Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO ní... (14.08.2008, 9:25:00)
12. 05. 2009
1
2
476
Autor
Laura_D
Každý den chodila na to opuštěné místo. Místo stromů čněly podél silnic jen zbytky ocelové konstrukce. Dalo se tušit, že kdysi podpíraly rostliny pnoucí se kolem jejich tyčí. I to však chtělo bujnou fantazii, protože zub času za tu dobu udělal své. Ale ona tušila, že tak nějak to tu muselo vypadat. Že kdysi se tu po trávou porostlých parcích procházeli možná i celé rodiny. Líně skláněly hlavy pod branami z větví a listí a mhouřili oči v teplém jarním slunci.
Teď byl podzim. Místo parků bylo vidět jen sešlapanou žlutou trávou zohyzděnou častými příjezdy stavitelských strojů a těžké techniky. Již brzy mělo být toto zapomenuté místo srovnáno se zemí. Něco jí sem však pořád táhlo. Se zavřenýma očima seděla na schůdcích jednoho z rozpadajících se domů a snila. Živě na sobě cítila paprsky odpoledního slunce. Pak uslyšela bzukot včel opylující nádherné rozkvetlé stromy. Slyšela šťastný smích. Vstala a procházela se napříč celou ulicí, která najednou jen kypěla životem. Rozhlížela se po kolemjdoucích, kteří ji s rozverností jaru vlastní zdravili. Blížila se ke strmému spádu na druhé straně parčíku. Bylo odtud vidět rozlehlé moderní město, plno doutnajících komínů a nekonečné řady aut. Jejich troubení však nebylo slyšet. Jako by to byl jiný svět. Na hony vzdálený tomu, kde teď stála. Vysoko položené na úpatí zeleného kopce. Vysoko nad obyčejným zemským životem.
Znenadání sebou trhla. Otočila se a uviděla mladíka opřeného o kmen stromu, jak ji pozoruje. Nervózně postávala a váhala, má-li k němu jít blíž. Přestože časem začla navštěvovat toto místo prakticky denně, nikdy se neodvážila na někoho z místních promluvit. Hoch však nevykazoval žádné známky snahy o další sblížení. Jen tam tak nehnutě stál a díval se na ni. Byla čím dál nervóznější. Jeho hluboké hnědé oči pálili jak oheň. Přesto se od něj nedokázala odtrhnout. Důkladně si ho prohlédla. Měl na sobě modrou košili. Nejtmavší modrá, jakou kdy viděla. Ještě pár hvězd a připomínala by noční oblohu. Přejela pohledem dál po černých kalhotách a všimla si, že je bos. Vysoká zelená tráva mu objímala celá chodidla. Usmál se. Uvědomila si, jak hloupě na něj asi civí a na vteřinu odvrátila zrak. Když se ale podívala zpátky, byl pryč. Ani stopa po tom, že tu opravdu stál. Přišla blíž k onomu místu a usadila se na zem. Naplňoval ji zvláštní pocit lehkosti. Srdce jí ještě bušilo vzrušením z nenadálého setkání.
Zavřela oči, ale pod víčka se jí stále tlačil uhrančivý pohled onoho chlapce. Ať se snažila jakkoli, myšlenky jí zalétali pořád stejným směrem. Kdo to byl, že v ní zanechal tak silný dojem? Zavřela oči a nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce. Najednou jí roztřásla zima. Rozhlédla se. Nemělě nejmenší tušení, jak dlouho tu mohla sedět, ale kolem se rozprostírala hluboká tma. Jen tu a tam se sem donesl záblesk světla z pouličních lamp vzdáleného města. Polekaně vyskočila na nohy. Proboha, jak dlouho spala? Byla zmatená. Nikdy tu nezůstala ani do soumraku a teď?! Až po chvíli se všimla postavy kousek od ní. Podle siluety rozeznala, že je to dívka. Neznámá k ní přistoupila a napřáhla ruku. Posunkem hlavy naznačovala, ať ji následuje. Chvíli váhala, ale poté vstala a obě se vydali na druhou stranu parku, pryč od úpatí. Neznámá nemluvila. Je se občas ohlédla. Snad aby se ujistila, že ji stále následuje. Došli k malé vilce stojící uprostřed obrovské zahrady. Podle obrysů, které jediné se daly ve tmě rozeznat, usoudila, že zahrada slouží jako ovocný sad obehnaný nízkým, pravděpodobně bílým plotem. Ráda by se porozhlédla víc, ale neznámá už stála mezi dveřmi a vyčkávala.
