Náročné zaměstnání v PSRE

O čem My nevíme, to neexistuje. Nevěříte? Tak nám o něčem takovém schválně povězte... (oblíbené rčení zaměstnanců PSRE)

Profesor Gustav prásknul dveřmi a svým typickým vojenským krokem přešel ke katedře. I tabule se krčila strachy, protože profesor Gustav… prazvláštním způsobem dokázal i ze slova katedra vykřesat takové výrazy jako bunkr, pevnost, kulomet, kadence, ostrost a disciplína. Z kostnatých prstů upustil těžký svazek sloh a následně se posadil – to vše bez toho, že by se podíval na jediného studenta či studentku. Vytasil své inkoustové pero, otevřel třídnici a pomalu v ní listoval. Potom, když se stránka ohnula a nehlučně sklouzla, pozvedl profesor Gustav obočí a sjel pohledem okna – kdyby mohla, zaskřípěla by. Nakonec se konečně podíval na jednoho studenta:

„Malíčku, otevřete okna.“

Hoch málem zakřičel Ano, seržante!, ale ovládnul se a poslušně okna otevřel. Chladivý vánek zvenku mu v hlavě vyvolal představu, že stojí ve vězení. Když si Malíček sedal, vzduch opět rozříznul profesorův hlas: „Projdeme si docházku.“

*  *  *

Tal’timklar položil špinavý porcelánový hrnek na podšálek a usednul do rozvrzaného křesla, jehož dřevěné nohy hlučně zaprotestovaly, když se uvelebil. Uvázal si měkkou zelenofialovou šálu těsněji kolem krku a kochal se pohledem na z kávy stoupající obláčky páry. Kulaté hodiny na zdi po jeho levici hlasitě tikaly, jak se minutová ručička blížila dvanáctce v nejvyšší části ciferníku. Vzhůru do práce, pomyslel si Tal’timklar a odsunul kávu na bok stolu. Za kovovými dvířky ve stěně mu naproti se ozýval šílený smích a pisklavé výkřiky.

Stůl přetékal spisy. Na obou krajích se vršila pohoří pomačkaných pergamenů a jinak pěknou ořechovou desku kazilo několik zčernalých kruhů od hrnků a spousta skvrn od skáplého vosku nebo rozlitého inkoustu. Z velkého popelníku uprostřed trčely nedopalky a zlámané sirky. Kapradiny ve standardním z kovu lisovaném „koši“ zavěšeném u stropu povadle visely nad pravým okrajem stolu. Ve všech čtyřech rozích kanceláře se až ke stropu tyčily skříně z bambusových tyčí svázaných provazci lýka a skrze proutěnou výpleť prosvítaly světlé svitky. Ke dveřím byla dlouhým osmdesáti coulovým šípem přišpendlená fotografie nějakého muže s knírem.

Toto vše vytvářelo osobitý výraz Tal’timklarovy kanceláře, který jako třešeň na dortu doplňoval sám její vlastník. Oblečený ve vytahaném svetru s obrázkem Homera Simpsona, kolem krku huňatý šál a od pasu dolů sukně. Na hlavě měl uniformní čepici Registru. Naštěstí zde nebyl nikdo, kdo se ho mohl zděsit.

Ručičky na hodinách se setkaly a v ten okamžik se kovová dvířka ve zdi rozletěla dokořán. Dovnitř vlétlo asi pět nejspíš třicet coulů vysokých stvoření. Byli oblečení v pestrobarevných kombinézách s otvory na zádech, odkud bytůstkám vyrůstala dlouhá poloprůsvitná křídla třepotající se nesmírně rychle ve vzduchu. Pět tvorů přistálo na stole a rozvířilo několik osamocených pergamenů. Potom první z nich spustil vysokým dětským hláskem:

„Tale! Takže, podívej se, v El Elirnenu na Deltaparabolické Podružné šest se narodila holčička. Jo, bylo to v Aterii, ve vsi Feirenni. Měří třicet sedmdesát šest stů, je zdravá a… málem bych zapomněl! Přišla na svět přesně s úsvitem, takže ji rodiče pojmenovali Ciezia. Má zelenkavé oči a jaké chceš vlasy?“ „Černé,“ zamumlal bezmyšlenkovitě Tal’timklar. Přesně jak učí Kodex registrátora: Rozhodnutí nevynášej, a vynášíš-li je, vynášej je bezmyšlenkovitě. „…a rodiče jsou hrozně moc šťastní. Babička peče jablečný koláč a dala do něj sedmdesát tři gramů taluských rozinek, čtyři sežrala kočka, když babička zrovna vysypávala formu…“

