Láska špatným směrem

Stála před hrobem a bála se brečet.Nepřišlo jí správné truchlit na tomto místě nad někým jiným než nad svým dědečkem, ale i když bolest z jeho ztráty nikdy úplně nevymizí, najednou nedokázala přebít tu prázdnotu, kterou cítila od okamžiku,kdy jí Martin opustil. Při vzpomínce, jak rozhodným gestem za sebou zavírá dveře, které už nikdy neotevře, ač by si to tak přála, jí vždycky vyhrknou slzy a hrudníkem projede nepříjemná bolest. Vlastně pláče pořád, nedokáže svou úzkost ovládat a vlastně se o to ani nesnaží.Naprosto se oddala svému smutku a jen malou část dne je schopná komunikovat se svým okolím. To naštěstí chápe, co prožívá a ač by jí rádi pomohli, všichni vědí, že nejprve musí onen stesk ze sebe dostat sama. Sama se s tím vyrovnat a až bude ochotná přijmout pomoc a podporu svých blízkých, může si být jistá, že tu pro ni všichni budou...

            Zjistila, že právě toto jediné místo má svou jistou sílu, která jí chrání před naprostou apatií a i když jsou již vzpomínky na dědečka vybledlé, neustále se nutí si je vybavovat a tím aspoň na chvíli zaměstnat svojí mysl něčím jiným než Martinem.

            Dnes to však bylo jiné, přestože dědeček zemřel, když jí bylo 10 let a jejich společných zážitků nebylo tolik, přesto si při každé návštěvě během několika posledních dnů, co sem pravidelně chodila, dokázala vždy vybavit a oživit alespoň jednu novou vzpomínku, při které se v duchu zasmála. Dnes však měla divný pocit. Pocit jako by zármutek z dědečkovi smrti zneužívala pro zakrytí smutku z odchodu někoho jiného. Vlastně to tak bylo, věděla, že pravý důvod proč sem chodí, je rozchod s Martinem, avšak dnes jí to přišlo více než nevhodné. Pevně se rozhodla, že už sem nebude chodit tak často. Musí se naučit zvládat svůj smutek jinak, vhodnějším způsobem, ale hlavně minimálně stejně tak účinným. Ještě chvilku tu ale zůstane, měla ze sebe vždy dobrý pocit, když věděla, že aspoň na chvilku nad sebe samou vítězí a na chvilku nepodléhá té stejně předem prohrané bitvě. Stále doufala, že si Martin vše rozmyslí a jednoho dne ty dveře, které za sebou zavřel, znovu otevře, obejme ji kolem jejího útlého pasu a zaboří tvář do jejích dlouhých černých vlasů a už jí nikdy neopustí. Věděla, že se tak nestane, znala Martina až moc dobře. Nikdy by v sobě nenašel tu sílu, aby přišel a žádal o odpuštění. Nikdy. Vše by mu odpustila, pryč s celou hrdostí, jen aby ho měla zpátky. V duchu tisíckrát omílaná věta, že jí moc ublížil a že už ho nemiluje, vůbec nefungovala a naopak sama cítila, že ho miluje úplně stejně  a kdyby se vrátil a ačkoli by měla strach, že ji opustí znovu, milovala by ho ještě víc a udělala by cokoliv, aby s ní byl šťastnej. Ani by se nemusel omluvil za vše, co udělal, možná ona by se měla omluvit, že mu nebyla dobrou partnerkou, když se zamiloval do jiné…To je strašná představa, on už jí nemiluje, miluje jinou……

            Stejně jako jí poletovaly myšlenky v hlavě, tak stejně si vítr hrál s jejími vlasy, které poletovaly kolem jejího jemného obličeje, jehož bledost zvýrazňovaly právě její černé havraní vlasy. Jednoho dne bude šťastná, ještě to neví a teď to ani nechce vědět, ale jednoho dne bude…

            Odpoledne jí viděl, jak jde opět ze hřbitova, Pavla, jeho smutná, černovlasá víla. Tajně jí miloval už od dětských let, ale nikdy by jí to neřekl. Vždycky patřila Martinovi a i když dnes již nejsou spolu, nikdy by se neodvážil jí to ani byť naznačit. Věděl, že ho má ráda, ale nikdy z ní necítil, že by ho mohla milovat. Jak rád by jí obejmul a přitisknul na své tělo, jen na zlomek vteřiny, aby ucítil vůni jejího těla, podíval se jí do oči a jedním pohledem jí řekl vše, co cítí už tak neskutečně dlouho. Samozřejmě čas od času nějakou dívku měl, ale nikdy se nedokázal zamilovat tak intenzivně, aby cítil, že už je to na celý život. Byl však přesvědčen, že Pavla by toto s jeho city dokázala, pokud se již tak dávno nestalo. Škoda jen, že se to nikdy nedozví a on dál na ní bude koukat smutnýma očima a i ona nadále bude mít smutné oči. Smutné oči pro Martina…