Sladce hříšná

Sladce hříšná

 

Nemůžu spát, je noc a v mých myšlenkách je slyšet prosba.

Ten, co sedí na nebi mě táhne k sobě, však je to hrozba?

Šeptám mu do prachu z hvězd, že nemůžu s ním vzlétnout výš,

však jen co to dopovím, zjišťuji, že mé tělo je stále blíž…

 

Toužím se ho dotknout, neboť ač vypadá jako led,

cítím nade všechna slunce žár, jež zlatavostí předčí med.

Už není návratu, utápím se v jeho větách, očích, v náručí,

přesto prosím, najde-li se někdo, kdo odejít mi poručí.

 

Je to on, Měsíc, na nějž pokládám své nahé tělo,

by mu samo prozradilo, co by od něj vážně chtělo.

Zrůžovějíc studem pohasíná na třpytícím se nebi

a tak ani hrvězdy nedozví se nic, nebo ano, že by?

 

Vím, že mi podlehne a že ani pro mě není cesty zpátky,

ale kdo by utíkal, vždyť je to cesta do pohádky.

A pak, přijde nový den, já budu vstávat, on půjde spát,

vyčerpán tou slastí, že mohl mě mít tolikrát…

 

Hříchy, jež napadají do křídel strážných andělů,

tiše smyji ranní rosou z květů bílých podbělů.

A snad odpustí mi andělé, snad to ještě jednou svedou,

že chtěla jsem spát s Měsícem, že chci spát s tebou!

---