„Zavři zobák,“ řekl Tal’timklar skřítkovi a oči při tom nespustil ze svitku, do něhož horečně škrábal údaje, které na něj Sběrač vychrlil. Mezitím už se další dral o slovo, zatímco tři zbývající si prohlíželi svou tvář ve lžičce od kafe. Pátý, teda první skřítek sklesle zmlknul a vzápětí zase nadšeně vyletěl dvířky pryč. Skřítek číslo dvě spustil vlastní kanonádu údajů o jiném dítěti, které se narodilo, a žvanil a žvanil.

To je moje práce. Registrovat každé děvče, které se narodí ve kterékoliv z pokojných sfér v Deltaparabolické Podružné Křivce šest (zkráceně DPK6 – jojo, můj revír). Vyplnit registrační formulář, odeslat, vyplnit další a tak pořád dokola. Moje práce. Pak v patnáct standardních pošlou registry ke kontrole. Dvě hodiny míru a klidu a pokoje od těch malých prevítů! A pak zas až do jednadvacáté. Moje práce. Moje práce! Nesnáším ji.

Denní koloběh se rozjel naplno. Brzy se dvířka ani netrhla, protože neustále dovnitř proudili další skřítci, všichni více méně potrhlí. Kapradina nepostřehnutelně vadla, káva z hrnku mizela závratnou rychlostí, zatímco z popelníku se sypaly vykouřené cigarety, které už se dovnitř ani nechtěly vejít. Tal’timklar asi po půl hodině z napomínání skřítku ochraptěl, takže už jen tiše zuřivě škrábal do registračních pergamenů a každých dvacet minut všechny vyplněné formuláře zapečetil a shodil do koše vpravo. V krku ho škrábalo, ale co by elitní příslušník Registru existence neobětoval pro své povinnosti. Co? Vše! Naprosto vše, protože i Tal’timklar si navzdory absurdnosti situace uvědomoval, že jeho Povinnosti jsou ty s velkým P. Holt smůla. Zrovna on měl důležité zaměstnání.

Přesně v patnáct standardních kovová dvířka s třesknutím zapadla a Tal’timklar se vyčerpaně zhroutil do křesla. Okamžitě se ale zvedl a šel postavit konvici na oheň. Když se posadil, dveře za ním se otevřely, zaskučel vítr a do kanceláře vkráčel vysoký muž v kabátu a s šálem, na kterých se ještě rozpouštěly sněhové vločky.

„Unavenej, Tale?“ zeptal se soucitně hlubokým hlasem. Tal’timklar pokýval hlavou a chraptivě se dal do lamentování.

„Proč to všecko děláme? Durodara! Já vím, Musíme. Je to Povinnost, a to Nezbytná, dyť já vím. Promiň, fakt mi ale řekni, proč zrovna Oni? Proč zrovna takový malý bestie musí sbírat informace? Proč to nemohly být nějaký hezký holky, co? Že jich sou sféry plný…“

„Protože bys pak nemohl nosit tyhle strašný hadry,“ prohodil příchozí.

„Bral bych možná i vodního elementála, když ve všech kanclech zatýká… ten by alespoň otravně nežvanil jako oni,“ pokračoval Tal’timklar, jako by nebyl býval přerušen, a pak se rozkašlal. „Z toho vlhka se ještě nachladím! A jakej jsi měl den ty?“ Příchozí cosi řekl. „Promiň, vůbec jsem tě neposlouchal, ale jestli budeš v neděli na snídani, tak mi to můžeš zopakovat..“ Příchozí chápavě pokýval hlavou. „Tak hodně štěstí a modli se za mou mysl, nebo už tu dlouho nebudu.“

„Jasně, můžeš se spolehnout, a tobě taky hodně štěstí,“ řekl příchozí, zatímco pokládal na stůl kupu srolovaných svitků, načež se otočil, vyšel ven a zavřel. V kanceláři zavládnul klid rušený jen tichým kapáním vody.

Tal’timklar si zapálil cigaretu a naplnil hrnek kávou. To je alespoň vynález, ten nekonečnej zdroj kafe! pomyslel si unaveně. Chvíli se bezmyšlenkovitě šťáral v rozházených pergamenech a potom se s odevzdaným povzdechem opřel do křesla a poddal se svým myšlenkám.

