Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední slova
Autor
aqua_linka
POSLEDNÍ SLOVA
Ani nevěděl, jak se sem dostal - nohy ho sem prostě samy donesly. Proklínal se za to, že je tady, ale zároveň tu byl rád, i když to tolik bolelo…
Seděl totiž na jejich místě, tam kde to měla tolik ráda… Teď je tu sám, bez ní. Objal svá kolena a pevně si je přitiskl k hrudníku. Už to nedokázal, neubránil se vzlyku…
,,Proč?‘‘ zašeptal ztěžka. Chvěly se mu rty, bolestí sotva mluvil a třásl se mu hlas. ,,Proč, lásko?‘‘,,Nechala jsi mě tu.‘‘ Byl tam sám a jen vzpomínky mu zbyly. Myslel na to, jak se poprvé potkali. Zachránila mu život, ale on to už nedokázal.
Seděl na jejich louce a psal dopis na rozloučenou. Tenkrát to myslel vážně. Udělal by to, kdyby nepřišla. Kdyby nespatřil její krásný úsměv, oči zářící jak dvě hvězdy a neuslyšel hlas, znějící jak ten nejlíbeznější tón z příčné flétny.Každý jiný by okolo něho nevšímavě prošel, jako by byl stín, ale ona se posadila vedle. Netuším proč, ale v tu chvíli si v duchu říkal, proč chce vlastně odejít ze světa, na kterém existuje něco tak krásného jako je ona.
,,Ahoj, nemůžu ti nějak pomoct? Zdáš se mi hrozně smutnej a já nemám ráda smutný lidi.‘‘ řekla svým sladkým hlasem a s úsměvem na rtech. Bylo to zase po dlouhé době, co měl důvod se smát. Byla tak roztomilá a zářila na tisíce kilometrů daleko. Dokázala ho donutit žít. Jen při pomyšlení, že už bude muset jít večer po jejich schůzce domů, se mu stýskalo. Chtěl s ní strávit každou volnou minutu i vteřinu. Ona ho ale opustila.
,,Ne! Dost!‘‘ vyrážela ze sebe mezi výbuchy smíchu – šimral ji, a to tak důkladně, že se až svíjela smíchy. ,,Pozor ať si nelehneš na včelu!‘‘ varoval ji, když se snažila odkutálet se od jeho šimravých dotyků. ,,Tak toho se opravdu nebojím,‘‘ usmála se na něj. Lehl si vedle ní na trávu a hlavu si podepřel rukou, aby na ni lépe viděl. ,,Čeho ty se vlastně vůbec bojíš?‘‘ zeptal se jí, a potutelně se usmíval. ,,Bojím se toho, že…to jednou skončí. Je to totiž moc krásný na to, aby…‘‘ zašeptala se sklopenými víčky. Tehdy mu to přišlo roztomilé a tak si ji přivinul blíže k sobě aby ji utěšil.
,,Lásko, tohle neskončí. Miluju Tě. Miluju a vždycky budu, ať se stane cokoli…‘‘ ujišťoval ji, sliboval jejím očím a přísahal jejím rtům.
Na dlouhých černých řasách se mu leskly horké slzy, mezitím co ve svých roztřesených prstech otáčel stonek kopretiny a pomalu otrhával její bílé, okvětní lístky. Ukazováček si přiložil ke rtům, kde neustále cítil ty její. Prst tam chvíli nechal. Jako by to bylo dnes, co ji líbal. Stále cítil chuť jejího polibku. Pořád si pamatoval její jahodový balzám na rty, pak mu ale došlo, že se jejich rty už nikdy nestřetnou. Se zuřivostí, která se v něm nahromadila, díky potlačovanému zármutku a stesku odtrhl další okvětní lístek kopretiny, který se ladnými pohyby snášel k zemi.
Ruku v ruce, procházeli se parkem.Spolu…
Ne! Ne, nechtěl na tu chvíli vzpomínat. Čím více se na ni ale snažil nemyslet, tím více se mu vrážela pod zavřená víčka. Stále dokola, jakoby to nikdy nemělo skončit.
