Smrt Herholdu

Šedivé chuchvalce mračen se prodíraly skrze husté závěsy borovicových větví a přes skalnatý převis sklouzávaly jako pěna z převařeného mléka do údolí. Pod temnou zelení porostu se před nepřízní počasí skrýval mladík, který podle holých tváří sotva dovršil čtrnáctý rok života. Levou rukou objímal otep dříví a druhou si přidržoval svrchní oblečení před tváří. Tu a tam zapraštělo krajinou ohlušující zahřmění, rozechvívající zemi a odrážející se spolu s ozvěnou mezi horskými velikány jako při ďábelském koncertu.

* * *

Torolf mohutnou tlapou prásknul dveřmi, až se z masivních dubových trámů, co podpíraly strop, sesypal prach. „Takovou slotu snad ani starý Regnar nepamatuje!“ zvolal chraptivým hlasem přes hlavy ostatních mužů, načež ztěžka dosedl na židli. „Od Zubů se sem valí bouře jako Skarův hněv.“

„Ať už ji Regnar pamatuje nebo ne, nevyslovuj jméno Války nahlas, nebo přivoláš pozornost jeho sluhů.“ Nezkušený hlas šamanova učně válečníka popudil. „Jsi ještě malé štěně, Styrbjorne, když se bojíš jmen Severských pánů!“ vykřikl Torolf a pár okolo sedících bojovníků se hlučně zasmálo. „Raději uteč za Regnarem, štěně, a vezmi si kožich, aby tě Skarův dech neodfoukl na moře!“ Učeň zrudl a tváře se mu nafoukly, ale zrak mu padnul na Torolfovu medvědí postavu a jeho lesklou sekeru. Sebral tedy tlustou kožešinu a s pěstmi zaťatými hněvem odešel. Doprovázel ho hlasitý smích.

* * *

„Tak on se ti vysmíval? Shazoval tě a urážel, protože jsi podle něj slabý? Skutečně?“Styrbjornovi se šamanův hlas přestával líbit. „Podle mě jsi taky slabý! Slabý, a ještě k tomu ješitný hlupák! Cožpak se máš stát válečníkem? K čemu by ti byly paže jako kmeny stromů, když se máš stát šamanem? Tak vidíš!“ Ruka vetchého starce zabolela učně na temeni. „Ty se musíš nejprve naučit pokoře. Dobře víš, že si i ze mne utahují. Ale já nad nimi vládnu moudrostí, nikoliv mečem. Dokud se tě budou jejich slova dotýkat, nejsi hoden šamanského roucha. A teď mi pojď pomoct, nestůj tam.“ Stařec jménem Regnar se pomalu zhroutil na vrstvu dek a vyrovnal kameny před sebou. „Chci se podívat na tu bouři, kdy skončí. Trošku se porozhlédnu.“ Styrbjorn vytáhnul z vaků zavěšených na zdi hrst vysušených lístků a obřadně je rozsypal v kruhu před Regnarem. Potom se posadil naproti šamanovi a začal tiše prozpěvovat. Složité samohlásky mu splývaly z jazyka a zachycovaly starcovu pozornost.

Nořili se do tvárného světa, tam kde lze vidět bez očí a tápat bez víček, kde se lze hřát u požáru a uhořet v jiskře. Styrbjorn vymetal cestu, zaháněl starobylým prozpěvováním hladové tvory noci, kteří se jejich myšlenkám hnali v patách, zatímco Regnar pátral mezi závoji vědění a nicoty po bouři, která zuřila hned za tenkou stěnou šamanova domu.

* * *

Dveře hodovní síně již podruhé otřásly stropem, když zprudka narazily do kamenného rámu. Regnar se vbelhal dovnitř s učněm v patách. Voda jim stékala po tvářích a odkapávala z vlasů a z kožešin. Když šamana spatřil Torolf, ihned se k němu obrátil: „Regnare, odpusť, nechtěl jsem tvého sluhu urazit.“

„Buď zticha!“ okřikl ho šaman netrpělivě. Potom své kalné oči obrátil k válečníkům. Shromáždili se zde v síni proti bouři – přesně tak bylo třeba.

„Tak jste měli pravdu oba dva. Ta bouře vskutku je Skarovým hněvem a Skarovo jméno volá jeho služebníky. Pátral jsem svým zrakem a spatřil. Hle, muži Herholdu, k vašim domovům se ženou krvelačná stáda, ocejchovaná Skarovými náhončími! Chopte se zbraní, budou zde co nevidět! Již minuli Omšelce a zbraně v jejich spárech se lesknou!“

Bojovníci se po sobě rozhlédli – některým stékala do vousů šťáva z rozjedené večeře do vousů, jiní odkládali kostky.