Společně vstoupily do dlouhé chodby lemované několika dveřmi. Neznámá otevřela první z nich. Vyrazilo jí to dech. Tak oslňující krásu v životě neviděla. Místnost se zdála větší, než mohl dům poskytnout. Dvě obrovská okna s vrchní klembou vedla přímo do zahrady. Po zdech vysely tapisérie v nespočetných kombinacích barev. Jednotlivé zdi vypadaly jako roční období. Napravo se mísila zelená, žlutá a hnědá. Když se do těch míst zahleděla, měla pocit, že cítí vánek právě nadcházejícího podzimu. Na protější straně převažovala růžová a oranžová barva značící jaro ve vrcholném rozpuku. Třetí stěna zářila až oči přecházely. Zde jednoznačně vévodila letní zlatá zář. Ale zima chyběla. Místo čtvrté barevné stěny byla obrovská okna. Chtěla se zeptat, co to všechno znamená, ale zjistila, že je v místnosti už sama. Pomalu se jí zmocňovala panika. Nebyla si jistá, co se děje a kde je. Náhle ucítila obrovskou únavu. Nohy začali vypovídat službu. Pomalu se sesunula do polštářů poskládaných na zemi. Zabořila se do měkké náruče a než se nadála, spala.
Probudila se až pozdě odpoledne. Zmateně se rozhlédla. Zůstala tu celou noc? Ale jak? Štípla se do ruky, jestli neblouzní, ale místnost se ani nehla. Co se to děje? Ten park, to staré místo bylo přece jen její fantazií. Je místem, kam utíkala před svými starostmi. Jak tu mohla strávit noc? Vůbec nic nechápala. Než ji stačilo napadnout cokoli dalšího, pohlédla z okna a ztuhla. Sad, který včera zahlédla, stromy obsypané jablky a zeleným listím byly pokryté bílou nadílkou. Sníh se rozprostíral, kam jen dohlédla. Vyšla na chodbu a zamířila k východu. Na prahu se však zarazila. Něco uvnitř jí říkalo: -Neodcházej! Ještě tu chvíli zůstaň. Když teď odejdeš, bude to navždy!-Nechápala, kde se ten hlas v ní bere, ale pocítila nutkavou touhu ho poslechnout. Všechno tu bylo tak jiné, tak zvláštní. Nevěděla proč, ale cítila se tu šťastně.
Vrátila se do pokoje. Uprostřed místnosti na hromadě polštářů seděl on. Jeho uhrančivé hnědé oči si jí prohlíželi jako prve. A jako prve zůstal mlčet. Došla k oknu a při pohledu ven ji zamrazilo. Ta tam byla sněhová nadílka. Venku zářilo slunce a tráva se jen třpytila ranní rosou. Otočila se a zjistila, že jedna stěna místnosti změnila barvu ze zlaté na skvostně bílou. On však stále seděl a pozoroval ji, jak přechází sem a tam. Chtěla něco říct, ale nemohla. Najednou to prostě nešlo. Posunkem ji nabídl, aby si přisedla. Když poslechla, vzal ji za ruku. V tu chvíli se s nimi pokoj zatočil. Nebo tak se jí to aspoň zdálo. Najednou měla pocit, že o něm ví všechno a on o ní. Srdce jí splašeně bušilo a na rukou jí vyskočila husí kůže. Usmál se. Nic víc nepotřebovala. Nic víc si nepřála. Jen navždy už zůstat vedle něj.
Zavrtěl hlavou. Zrozpačitěla. Copak jí doopravdy četl myšlenky? Sama věděla, že tu navždy zůstat nemůže. Že tady pro ní není místo. Ale přála si tu chvíli co nejvíce prodloužit.