Utíkala před ním parkem. Proplétala se mezi stromy, a se smíchem se na něj ohlížela. Vlasy jí vlály a třpytily se jako propletené diamanty. Náhle se ale zastavila. ,,A mám tě!‘‘ křikl radostně, když ji doběhl. Hned ale uviděl, že není něco v pořádku. ,,Co se děje zlato?‘‘ zeptal se poplašeně. Neodpovídala. Měla hlavu skloněnou a jednu ruku položenou na pravém spánku. Ztěžka se snažila popadnout dech. ,,Proboha co je ti?‘‘ pozvedl ji bradu, aby se mohl podívat do jejích očí. ,,Jsi v pořádku?‘‘ Chtěla mu odpovědět, ale nebyla ze sebe schopna vydat ani hlásku. Dokázala mu odpovědět až ve chvíli, kdy si odkašlala. ,,To je dobrý, nic mi není, jen mám takové divné tušení, že se něco špatného stane. Už se ale cítím dobře, opravdu.‘‘ Věděl že to není pravda, vždyť byla bílá jak právě padlý sníh. ,,Ale vždyť…‘‘ zastavila ho a odpovědí, ke které se musela přemáhat ho utišila. ,,Jsem naprosto v pořádku, věř mi.‘‘ ona sama, ovšem věděla že si to vše jen nalhává. Políbila ho na rty, a rozeběhla se. ,,Že mě nechytíš?!‘‘
Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Přál si s ní být navždy. Cítil se v její blízkosti, jak v tom nejpřekrásnějším snu. Ten měl však brzy nabrat rychlý spád.
Přišel okamžik, kdy se se svou láskou měl rozloučit. Musela odjet domů. Čekali spolu na tramvajové zastávce. Svět pro ně neexistoval. Byli jen oni dva a jejich duše spojené v jednu. Stáli pod širým nebem, zabaleném do sametového hávu noci, na kterém zářily hvězdy. Stáli v objetí a vychutnávali si sílu okamžiku. ,,Lásko podívej, jedna hvězda právě padá! Můžeš si něco přát.‘‘,,Ať to nikdy neskončí!‘‘
Tramvaj už přijížděla a oni byli donuceni se rozloučit. ,,Miluju Tě, už teď se mi po tobě stýská.‘‘,,Taky Tě miluju‘‘ zavolala dívka a nastoupila.
V okamžiku, kdy se pomalu chystal odejít domů, uslyšel ránu. Zavřel oči a doufal, že až se otočí, uvidí tramvaj jak v pořádku odjíždí do další stanice. Jeho tělem procházel nepříjemný mráz, přicházející z jeho samotného. Jeho přání se však nesplnilo. Spatřil jen hořící zadní část posledního vagonu, ve kterém bylo nabourané osobní auto. V duchu si říkal: ,, Prosím, ať jí nic není, nevím, co bych bez ní dělal.‘‘ Rozběhl se k tramvaji.
Černovlasý mladík si objímal kolena a sotva znatelně se pohupoval dopředu a
Seděl v černé, koženkové sedačce, která stála podél na bílo vymalované, úzké chodbě. Pořád si myslel, že se mu to jen zdá. Vždyť ještě před chvílí spolu stáli pod nebem plným hvězd a teď? Nezbývá mu nic jiného než čekat. Muž v bílém plášti právě procházející chodbou, si jej všiml – uvědomil si, že mladík tady celou dobu nečeká na nic jiného, než až se zpoza dveří objeví první doktor. Zamířil tedy k němu a poplácal ho po rameni. ,,Nebojte se, všechno bude zase v pořádku.‘‘ To bylo to, co přesně v tu chvíli potřeboval slyšet – to, že vše dobře skončí…To, že se uzdraví… Tenkrát mu díky doktorovi spadl obrovský kámen ze srdce. Kdyby aspoň tušil, že tu osvobozující lehkost, kterou cítil rozlitou po celém těle, ucítil naposled. A že to bylo právě naposled, co mu doktor přišel říct dobrou zprávu.
