Nepřízeň osudu

Jako každý den, tak i dnes seděla u okna a sledovala dění venku na ulici. Už několikátý den bez přestání pršelo. V tomto ročním období to není nic neobvyklého, a přece se nad tím mnoho lidí zamyslí. Proč prší? Tuhle otázku si kladla den co den, kdykoliv se podívala z okna. Vlastně, bylo jen málo chvil, kdy dělala něco jiného. Po ulicích pobíhaly rozčilené maminky s dětmi, sem tam se objevil nějaký stařík či stařenka. Kam se poděla ta optimistická nálada a radost, která tu v ulicích panovala už po celá staletí? Radost vystřídal smutek a slunce zakryly obrovské tmavé mraky, jako by chtěly všem tady na zemi dokázat, jakou mají nad námi moc. Už uběhlo několik měsíců od doby, kdy se ta tragédie stala. Nic se však za tu dobu nezměnilo. Ve chvíli, kdy uviděla světla auta, které se přibližovalo neuvěřitelnou rychlostí, si uvědomila, že je konec. Netušila, že přežije. Jako jediná. Pořád dokola se obviňovala za smrt svojí milované dcery, které ještě ani nebylo osm. Byla to malá, usměvavá holčička s chutí do života. Tak si ji alespoň já pamatuji. Nevím proč, ani nevím jak, ale chtěla jsem té ženě pomoct. S těžkým srdcem jsem se na ni denně dívávala, jak jí při pohledu z okna stékají slzy po tvářích. A tak to bylo každý den, už několik měsíců. Jednou mi to prostě nedalo, a šla jsem se za ní podívat a zeptat se, jestli nechce s něčím pomoct. Přece jen bydlím kousek, takže se dá říct, že jsme sousedky. Ale ona se ani neuráčila otevřít dveře. Zvláštní, jak člověka dokáže ovlivnit jedna pitomá autonehoda, za kterou v podstatě mohl pouze osud.

Byl pátek a já končila v práci o něco dřív, tak jsem se ještě chtěla stavit nakoupit si nějaké jídlo, protože lednička doslova čišela prázdnotou. V naší vesnici máme jenom dva obchody s potravinami. Jeden je na začátku vesnice a druhý kousek od místa, kde bydlím. V kabelce jsem měla připravený seznam věcí, které jsem měla nakoupit. S opravdovou nechutí jsem se vydala nakupovat. Úplně si dokážu představit ty řeči, jakmile vstoupím do krámku. Každý, kdo nenosí sukně až na zem, obrovské svetry a punčocháče je pro lidi na vesnici divný. To znamená, že i já. Kdykoliv někam jdu, staré báby se za mnou otáčejí a nesouhlasně kývou hlavami. Co jim je do toho, jak se oblíkám?

Už mi zbývalo koupit jenom nějaké pečivo, když jsem málem dostala infarkt. U regálu s mraženou zeleninou stála žena v dlouhém černém kabátě a obrovských brýlích s tmavými skly. I na dálku se dalo poznat, že má fialové kruhy pod očima a sešlou kůži. Hned jsem ji poznala. To musí být ta žena, co denně sedává u okna a pláče. Neměla jsem dost odvahy na to, abych ji šla pozdravit. Pouze jsem mlčky pozorovala každý její pohyb. Byla tak přesná, každý pohyb vypadal, jako by byl naplánovaný několik vteřin dopředu. Byla opravdu fascinující.

Domů jsem došla celá promočená a promrzlá až na kost. Nemohla jsem přestat na tu ženu myslet. Co jsem cítila, když jsem ji viděla? Soucit? Lítost? Možná taky malinkatý obdiv. Nevím. Podívala jsem se z okna a nevěřila jsem svým očím. Žena, kterou jsem už tak dlouho pozorovala, seděla na svém místě a z očí jí opět tekly obrovské slzy smutku. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí nesčetné množství emocí. Ta žena si zaslouží pomoc. A já si zasloužím klidné spaní.

Neuběhlo ani pět minut a já už stála přede dveřmi jejího domu. Byla jsem odhodlaná stát tam minimálně do té doby, než se mi uráčí otevřít. Věděla jsem, že pro mě nebude zrovna lehké, jednat nezaujatě, ale chtěla jsem se o to alespoň pokusit. V hloubi duše jsem se smířila s tím, že se dveře neotevřou a já půjdu domů, stejně jako předtím. Jenže to jsem se přepočítala. Hned po prvním zaklepání se dveře otevřely a v nich stála asi třicetiletá žena s rudými oči od neustálého pláče. Začala jsem si s ní povídat. Řekla jsem jí o dnech, kdy jsem ji pozorovala a ona mě rozpačitě pozvala dál. Uvařila mi kávu a jen tak jsme si spolu povídaly o ničem a zároveň o všem. Nechtěla jsem tu chvíli pokazit. Věděla jsem, že při sebemenší chybičce se její stav ještě zhorší. Nesmím udělat chybu. Tuto větu jsem si opakovala snad tisíckrát, a ono se to vyplatilo. Po několika hodinovém rozhovoru jsem od ní odcházela s pocitem dobře vykonané práce. I na její tváři bylo vidět, že se cítí mnohem líp. Když jsem zavírala branku, stihla na mě zavolat, že mohu za ní kdykoliv přijít. Byla jsem opravdu šťastná.

Od té doby jsme spolu trávily téměř všechny dny v týdnu. Na jejím životě bylo poznat, že se znovu vrací do dříve vyjetých kolejí. Těch, které si tak pracně budovala do chvíle, kdy se stala ta nehoda. Za tu dobu, co jsme spolu strávily, jsme o ní ani jednou nemluvily. Možná je to tak dobře. Věřím, že je pro ni opravdu těžké, se s tím smířit, a proto nebudu riskovat to, co jsem s ní za tu dobu svedla.

A díky všem těmto věcem mě naprosto zdrtila zpráva, že spáchala sebevraždu. Jediné, co po ní zbylo, byl dopis na rozloučenou adresovaný mně. Při jeho čtení jsem cítila, jak se mi tvářích kutálejí slzy. Věděla jsem, že už nikdy nebude její život takový, jako byl předtím, ale nikdy by mě nenapadlo, že by si dobrovolně ukončila život. Jenom díky ní jsem pochopila, co znamená smysl života. Byla pro mě více než oporou, ale s tím už nic nenadělám. Je konec. Je po všem. Ona se nikdy nevrátí, ale jsem si jistá tím, že poslední chvíle pro ni byly opravdu dost důležité. Snad pro ni byla smrt více než vysvobozující…