Homo rockiens

Homo Rockiens (člověk rockový) -Manuál jak se poprat s nástrahami života pro muže-ženy manuál nepotřebují neboť jsou samy nástrahami. I když mé okolí asi zastává trochu odlišný názor,myslím,že jsem mladý,pohledný a přitažlivý muž. A podle mého,čím mi roků přibývá,tím jsem pohlednější a přitažlivější. Jediný,kdo to trochu nedoceňuje,je má žena. Ale vidí mě každý den,a tak je to pochopitelné. Když někdo bude denně jezdit ve Ferrari,také mu to zevšední. Ale nejde o moji ženu. Toto dílo je o někom mnohem zajímavějším. O mně. Je to o tom,jak jsem se stal tím,čím jsem. Inteligentním,krásným,vtipným a hlavně o tom,co je v životě nejdůležitější…..o sexu. Ovšem nebude to nějaký laciný pornografický brak. Je to poučný příběh o tom,jak se život budoucího génia může totálně změnit,narazí li na něco takového,jako jsou ženský. Takže toto je vlastně studijní materiál pro ostatní muže,aby se vyvarovali možných životních chyb. I když podle mého se jich vyvarovat nejde. Ale zase je dobré vědět,řítí-li se váš život do pr……, jak co nejúčinněji brzdit. Mé bohaté zkušenosti mi praví,že když životní situace ubíhá tímto směrem,stejně tam dorazí. Ovšem je-li člověk dostatečně připraven,není to alespoň v cíli tak veliká rána.

                                                                kapitola  1.

 

  Když nad tím tak přemýšlím,můj život začal dostávat smysl až po patnáctém roce mé existence. To totiž začala doba mého působení na zábavách a diskotékách. Do té doby jsem nepil,nekouřil a nechodil za děvčaty. Vlastně tedy prakticky nežil. Když tedy nepočítám školní lásku,za kterou jsem každý den odpoledne jak úplný trouba přijel a vystřelil jí v místní střelnici papírovou růži. Jako trouba proto,že jsem za ní jel sedm kilometrů na kole,v mrazu,růži jí dal a aniž bych něco na oplátku obdržel,jel zase zpátky. Již tenkrát mi mohlo dojít,že investovat energii a hmotné prostředky do opačného pohlaví je k ničemu. Jenže být v těch dobách chytrý jako dnes,nejsem muž,ale žena. Ty to vědí odmalička a do nás mužů neinvestují nic. Asi to mají v genech.

 Tak tedy,první seznámení s důležitým životním úkolem – konzumováním alkoholu – mi umožnili mí starší kamarádi. Když moji drazí rodiče usoudili,že již jsem se schopný prezentovat na veřejnosti a úspěšně reprezentovat svoji rodinu,naivně mě s nimi pustili na diskotéku. Tedy když jsem odcházel z domu,ještě jsem si jejich důvěru plně zasloužil. Byl jsem elegantně učesaný,kalhoty měly nažehlené „puky“ košile v kapse skrývala elegantní kapesníček. Asi kdybych pocítil naléhavou potřebu uronit slzu po odloučení z kruhu rodinného.

  Jeli jsme autobusem do pár kilometrů vzdáleného městečka. Diskotéka již začínala,děvčata se určitě těšila na nás,budoucí elegantní tanečníky. Zkušenější kamarádi mi vysvětlili,že jít do tanečního reje náležitě neposílen je zhola nemožné. Vedle budovy diskotéky bylo pohostinství. Tam jsme zasedli a oni mne počali zasvěcovat do tajů a zásad správné konzumace. Aby nápoje měly správný účinek, musí se prý vhodně zkombinovat. Tak jsem poprvé okusil slast alkoholu. Kombinace:pivo – rum, třikrát za sebou udělala své. Do předsálí tanečního parketu jsem sice ještě došel,ale mezi pobíhající a točící se taneční páry jsem se neodvážil. Celý svět mi totiž v hlavě rotoval,v těle tvořil obrovský vír a žaludek se snažil vyskočit z mé dezorientované tělesné schránky. Usedl jsem do pohodlného křesílka a snažil se tělo posílit zdravým spánkem. Posílit potřebovalo hlavně v oblasti čelistí. Musel jsem je vší silou držet zkousnuté,aby mé úsilí s vpravováním alkoholu do organismu nepřišlo na zmar. Celkem by se mi to asi podařilo,nebýt dotíravých zaměstnanců diskotéky,kterým se říká „vyhazovači.“ Jeden z nich ke mně přišel a neustále se snažil něco vyzvídat.