Pomalu vstal, stále jí držíc za ruku, a zamířil ke dveřím na opačném konci chodby. Když je otevřel, ovinul je jemný vánek letního večera. Vešli do sadu. Všude byla cítit vůně tepla a květin. Pod jedním z košatých stromů zahlédla onu neznámou dívku, která ji sem zavedla. Seděla tam ještě s malou holčičkou a vedle nich se v trávě choulilo malé kotě. Zůstala stát na místě a vnímala jen ten okamžik.Tu nasládlou vůni vzduchu, teplou zem a poslední paprsky zapadajícího slunce. Najednou jí došlo, že je bosá. Ale ta myšlenka odešla stejně rychle jako přišla. Nic jí tu nechybělo, nic nepotřebovala. Měla ho vedle sebe. Věděla, že to je to, co si vždycky přála. V tu chvíli se rozhodla. Zůstane tu. Navždy. Už napořád bude jen s ním. Bude stát po jeho boku. Věřila, že on to cítí stejně. Pohlédla na něj, ale v jeho pohledu nenašla stejnou oddanost, jaká vycházela z jejího srdce Zračily se tam rozpaky a možná i odtažitost.
Ustoupil od ní. Zarazila se a popošla blíž. Cítila však z něj jen lhostejnost. Byla zmatená a...zrazená. Vždyť přece za ním přišla. Opustila všechno, co měla. Rozhodla se obětovat mu svůj život a navždy zůstat s ním?Rozhodla se mu dát tolik a nic nežádala. Jen, aby zůstal s ní. Jen si přála mít ho navždy u sebe. Mohli být šťastní! Ale on od ní stál víc a víc ustupoval. Chtěla ho následovat, ale nemohla. Nohy se nehnuly z místa. Bezradně tam stála a sledovala, jak se jí vzdaluje. Neznáma dívka sedící pod stromem ji sledovala se zklamaným pohledem a s povzdechem svěsila hlavu. Co to má znamenat? Proč odchází? A proč ta dívka na ní hledí tak vyčítavě? Až teď si všimla, že má pronikavě zelené oči...
Pak všechno potemnělo. Dům i zahrada, byly pryč. Zatočila se jí hlava a pak omdlela.
Probrala se na schůdcích jednoho z polorozpadlých domů. Pohlédla na park se žlutou sešlapanou trávou a pak to pochopila. Naráz a úplně všechno. Ten park byla její duše. Ten dům její život, který zasvětila jemu. Ta dívka byla láska. Láska zklamaná její zaslepeností. A ty zdi v pokoji značící roční období, byly roky. Roky, kdy hledala útěk před sebou. Kdy si přála být někým jiným a svůj osud položit do rukou někoho jiného. Roky, kdy se sama v sobě ztrácela. A on...on odešel. Musel. Musel jí tam nechat stát samotnou uprostřed života, aby za něj konečně převzala odpovědnost. Aby se naučila nasměrovat lásku k sobě. Pochopila to. Ale pochopila úplně všechno?
Teď byl podzim. Místo parků bylo vidět jen sešlapanou žlutou trávou zohyzděnou častými příjezdy stavitelských strojů a těžké techniky. Již brzy mělo být toto zapomenuté místo srovnáno se zemí. Něco jí sem však pořád táhlo. Se zavřenýma očima seděla na schůdcích jednoho z rozpadajících se domů a snila. Živě na sobě cítila paprsky odpoledního slunce. Pak uslyšela bzukot včel opylující nádherné rozkvetlé stromy. Slyšela šťastný smích. Vstala a procházela se napříč celou ulicí, která najednou jen kypěla životem. Rozhlížela se po kolemjdoucích, kteří ji s rozverností jaru vlastní zdravili. Blížila se ke strmému spádu na druhé straně parčíku. Bylo odtud vidět rozlehlé moderní město, plno doutnajících komínů a nekonečné řady aut. Jejich troubení však nebylo slyšet. Jako by to byl jiný svět. Na hony vzdálený tomu, kde teď stála. Vysoko položené na úpatí zeleného kopce. Vysoko nad obyčejným zemským životem.
Znenadání sebou trhla. Otočila se a uviděla mladíka opřeného o kmen stromu, jak ji pozoruje. Nervózně postávala a váhala, má-li k němu jít blíž. Přestože časem začla navštěvovat toto místo prakticky denně, nikdy se neodvážila na někoho z místních promluvit. Hoch však nevykazoval žádné známky snahy o další sblížení. Jen tam tak nehnutě stál a díval se na ni. Byla čím dál nervóznější. Jeho hluboké hnědé oči pálili jak oheň. Přesto se od něj nedokázala odtrhnout. Důkladně si ho prohlédla. Měl na sobě modrou košili. Nejtmavší modrá, jakou kdy viděla. Ještě pár hvězd a připomínala by noční oblohu. Přejela pohledem dál po černých kalhotách a všimla si, že je bos. Vysoká zelená tráva mu objímala celá chodidla. Usmál se. Uvědomila si, jak hloupě na něj asi civí a na vteřinu odvrátila zrak. Když se ale podívala zpátky, byl pryč. Ani stopa po tom, že tu opravdu stál. Přišla blíž k onomu místu a usadila se na zem. Naplňoval ji zvláštní pocit lehkosti. Srdce jí ještě bušilo vzrušením z nenadálého setkání.
