Jdi a buď štasten

Byla zatažená noc dne 6952, a tak Noc nemohla vidět do jeho myšlenek a slyšet je. A oni to věděli a využili toho, řekli mu tu největší lež ze všech, a on jí málem uvěřil.

Řekli mu:"Jdi a buď štasten." On nejdříve ještě chvíli ležel, jako v omámení hleděl rovně před sebe a nemyslel na nic. Pak ale vstal a šel.

Miloval svou Noc, miloval ji vášnivě, miloval bolest, kterou mu dávala. Tu nejhlubší lásku nejvnitřnější erotiku, největší bolest, superlativům obětoval svůj život. Byl její nahý, spoutaný otrok pod chladnými hvězdami; bičovala ho, týrala chladem, znásilňovala a poroučela mu ukájet všechny její touhy. A jemu se to moc líbilo.

Jen v těch krátkých chvilkách vyvrcholení cítil náznak štěstí. Byl to jen předěl, bod v přímce a přímka v prostoru, jen bezvýznamný záblesk čehosi co sotva dokázal pojmenovat. Proto vstal a šel, jak mu řekli, zachvěl se totiž, zdali je možné být šťastný v čase a prostoru.

Prošel prázdnými, ztemnělými místnostmi, skrz celou budovu z rohu, ve kterém spával, aby se posadil na zem v koutě přesně protějším a meditoval. Zjistil, že je sám.

Ach, ti lidé. To za nimi ho poslali, když mluvili o štěstí. Teď již to chápe, teď už to ví. Štěstí je hnusná lež, lidi on totiž nenávidí, nechce už být šťastný. Život je bahno, a jeho smyslem je válet se v tom.

A tak se vrátil zpět tam, odkud vyšel, lehnul si a zůstal tam už navždy, přestal je poslouchat. Lhali jednou, lhali vždycky. Mladé nenáviděl za to, že jsou hloupí; staré zase protože jsou seschlí a kostnatí; ženy že hrají hry a muže že jsou jejich kameny. Jen Noc a nenávist mu zůstaly. A až zapomněl i na to prázdné slovo "štěstí", pocítil chmurné uspokojení, má teď vše, co kdy od svého života chtěl.

Byl to největší z lidí, jen jeden z milionů, jeden z nás.

---