  „Je ti něco,mladej?“

 Něco mi bylo,ale sám jsem vlastně nevěděl co,a tak jsem hrdinně mlčel. On však nedbal na to,jak ho ignoruji a snažil se neustále navázat konverzaci.

  „ Tak řekni,co ti je“

  Na tomto místě bych chtěl poukázat,že ani správná rodinná výchova a zažité zásady etikety není vždy vhodné používat za každé okolnosti. Abych svým rodičům neudělal ostudu,musel jsem na dotaz člověka staršího než-li já slušně odpovědět. Podle bouře v mém trávicím systému mi bylo jasné,že na nějakou dlouhou konverzaci není vhodná doba. Rozhodl jsem se tedy slušně odpovědět a při tom být co nejstručnější. Zmohl jsem se na pouhá tři písmenka:

  „Nic.“

  Ovšem bohužel i na pouhá tři písmenka potřebujete povolit stisk čelistí a otevřít ústa. Na to již asi hodinu čekal můj žaludek. Alkohol který jsem si poctivě schraňoval,abych si mého prvního hospodského zážitku užil co nejvíce se vrhl zpět odkud přišel. A bral s sebou vše co po cestě potkal. Tedy i večeři kterou jsem zkonzumoval před odjezdem a možná i nějaké mé jiné tělesné orgány,které uvnitř nebyly pevně přišroubovány. A jelikož přede mnou stál tento dotěrný zaměstnanec,nemohl alkohol smíchaný s gulášem a polívčičkou doletět daleko. Sice toho protivu i přes značnou rychlost neprostřelil,ale asi se ho snažil obejít ze všech stran. Od pasu dolů byl ten zvědavec jako by se brodil půl dne otevřeným septikem.

  Ale zasloužil si to. Místo aby bral ohled na můj chatrný zdravotní stav,zavolal svého stejně protivného kolegu a vynesli mě před budovu. Sedl jsem si na schody a snažil se dokončit načatý spánek. Bohužel,mé tělo objevilo nový druh činnosti a tak se snažilo užít si ho co nejvíce. Trénovalo zvracení pravidelně každých patnáct minut. Ještě,že byl leden a asi dvacet stupňů mrazu. Vše okamžitě zmraženo vlastně ani neudělalo nepořádek. I tak nemocný jsem byl hygienický a čistotný. Rodiče by ze mě měli radost!

  Kamarádi mne nalezli když odcházeli po skončení hudební produkce. To už jsem byl ale hygienický skoro celý. Ono sedět venku v mrazu jen v košili – to pozabíjí snad všechny bacily v celém těle. Do autobusu se se mnou neodvážili,a tak přemluvili jednoho ze svých známých,aby mě odvezl domů autem. Napěchovali mě na zadní sedačku vozu značky Trabant a vyrazili jsme na cestu. Tento automobilový skvost se již nevyrábí,ale pro takové případy jako byl můj poničený zdravotní stav byla jízda v něm to pravé. Již samotný zvuk vozu rozvibroval tělo. Když se k tomu přidalo poskakování v zatáčkách a kouř z topení,byl to ideální čistič vnitřností. Bohužel vůz neměl vzadu ani otevírací okénka,ani dveře. A podlaha malého autíčka toho moc nepobrala. Po cestě ještě mí kamarádi zastavili dvěma stopařkám. Než jsme otevřeli dveře,měla děvčata evidentně radost. Když k nám ale šla,jako by mezi námi byla skleněná stěna. Odmítly se přiblížit. Já jsem otevřených dveří alespoň využil na dovyprázdnění žaludku. Vzhledem k dámské společnosti jsem si dle bontonu dal před ústa matkou připravený kapesníček. Neudržel jsem ho však v ruce. Tlak byl příliš velký a kapesníček byl odstřelen.