Zavřela oči, ale pod víčka se jí stále tlačil uhrančivý pohled onoho chlapce. Ať se snažila jakkoli, myšlenky jí zalétali pořád stejným směrem. Kdo to byl, že v ní zanechal tak silný dojem? Zavřela oči a nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce. Najednou jí roztřásla zima. Rozhlédla se. Nemělě nejmenší tušení, jak dlouho tu mohla sedět, ale kolem se rozprostírala hluboká tma. Jen tu a tam se sem donesl záblesk světla z pouličních lamp vzdáleného města. Polekaně vyskočila na nohy. Proboha, jak dlouho spala? Byla zmatená. Nikdy tu nezůstala ani do soumraku a teď?! Až po chvíli se všimla postavy kousek od ní. Podle siluety rozeznala, že je to dívka. Neznámá k ní přistoupila a napřáhla ruku. Posunkem hlavy naznačovala, ať ji následuje. Chvíli váhala, ale poté vstala a obě se vydali na druhou stranu parku, pryč od úpatí. Neznámá nemluvila. Je se občas ohlédla. Snad aby se ujistila, že ji stále následuje. Došli k malé vilce stojící uprostřed obrovské zahrady. Podle obrysů, které jediné se daly ve tmě rozeznat, usoudila, že zahrada slouží jako ovocný sad obehnaný nízkým, pravděpodobně bílým plotem. Ráda by se porozhlédla víc, ale neznámá už stála mezi dveřmi a vyčkávala.
Společně vstoupily do dlouhé chodby lemované několika dveřmi. Neznámá otevřela první z nich. Vyrazilo jí to dech. Tak oslňující krásu v životě neviděla. Místnost se zdála větší, než mohl dům poskytnout. Dvě obrovská okna s vrchní klembou vedla přímo do zahrady. Po zdech vysely tapisérie v nespočetných kombinacích barev. Jednotlivé zdi vypadaly jako roční období. Napravo se mísila zelená, žlutá a hnědá. Když se do těch míst zahleděla, měla pocit, že cítí vánek právě nadcházejícího podzimu. Na protější straně převažovala růžová a oranžová barva značící jaro ve vrcholném rozpuku. Třetí stěna zářila až oči přecházely. Zde jednoznačně vévodila letní zlatá zář. Ale zima chyběla. Místo čtvrté barevné stěny byla obrovská okna. Chtěla se zeptat, co to všechno znamená, ale zjistila, že je v místnosti už sama. Pomalu se jí zmocňovala panika. Nebyla si jistá, co se děje a kde je. Náhle ucítila obrovskou únavu. Nohy začali vypovídat službu. Pomalu se sesunula do polštářů poskládaných na zemi. Zabořila se do měkké náruče a než se nadála, spala.
Probudila se až pozdě odpoledne. Zmateně se rozhlédla. Zůstala tu celou noc? Ale jak? Štípla se do ruky, jestli neblouzní, ale místnost se ani nehla. Co se to děje? Ten park, to staré místo bylo přece jen její fantazií. Je místem, kam utíkala před svými starostmi. Jak tu mohla strávit noc? Vůbec nic nechápala. Než ji stačilo napadnout cokoli dalšího, pohlédla z okna a ztuhla. Sad, který včera zahlédla, stromy obsypané jablky a zeleným listím byly pokryté bílou nadílkou. Sníh se rozprostíral, kam jen dohlédla. Vyšla na chodbu a zamířila k východu. Na prahu se však zarazila. Něco uvnitř jí říkalo: -Neodcházej! Ještě tu chvíli zůstaň. Když teď odejdeš, bude to navždy!-Nechápala, kde se ten hlas v ní bere, ale pocítila nutkavou touhu ho poslechnout. Všechno tu bylo tak jiné, tak zvláštní. Nevěděla proč, ale cítila se tu šťastně.
