Neodcházej! Prosím stůj!

Neodcházej! Volám znova.
To je přece jenom fór.
Jenom vtip a jenom slova,
přec ten dlouhý maraton
končí, končí – slyším zvon,

končí, už jsi téměř v cíli,
nepřipouštím odchod tvůj...
No tak! Drahý! Seber síly!
Neodcházej! Prosím stůj!

Zhoubná horkost ve tvém těle,
co tě nutí odejít.
Jak mám vyznat všechno vřelé,
co ti chci říct? Odporuj!
Neodcházej! Prosím stůj!

Celá léta byl jsi tady,
přece jsem to nestihla.
Ještě včera – silný, mladý...
Nechoď! Ještě se mnou pluj!
Neodcházej! Prosím stůj!

Chladný vítr nezafouká,
nic nebude růžové,
dáváš sbohem něžným loukám,
máš už všechno sbaleno
a já nechci, nechci, nechoď!
A ty větře – jenom duj!
Tolik slov, přec málo času.
Neodcházej! Prosím stůj!

Jsem plná slz! Co jen dělat?
Nemám hodin, nemám dnů,
ani když to schválí senát,
ani já s tím nepohnu.
No tak prosím! Drahý můj!
Vypros třeba jen pár minut!
Neodcházej! prosím stůj!

Byl jsi otcem, znal jsi věcí,
že je těžko spočítám,
a teď – zrovna – toužíš přeci
odejít a zůstat sám.
Oči klížíš, zdravíš Boha.
Drahý! Spánku neholduj!
Snad jsi dopil žití pohár...
Neodcházej! Prosím stůj!

Tuhnou prsty, bledne líce,
chci ti zpívat – není čas!
Ty už spíš. Nebo snad více
neuslyším moudrý hlas?
Který tolik učil nás?
Neuslyším příběh tvůj.
Neodcházej! Prosím stůj!

Neodcházej! Prosím stůj!
- Odešel jsi. Nejsi můj

---