Byl jedním z nesčetného, skutečně nespočitatelného zástupu zaměstnanců Permanentního Sférického Registru Existence (zkráceně PSRE) – pravděpodobně nejdůležitějšího úřadu v dějinách i mimo jejich kompetence a dosah. Funkce Registru se dala shrnout několika slovy: Registr registroval každou bytost, věc, místo a událost ve všech stabilních sférách, aby ta bytost, věc, místo nebo událost zůstalo takové, jaké je, a ne jak si kdo zamane. Tal’timklarovi v hlavě uvízlo matné povědomí, že to vše má cosi společného s Prvním axiomem o etherealitě a odříznutou chaotičností za umělým Dur’odharovým pásmem. Tak se věci mají – všechno v pestré směsici sférických světů je nestále stejně jako voda nebo sociálnědemokratická morálka, protože toto všechno závisí pouze na okolních vlivech – v případě sfér na myšlenkách. A proto je zde Registr, aby jeho zaměstnanci vše Zapsali a Zaregistrovali, takže už se to nemohlo měnit… Pánbůh zaplať za to, že už jsem pryč ze školení, povzdechl si Tal’timklar a vypil polovinu kávy v hrnku, zatímco na popelník odhodil ještě žhavý nedopalek.

Ten se už ovšem mezi ostatní vajgly nevešel a tiše se skutálel mezi pergameny, což ovšem pijící Tal’timklar přes hrnek neviděl. Odložil poloplný šálek na bok a jal se prohrabovat registry. Očima vždy přeletěl stránku, zkontroloval, zda-li nechybí nadpis, registrační číslo, kategorické zařazení a destinační sféra plus její orientační souřadnice. Proč to Dur’odhar všechno uspořádal tak složitě? pomyslel si Tal’timklar. Za čtyřicet minut už mu pohled ujížděl a na okraji zorného pole mu tancovali medvídci s vílami v jarních šatech. Svitky putovaly z levého okraje stolu jeho rukama na pravý okraj, odkud se některé sypaly na vlhkou, studenou zem.

Práce. Já se z ní zblázním! Chci do penze a chci k ní pořádnou čistou hezkou sféru, na které bude dřít někdo jiný!

*  *  *

Hlas profesora Gustava odštěpoval vteřiny. „Lupková.“ „Zde,“ ozvala se dívčina v odpověď hlasem ztišeným obavami. „Makovec.“ A student pouze líně zamumlal: „Tady,“ – to neměl dělat. Profesor Gustav pozvednul obočí a temnýma, černýma očima přišpendlil Karla Makovce k opěradlu židle. Svaly v obličeji se mu napjaly, takže vypadal nepřístupně jako mramorový náhrobek. „Prosím?“ zeptal se generál hlasem jako když řeže pilou. „Zde, pane profesore,“ odpověděl vyděšeně student. „No proto,“ zašeptal profesor a znovu sklopil zrak na seznam žáků.

Tu mu z očí jakoby vymizel všechen lesk a energičnost v nich pohasla. Prázdně zíral do třídní knihy a studenti mlčky uvažovali, co se stalo. Promluvit se neodvážil žádný. Profesor Gustav znovu a znovu přejížděl řádek s číslem 14. Nic. Čtrnáct, narozen osmého července. Student číslo čtrnáct. Měl by se zeptat, jestli je student… student přítomen? Nebude to znít směšně? To si před studenty nemůže dovolit. Už to vidí: ‚Student.‘ A ticho po pěšině. Studenti si pomyslí, že se zbláznil. Co teď? Nakonec se rozhodnul.

„Pospíchal.“ „Zde,“ ozvalo se váhavě. „Přemková.“ „Zde.“ „Sobotka.“ „Zde.“

Vše bylo v pořádku. Vše vždycky bylo v pořádku. Student mezitím přemýšlel o tom, co bude dělat odpoledne. Z profesora Gustava neměl ani trochu strach - nikdy ho nikdo nevolal a ani se po něm neptal. Čerstvý vzduch kolem něj profukoval z okna, které před chvílí otevřel. Vše bylo skvělé, ostatně jako vždy.

*  *  *

„Sakra,“ ulevil si pobledlý Tal’timklar, když v bílé odkrvené ruce svíral propálený svitek. „Tohle než projde administrativou a korekcí registračního záznamu… zase se celou noc nevyspím! Život není spravedlivý.“ Potom se zhroutil do křesla a zapálil si další cigaretu.

 

---