Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce VI.

Dave Robinson, Chris Garrat

 Etika

Romantická nevinnost

            Vybral jsem si z této knihy tezi J. J. Rousseaua, že se rodíme jako morální bytosti s obrovským potencionálem konat dobro, což s sebou přináší umělé potřeby, choutky a hříchy, což má za následek pokažení naší dobroty a nevinnosti. Pročež tuto ideu bych chtěl aplikovat na oblast sociální práce, klienty a pracovníky a vyvodit z ní důsledky-chyby.

            Půjdu na to od lesa. Dejme příklad, že mladík chtěl vyzkoušet, jaké to je, být pod vlivem drogy. Bohužel, sklouznul daleko tak, že se z něj stal závislý, který si sám nepomůže.  Nechci v tomto okamžiku vymyslet, jak mu pomoci, ale spíš sledovat to ,,pozadí“. Měl v úmyslu víceméně konat dobro, protože se chtěl vcítit do problému závislosti. Ale jelikož musel využít něčeho nesprávného, tak se zkazil on sám.

            Znamená to tedy, že společnost chtě nechtě vytváří i špatné prostředky k uspokojení svých potřeb? Ano, o tom není pochyb. Jenomže to často dopadá tak, že pokud to člověk přežene, dopadá to hrozně. Myslím, že toto může velmi dobře připomínat situaci našich klientů. A tedy by se dalo říci, že sociální práce pomáhá lidem, kteří záměrně či nezáměrně použili ony špatné prostředky. Takže můžeme říci, že toto je jiný pohled na věc, že naši klienti jsou v podstatě oběti, produkty společnosti.

            Je to zvláštní paradox, že my, jacísi vyslanci společnosti, pomáháme jejím nepovedeným ,,výrobkům“. Tedy, konáme dobro. Jenomže, co když my sami použijeme špatných, nemorálních nebo až protizákonných prostředků vůči klientům? Samozřejmě, nemyslím drog, ale nesprávných metod, postupů, neohlášení trestného činu?

            Myslím, že pokud pracovník udělá chybu (samozřejmě méně závažnějšího charakteru), tak pro něj samotného a jeho klienta to nemusí mít velký dopad. Mám tím na mysli to, že je možno se vrátit na zpět a chybu napravit. Kupříkladu mírně špatné pochopení jeho situace, nedostatečné vyslechnutí nebo určitá nervozita při začátku praxe. Nevím, ale myslím, že když se pracovník dopustí takovýchto pochybení, tak jediné, komu je vážně ublíženo, je pracovníkova sebedůvěra. Ale pokud se stane, že pracovník něco úplně totálně pokazí, kdy doopravdy je klientovi na srdci ublíženo, tak by se mohlo klidně stát, že osoba pracovníka se zhroutí. Pokud budu hovořit ze zkušenosti, tak v místě, kde občas brigádničím, pracoval člověk, který dělal osobního asistenta. Bohužel, stále více to nezvládal, jeho metody přístupu k výchově a osobám klientům prakticky neodpovídaly jejich potřebám. Až ke konci o ně víceméně nejevil zájem, prostě je bral jako kusy masa sloužící k vydělání peněz. Nevím, čím to bylo způsobeno, jestli jeho povahou nebo něčím jiným. Ale faktem je, že svou situaci řešil alkoholem. Čím víc pracovních dnů uplynulo, tím více pil. Ve výsledku skončil na odvykací kúře. Naštěstí tento příběh je happy-end, pracovník se vyléčil a nějaký nezkušený brigádník mu ukázal ,,jak na to“ a do dnes pracuje a odvádí kvalitní práci.

            Můžeme namítnout, že sem se nezaobíral tím, jak se cítí klient, když mu je ublíženo, ale to bylo účelné. Každý se spíše pozastaví nad neštěstím způsobené pracovníkem, o tom se (alespoň u nás) mluví dost, než o tom, co se děje v pracovníkovi, když chybuje. Samozřejmě, je to jeho chyba a má za ní nést následky, ale myslím, že všichni jsme lidé, takže všichni chybujeme. A tedy myslím, že by bylo špatné nepodívat se na tuto věc z druhé strany.

            Jak bych poznal, že ve vztahu s klientem nějak chybuji nebo se děje z mé strany něco neadekvátního? Myslím, že bych to nejvíce pozoroval na klientovi samotném. Jak by se choval? Nelze nejspíš počítat s tím, že nám rovnou řekne, že se mýlíme, protože ani on sám neví. Tedy, pokud se pohybujeme v rovině poradenství. Takže v tomto případě budou naše chyby vidět až potom, co se klient bude chovat podle našich rad. Až se s námi opět sejde, dá nám jasně najevo, co bylo špatně. Se všemi důsledky. Nedůvěrou k nám apod.

            Dají se tedy nějak chyby objevit ještě předtím, než se stanou? Myslím, že asi ne. Můžeme se sice nad svou osobou stokrát zamýšlet a milion pět krát si v hlavě přerovnávat myšlenky, ale stejně, chybovat budeme. Bohužel, chyby v tomto oboru mohou nesmírně ublížit, takže coby sociální pracovníci a profesionálové bychom chybovat neměli. Uvědomuji si, že to může znít alibisticky, ale jediné, co nás může trošičku hřát na srdci je to, že mýlit se je lidské. 

Petr