Hnědá hlína, se mu pomalu zarývala pod nehty. Jeho ramena se pohupovala do rytmu jeho vzlyků…Už nemohl…
Seděli spolu uprostřed louky poseté kopretinami. Hladil ji ve vlasech. Ležela v jeho klíně a naslouchala jeho slovům. Nebezpečně se blížil k jejím rtům…,,A co se stalo pak?‘‘ položila mu otázku, aby ho aspoň na chvíli zastavila. Moc dobře věděl, o co jí šlo. Skláněl se nad ní tak nízko, že ji šimral konečky svých černých vlasů. ,,Pak…,‘‘ odpověď, ale nedokončil. Jen se pomalu vpil do jejích rtů. Otevřela oči, nic ale neříkala, jen se mlčky dívala do těch jeho. ,,Miluju Tě‘‘ řekla mu. Tahle věta pro něj znamenala celý svět. Stejně jako ona. Celý se rozechvěl a cítil jak někde uvnitř něj, vybuchlo hejno motýlů. ,,Taky…taky Tě miluju.''
,,Proč?‘‘ šeptal zoufale. Položil hlavu do trávy a celý se pod přívalem slz a vzlyků otřásal. Nehty se zarývaly do hlíny čím dál tím víc, ale nemohly se zarýt tak, jako ona do jeho srdce.
,,Lásko?‘‘ oslovil ji poplašeně. ,,Co se to proboha děje?‘‘ Vklouzl dlaní do té její. Studila… ,,Lásko, co se…‘‘ Jeden pohled mu stačil. Díval se na ni, jak bez hybně leží na nemocniční posteli a všude kolem slyší pípat všelijaké přístroje, které ji drží při životě. Jeden pohled mu stačil. Pohled, který už nikdy nevymaže z paměti. Jak by taky mohl. Vždyť se díval na anděla s pobledlou tváří, orámovanou měděnými vlasy, který se právě vracel do nebe. Kde jsou ta slova, kterými ho doktor utěšoval, že vše bude v pořádku? Kde? Roztřásly se mu rty. Nekontrolovatelně. Něco uvnitř něj explodovalo a svíralo ho zároveň. Cítil, jak se v něm něco utrhlo a teď to mizí do neznáma, ztrácí se to. Navždy potom zůstala vše pohlcující propast, kterou se mu nepodaří už ničím zaplnit… ,,Neeee…‘‘
Vzal její hlavu do dlaní a své čelo přiložil na to její. ,,Proč? Řekni že…to není pravda…to – to nemůže…prosím, lásko…‘‘ Jeden tekutý křišťál, perla převtělená z vody, přesně to čemu lidé říkají slza, mu kanul zpod jeho černočerných řas na její perleťově bledou kůži. Chvěl se, ne však zimou, kterou sem přivál vítr zvenčí, ale pláčem a zároveň vztekem. Kdyby aspoň zapomněl…ne na ni, ale na tu bolest. Kdyby…kdyby…kdyby…
Z nebe se začal snášet vlahý letní déšť. Zvedl na okamžik hlavu a zadíval se do mraků. Třeba…třeba jej vidí. Do jeho laních očí mu spadla kapka deště. ,,Lásko…‘‘ zašeptal s očima stále upřenýma k nebi. Vítr vál stále rychleji, až se kopretiny notně nakláněli k zemi. ,,Miluju Tě, Lásko…‘‘, poslední slova, která poslal k nebi, které stále ronilo slzy. Poslední…pak se otočil a přichystal k odchodu. Když se nakročil, z dlaně upustil napůl otrhanou kopretinu. Vítr ji jemně unášel v ladných kruzích, až dopadla kamsi za jeho záda do vlhké, luční trávy. Tiše si klestil cestu mezi vysokými stébly trávy a naposledy zašeptal: ,,Miluju Tě, Lásko…ať jsi kde jsi.‘‘