Vrátila se do pokoje. Uprostřed místnosti na hromadě polštářů seděl on. Jeho uhrančivé hnědé oči si jí prohlíželi jako prve. A jako prve zůstal mlčet. Došla k oknu a při pohledu ven ji zamrazilo. Ta tam byla sněhová nadílka. Venku zářilo slunce a tráva se jen třpytila ranní rosou. Otočila se a zjistila, že jedna stěna místnosti změnila barvu ze zlaté na skvostně bílou. On však stále seděl a pozoroval ji, jak přechází sem a tam. Chtěla něco říct, ale nemohla. Najednou to prostě nešlo. Posunkem ji nabídl, aby si přisedla. Když poslechla, vzal ji za ruku. V tu chvíli se s nimi pokoj zatočil. Nebo tak se jí to aspoň zdálo. Najednou měla pocit, že o něm ví všechno a on o ní. Srdce jí splašeně bušilo a na rukou jí vyskočila husí kůže. Usmál se. Nic víc nepotřebovala. Nic víc si nepřála. Jen navždy už zůstat vedle něj.
Zavrtěl hlavou. Zrozpačitěla. Copak jí doopravdy četl myšlenky? Sama věděla, že tu navždy zůstat nemůže. Že tady pro ní není místo. Ale přála si tu chvíli co nejvíce prodloužit.
Pomalu vstal, stále jí držíc za ruku, a zamířil ke dveřím na opačném konci chodby. Když je otevřel, ovinul je jemný vánek letního večera. Vešli do sadu. Všude byla cítit vůně tepla a květin. Pod jedním z košatých stromů zahlédla onu neznámou dívku, která ji sem zavedla. Seděla tam ještě s malou holčičkou a vedle nich se v trávě choulilo malé kotě. Zůstala stát na místě a vnímala jen ten okamžik.Tu nasládlou vůni vzduchu, teplou zem a poslední paprsky zapadajícího slunce. Najednou jí došlo, že je bosá. Ale ta myšlenka odešla stejně rychle jako přišla. Nic jí tu nechybělo, nic nepotřebovala. Měla ho vedle sebe. Věděla, že to je to, co si vždycky přála. V tu chvíli se rozhodla. Zůstane tu. Navždy. Už napořád bude jen s ním. Bude stát po jeho boku. Věřila, že on to cítí stejně. Pohlédla na něj, ale v jeho pohledu nenašla stejnou oddanost, jaká vycházela z jejího srdce Zračily se tam rozpaky a možná i odtažitost.
Ustoupil od ní. Zarazila se a popošla blíž. Cítila však z něj jen lhostejnost. Byla zmatená a...zrazená. Vždyť přece za ním přišla. Opustila všechno, co měla. Rozhodla se obětovat mu svůj život a navždy zůstat s ním?Rozhodla se mu dát tolik a nic nežádala. Jen, aby zůstal s ní. Jen si přála mít ho navždy u sebe. Mohli být šťastní! Ale on od ní stál víc a víc ustupoval. Chtěla ho následovat, ale nemohla. Nohy se nehnuly z místa. Bezradně tam stála a sledovala, jak se jí vzdaluje. Neznáma dívka sedící pod stromem ji sledovala se zklamaným pohledem a s povzdechem svěsila hlavu. Co to má znamenat? Proč odchází? A proč ta dívka na ní hledí tak vyčítavě? Až teď si všimla, že má pronikavě zelené oči...
Pak všechno potemnělo. Dům i zahrada, byly pryč. Zatočila se jí hlava a pak omdlela.
Probrala se na schůdcích jednoho z polorozpadlých domů. Pohlédla na park se žlutou sešlapanou trávou a pak to pochopila. Naráz a úplně všechno. Ten park byla její duše. Ten dům její život, který zasvětila jemu. Ta dívka byla láska. Láska zklamaná její zaslepeností. A ty zdi v pokoji značící roční období, byly roky. Roky, kdy hledala útěk před sebou. Kdy si přála být někým jiným a svůj osud položit do rukou někoho jiného. Roky, kdy se sama v sobě ztrácela. A on...on odešel. Musel. Musel jí tam nechat stát samotnou uprostřed života, aby za něj konečně převzala odpovědnost. Aby se naučila nasměrovat lásku k sobě. Pochopila to. Ale pochopila úplně všechno?