Srdce mé zdravé zdá se,

krev se v něm stále prohání,

to vše je však pouhé zdání,

velkou rýhu v sobě nese.

Doktoři se nad srdcem sklánějí,

tu rýhu marně hledají,

ta rýha není vidět pouhým okem,

ani tím nejlepším mikroskopem,

však přesto je tam: "Já cítím ji , 

Což úplně slepí jste,

vy co ty rány hojíte?"

"Jste zcela zdráv!"

snaží se ranhojič mě zmást.

Já však vím že tak to není,

že potřebuji něco k zahojení,

proto o lék ho žádám,

ale zas žádný nedostávám.

A tak pošlou mě na další vyšetření,

zda prý nemám mozku zatemění.

Páni v bílých pláštích mě zkoumají,

nějakou vadu hledají,

koleno poklepou kladivem

a kroutí hlavou údivem.

"Jste zcela zdráv!"

snaží se další ranhojič mě zmást. 

"Což úplný blázen jsem,

cítím přec že jsem nemocen!"

Najednou v dálce

vidím co zhojilo by ránu,

zapláču však hořce,

když poznávám fatu morganu.

Zdá se že není mě pomoci,

a já podlehnu neznámé nemoci.

Ta smrt je však vysvobození,

jež ukončí nekonečné trápení.  

"Jste zcela zdráv!"

snaží se mrtvého ranhojič zmást.