  Opustili jsme děvčata co nejrychleji to šlo. Jedna z nich na našem setkání určitě i vydělala. Měla někde u sebe můj krajkový kapesníček. Kamarádi mě vysadili na začátku ulice kde bydlím. Domů jsem to měl asi třicet metrů,a zvládl jsem je proplazit po břiše asi za dvě hodiny. Rodiče na mě už čekali,ovšem jejich přivítání si skoro vůbec nepamatuji. Jenom jako-by zdáli jsem slyšel hlas své matky:

  „Ten má štěstí,že tak lepí a nejde na něj šáhnout,jinak bych ho musela umlátit.“

  Vzbudil jsem se až další den okolo oběda,a to jen na pravidelné vyprázdnění útrob. Již jsem se obával,že tento žaludeční aerobik se mému tělu tak zalíbil,že ho hodlá provozovat až do mé smrti,ale okolo desáté večer jsem usnul a spal klidně až do dalšího rána. Pak již bylo vše v pořádku. Jen jsem za těch čtyřiadvacet hodin zhubl asi šest kilo.

  Po této události si asi čtenář řekne,že jsem měl zaražené vycházky až do konce života. Kdyby to bylo prakticky možné,jistě by se tak stalo. Hlavně ze strany mé matky. Měla tu výhodu,že všechny v rodině přeprala a překřičela. Vlastně nejen v rodině,i v ulici. Možná i v celé vesnici…nebo okrese….nevím,netroufám si odhadovat dosah jejích hlasivek. Ovšem možné to nebylo. Byl jsem totiž celý týden na internátě v naší matičce měst,v Praze. Více - méně nekontrolovatelný. A jelikož mě nikdo nemohl vychovávat přes týden,došli mí rodiče k závěru,že za sobotu a neděli to již nezachrání.

  Na internátě jsem pochopil jednu základní věc. Učil jsem se v době bujarého komunismu a tenkrát se mládež nedělila podle majetku rodičů,navštěvované školy či politického vyznání. Byly vlastně jen dvě skupiny nás,mladých. Dělily se podle muziky kterou poslouchali a tím pádem také v čem na zábavy chodili oblečeni. Takže: První skupina byli takzvaní „veksláci“. Měli na sobě různé rádo – by moderní výstřelky a pokud možno vše muselo být „značkové“. I když v této době „značkové“ bylo vše co jen trochu vidělo západní hranici našeho vyspělého rozvíjejícího se socialistického státu. A hlavně,chodili pečlivě vystříháni,pokud možno s co nejperfektnější „patkou“ na hlavě.

  Druhá skupina byli „somráci“. Muzika,kterou uznávali byl rock. Tvrdý rock. Na sobě měli džíny a džínovou bundu,pokud možno obojí co nejtěsněji vypasované. V létě nosili bílé tenisky,v zimně boty zvané „důchodky“. Vlasy měli samozřejmě co nejdelší.

  Je jasné,že po našem státečku chodila i mládež,která nepatřila ani do jedné z těchto dvou skupin,ale to byli vyvrhelové nehodní letmého pohledu.

  V sobě jsem měl jasno. Věděl jsem kam patřím. Byl jsem rozený „somrák“. Ovšem vědět,neznamenalo někam patřit. Musel jsem dopilovat svůj vzhled,aby mě tato obdivovaná vrstva přijala mezi sebe. Vlasy jsem si poctivě natahoval každou noc a spal v sedě se závažíčky na nich přivázanými,abych dosáhl požadované délky co nejdříve. Problém byl jinde. Potřeboval jsem nutně pravé a nefalšované západní džíny. Dnešní mladý rocker nemůže pochopit,co znamenal v dobách komunismu nákup této části oděvu. Samozřejmě socialistický obchod překypoval zbožím vyrobeným našimi uvědomělými soudruhy a soudružkami. Ale nevím proč,opravdové džíny tenkrát nedokázali vyrobit ani Komsomolci ze Sovětského Svazu,a ti jinak uměli poručit i větru, dešti. Tajemství džínoviny bohužel asi vlastnil západní imperialista a nehodlal se ho vzdát. Džíny se nechaly sehnat jen v obchodech zvaných „Tuzex“,a k jejich nákupu byla potřeba poukázky nazývající se „bony“. K těm mohl mladý rocker přijít jen dvěma způsoby. Buď si vydělat nějakou cizí měnu za hranicemi naší socialistické republiky a za bony ji směnit (což byla nemožná věc,protož osobu mužského pohlaví s dlouhými vlasy by naše uvědomělá vláda v životě do zahraničí nepustila – takový jedinec by nemohl reprezentovat úroveň místního blahobytu), nebo je zakoupit přímo před Tuzexem. Když se suma v bonech,kterou džíny stály,přepočetla na naše socialistické koruny,vyšla nám částka rovnající se polovině měsíčního platu uvědomělého dělníka. A přemluvit rodiče aby investovali tolik peněz do oblečení dolní poloviny své ratolesti nebylo jednoduché. Nicméně,trvalým úsilím se to časem každému povedlo,a tím s vlastnictvím džínů nastal druhý problém. Správný „somrák“by na sebe v životě nevzal džíny nové – volné a  neošoupané . Vzít jehlu a nit a z úžit je, problém nebyl,ale pak nastala úmorná práce. Vlézt si do sprchy,kalhoty obléknout a na stehnech a pozadí rejžákem drhnout až do běla. Džíny sice dostaly správnou barvu,ale nohy a ostatní propriety v oblečených džínách bohužel zmodraly,a tak, když plnohodnotný „somrák“na koncertě či zábavě „sbalil“ vytouženou děvu,bylo mu to stejně na nic. Tu odvahu,svléci se a přistoupit k sexu napůl tmavě modrý v sobě málo kdo našel.