„Cožpak jste neslyšeli? Buď svého šamana poslouchejte, a nebo ho vyžeňte napospas vlkům!“

To seveřanům stačilo. Jako jeden se chápali svých zbraní, shazovali z trámů zavěšené meče, utahovali si povolené zbroje. Vyhrnuli se ze síně a do tváří se jim zabodly tisíce nemilosrdných kapek.

A na severním hřebeni spatřili temné siluety proti dešťovým clonám. Nezaměnitelný přízvuk Skarových znetvořených bojovníků a řev nemyslících zrůd, schopných akorát třímat v peklech ukutá kopí a meče, doléhal k jejich uším. „Herhold! Čest! Předci! Smrt!“ zaburácelo navzdory hromobití a temnému nářku stvůr. Bojechtivé vlny těl vyrazily proti sobě a střetly se jako kladivo a kovadlina. Čepele svištěly vzduchem a krev zbarvila vodní kaluže do ruda. Zranění sebou zmítali v bahnu, křik se smísil s krvelačnými skřeky.

Z vesnice k bojujícím válečníkům dolehlo panické volání. Mezi chatrčemi se proháněli netvoři, vyráželi dveře z veřejí a vbíhali se zbraněmi dovnitř. Jiní zapalovali pochodně a házeli je na střechy. Skrze vřavu a chaos masakru projížděl jezdec zakutý do zbroje temné jako noc a volal rozkazy na své zdivočelé sluhy. Když to vše válečníci spatřili, rozběhli se s křikem nazpátek do vesnice. Přitom jim netvoři skákali na záda a kosili je jako hladový příliv.

Znetvoření barbaři Temnoty nakonec seveřany obklíčili. Jejich zpocené a bolestmi zkřivené tváře se leskly ve světle plamenů šlehajících ze zapálených stavení. Již jich zůstalo jen málo, pás rozsekaných těl mužů i nelidí se táhl jako karmínový koberec od hřebenu až k hodovní síni. Před shromážděnými válečníky stanul na ohyzdném oři jezdec a jen nezřetelně se třpytící purpurová souhvězdí v hledí naznačovala jeho upřený pohled.

„Kéž se stane váš osud poučením pro tento kraj! Přichází bouře, a na jejích křídlech se žene moc pravých bohů! Ti budou prolévat krev, aby jí zahnali žízeň po odplatě, žízeň, kterou jste jim po staletí nedopřáli ukojit. Nechť se vaše krev stane tou první!“

Pak se rozesmál se, jako když štěká pes, a bylo v tom šílenství ztracené lidskosti a prohry všech bitev. Oř se obrátil a barbaři Skara se po seveřanech vrhli s hladovým vytím.

Zničehonic se Regnarův obličej rozzářil a on proběhl davem k planoucí vatře bývalé síně. V ruce se mu zaleskla dýka, a on se třikrát prudce ťal do holeně. Bolestně vykřikl a hned nato se vrhnul do ohně. Plameny smrti pohltily vše.

* * *

Chlapec s otýpkou dříví pomalu scházel po rozblácené stezce do údolí. Vítr rozháněl kouř z pozůstatků budov do okolí. Bouřková mračna již zmizela za západním horizontem a jen pár oblačných střapců se bělalo proti modrému nebi. Slunce zářilo nad východním hřebenem hor a neúprosně se blížilo k poledni. Přesto se údolí doposud choulilo v náručí chladu. Mezi svahy se rozléhalo divoké krákání a hejno mrchožroutských opeřenců co chvíli slétalo mezi ruiny.

Mladíkovi stékaly po tvářích slzy, a nezpůsobil to ani vítr ani kouř. S prázdným výrazem procházel mezi zohavenými těly a hromadami popela. Větve mu jedna po druhé padaly z rukou, ale on si toho ani nevšímal. Potom přišel k největší hromadě, která doposud sálala. Obalil si ruce kožešinou a opatrně našlapoval po černých ohořelých kusech stavení. Když mu pod nohou zapraskala kost, otrlým zrakem pod sebou spatřil zuhelnatělé pozůstatky člověka. Na holenní kosti jasně svítily tři sněhově bílé škrábance, jako od nože, ve tvaru trojúhelníku. Mladík ji, ještě teplou, chvíli svíral v prokřehlých rukou a pak ji upustil. Mlčky odešel pryč z trosek, pryč z vesnice, pryč z údolí. Cestou sebral nezlomený meč, jeden z mála, který netvoři nerozdupali kopyty.

Opustil Herhold, který se ani nikdy nenacházel na mapách, a vyrazil na západ, tam kam šla bouře.