Havran

Havran

Noc je temná, úzkost sílí, je to tím, co ve mně šílí?

Že jsem ztratil, co jsem chránil, je to pro mne nezvratné?

Nemám víry ani síly, by se tužby naplnily.

Sedím v křesle, pozoruji temné okno záhadné.

Všude ticho, špendlík spadl a to okno záhadné,

zaťukalo! Pak už ne.

Okno temné teď už mlčí, jenom vítr venku skučí.

Nevím, co byl onen zvuk, jenž nepřestával trápit mne.

Postavím se, v ruce sklenku, stalo se to za úplňku:

obrys matný, tělo černé, oči lesklé, výhružné –

přiblížil se k oknu mému, žhnou mu oči výhružné.

Zakrákal! A víc už ne.

Havran kráčí, už se blíží, myšlenky mi hlavou víří.

Sklenka spadla, kutálí se – jak to jenom dopadne?

Tiše kráčím blíže k oknu, snad se ptáka nezaleknu.

Krkavec se ve tmě směje, nevím, co ho napadne.

Kročeje se jeho blíží, nevím, co ho napadne.

Nevracej se! Víckrát ne!!!

Symbol pravdy již se blíží, doufám, že mi neublíží,

doufám jen, že setrvá tam – „Jen ať tohle nastane!”

Zvony pátou odbíjejí, chmurnou náladu mi přejí.

Vítr skučí, havran stojí v té pozici neměnné.

Zírám na něj a on stojí v té pozici neměnné.

Neodejde! Víckrát ne.

Listí venku na zem padá, jen já jsem tu ten, kdo strádá

v domě starém, ztrouchnivělém – ať už havran nechá mne.

Havran stojí, přešlapuje, černá brka nakrucuje.

Pohnu klikou, vítr svěží lehce mě jen ovane,

slabý závan, vítr svěží lehce mě jen ovane.

Jenom jednou. Víckrát ne.

 Stisknu kliku, jak to bývá, venku se již rozednívá,

havran stále setrvává, je to pro mne nesnadné.

Chtěje dovnitř, křídly mává, je to šance pro něj pravá.

Vletěl dovnitř, usadil se, je v mé mysli bezradné,

usadil se krákoraje, je v mé mysli bezradné.

Neodejde. Víckrát ne.

Sednu si na křeslo starší, havran stále v hlavě straší.

Kéž bych mohl věděti, co v jeho mysli proradné

chystá se, či co tam víří – temné pikle, netopýři,

radost, strach, či láskou hýří? Je to pro mě nesnadné.

Který pocit převládá v něm? Je to pro mě nesnadné.

Neuhádnu. Nejspíš ne.

Havran říká: „Ty chceš změnit, co se stalo, co před lety se událo,  

krutou pravdu teď uslyšíš: změnit to je nemožné.

Dále pokračuj v svém žití, nebo ukonči své bytí.

To, co stalo se, událo, to je vždy nenávratné.

Smiř se s tím a kráčej v dál, co stalo se, je nezvratné.” –

„Nezmůžu nic – víckrát ne…“