  Když jsem získal já své první džíny,měl jsem ještě jeden problémek s obluzováním děvčat. Ksichtík se mi díky džínám a mé matce z jedné poloviny nafoukl a dostal barvu duhy. Objasním.

  Vytoužený kus oděvu jsem přinesl domů,a vybalil před zraky svých rodičů. Čekal jsem jak místnost zachvátí obdiv,ale nedočkal se. Matka se smutně koukla na otce a řekla:

  „ Je to debil,nechal se okrást a koupil tenhle kšunt!“

  Otec vzal džíny a vyběhl s nimi do tmy. Matka mi hned dala jednu lehce výchovnou facku a povídá:

  „Jestli se otec kvůli tobě zbláznil a už se nevrátí,připrav se – začnu mlátit tebe!“

  Otec se však po čtvrt hodince vrátil a pravil:

  „Fakt nekecá,jsou to džíny,říkali to ti vlasatí chuligáni v hospodě.    A tu spoustu prachů ten hadr opravdu stojí!“

  Mezi tím k nám přišel můj o tři roky mladší bratr a dožadoval se také takových kalhot. Otec se na něj smutně podíval a řekl:

  „ Obávám se,že teď,když měsíční obnos na stravu je zkrácen na polovinu,bude naše rodina nucena někoho nechat utratit.“ A smutně ho pohladil po blonďatých vláskách.

  „Nikdo se utrácet nebude!“ vykřikla matka. „Vezmeme si půjčku a koupíme to i jemu,ať sousedi vidí,že na to máme!“

  Jak jsem již předeslal,matka všechny přepere,a tak se můj bratr mohl těšit na nové džíny,ač nepotřeboval půl roku prošení a přemlouvání jako já. Svět je nespravedlivý. Ale k tomu objasňování mého duhového ksichtíku.

  Džíny jsem si odnesl do svého pokoje,vzal jehlu, nit a patřičně je vypasoval na své tělo. Když jsem zbytek odstřihl,ještě mi zbylo spousty materiálu na budoucí záplaty. Potom jsem se na noc,když všichni usnuli,vplížil do koupelny a až do rána na sobě poctivě nohavice rejžákoval. K ránu jsem zalehl do postele a džíny pověsil na balkon.

  Probudil mě jekot,jak kdybych seděl uprostřed kolejí v tunelu a řítil se na mne vlak. Vyskočil jsem z postele,a jekot nejdříve zesílil,poté nastalo zlověstné ticho a nakonec jsem uslyšel svoji matku:

  „Ty debile,já myslela,že jsi mrtvej ,vždyť ti odumíraj nohy – máš je celý modrý!“

  „To je od džín“ snažil jsem se uklidnit svoji matku a ukázal na balkon,kde visel můj výtvor hodný obdivu všech „somráků“světa. Bohužel matka se neuklidnila.

  „Cos to s nima proved!“ zařvala a facka kterou jsem dostal nebyla vůbec výchovná. Byl to smrtící úder profesionálního karatisty. A to se před chvílí bála o můj život. Teď mi neodumíraly nohy,ale hlava. O tu se však kupodivu neobávala,jak o mé končetiny a facku ještě jednou zopakovala. Opakovaný vtip není již vtipem. A stejně jsem se nesmál. Strhl jsem džíny a seskočil z balkonu na zahradu. Večer byla v nedaleké vesnici rocková zábava,a nyní,když jsem konečně plnohodnotným členem rockové společnosti se přeci nenechám matkou umlátit.

---