Dárek

pod nehty zarývám, když tkám své souchotiny.
Volám tě přes plot (ticho od rokliny),
to není plot? To jsou hřbitovní hradby!

Doufám, že vrátíš drobky z lékořice,
které jsi ukrad‘ na límci svých šatů.
Cítím tvou vůni. Cítím tvoji mátu.
V balíčku pro tebe je dárek – úplavice.

Líčím se leskem ze slimáků,
když chci to vrátit. Šaty z našich vlasů.
Mám rakev pro dva, deku z kanafasu
a hledám klíč. – Je ukryt v kapse. V saku.

Tak když už přijdeš? Dám ti svoji kůži
jak vzácný dar. Už rvu ji na ramínko.
A trochu krve – pití pro miminko.
Co ještě dát? Co obětovat muži?

Chci být tvou perlou, chci být drahokamem,
co potají si vkládáš v šperkovnici,
chci být tvůj šat, ve kterém budeš spící,
chci být tvým rtem, rtem, kterým řekneš: „Amen!“

Tak už se nebraň! Ven se nedostaneš!
A já se směji (vzpomeň, jaks mne týral).
Jsem vládkyně, jsem tvá jediná víra.
Jsem tvoje lež. Tvá bohapustá faleš.