...

Někdy život otočí stránku a vy najednou zjistíte, že vás hodil do jiné kapitoly, která už není tak krásná, jako byla předtím, ale že tahle kapitola je plná smutnu, strachu, nenávisti, zoufalství... Mě život teď jednu kapitolu napsal, kapitolu, která je spíš zkouškou, zjištěním, jak silný člověk je, co dokáže ustát.

Před dvěma lety jsem se rozešla se svým dlouholetým přítelem, už to ani moc nebolelo. Už v tom dávno nebyla láska, spíše jen stereotyp, občas nenávist a většinou už jen lhostejnost. Rozchod byl jen vysvobozením z čehosi, co mělo zaniknout ještě než to vzniklo. Rok jsem nebyla schopná nic cítit, byla sem prázdná, bez duše, bez zájmu o druhé pohlaví. Žila jen svými mazlíky a rodinou.

Pak jsem se rozhodla, že to chce změnu a začal půlroční koloběh seznamování s pány rádoby pravými... Děs za děsem... Až přišel pan skoro pravý... Zasáhlo nás to oba jako blesk z čistého nebe, ale lidi míní a život mění a mě nebylo přáno s ním být, všechno bylo proti... doba, vzdálenost, čas, my, nic nesouhlasilo, proč? Vždyť mělo být všechno jinak?! Velká láska, happy end... Pořád to v těch filmech přece vidíme. Ale život není film, bohužel.

A teď jsem zase tam kde sem byla. Někoho jsem potkala, ale... zase ale! Proč? Zase si semnou život hraje a nechce mě nechat vyhrát. Hází mi klacky pod nohy kudy chodím a odmítá to vzdát. Nejdřív mi přihraje do života zase člověka, kterýho bych mohla milovat ale nemůžu, přihraje mi do života operaci nohou mojího čtyřnohýho zlatíčka, smrt dědy...

Já už nemůžu. Nemůžu jít dál, nechci, ale přesto musím, vím že se říká, že koncem vždy něco začíná... Ségra bude mít miminko... holčičku. Máma je zdravá, nic jí není, ač sme se báli... Ale místo radosti mám v očích slzy a v srdci díru, která bolí a nechce se zavřít.

Život jakoby ztrácel smysl, jakoby... čekám na ten východ slunce po zlé bouřlivé noci plné zlých snů, ale ta nepřichází, není tu. Kde je?
Je to teď daň za to, že jsem měla doposud v podstatě šťastný bezproblémový život? Ale proč ty problémy nemůžou přicházet postupně, proč ta rána osudu musí uhodit najednou a tak moc?!

Se sklenkou vína sedím a přemýšlím... nad životem, nad smrtí, nad osudem. Je něco tam nahoře, co nám ty životy řídí? Nebo jsme to opravdu jen my, kdo si ten život řídí a všechno špatné, co se nám stane jde na nší hlavu?

Je noc, venku se ozívá lehký déšť, auta, vítr. Jinák je ticho, ticho před bouří, před koncem nebo začátkem... Před začátkem?

Pokud všechno zlé jednou skončí a přijde něco nového a krásného tak prosím, prosím tu sílu nahoře, moje strážné anděly i samu sebe ať je to brzo... Prosím a čekám...

---