1. O tom, jak jsem se včera opil

0. Když vás opouští slova a sedají si na papír, nemyslete na to, jak jste úžasní - Myslete na to, jak úžasný je čtenář.

1. O tom, jak jsem se včera opil

Určitým, poměrně spolehlivým měřítkem výjimečnosti, je masovost. Ne snad ve smyslu oblíbenosti, ale ve smyslu obyčejnosti, nebo obeznámenosti. Psát o něčem notoricky známém je podobná šílenost jako chtít prodávat pampelišky na rozkvetlé louce.

Běžné věci nepřekvapí, i když mnohdy potěší. Běžné věci běžně nevnímáme hlouběji, protože si myslíme, že je známe. Ačkoli je můžeme mít hodně rádi, jako například čokoládu, nemá obyčejně smysl to donekonečna opakovat.

Vzácné věci jsou, na rozdíl od běžných, neopakovatelné. Vznášejí se v minulosti jemně ukotvené na dráze vzpomínky, neblednou, a my víme, že už něco takového nezažijeme. Když se je budeme snažit znovu prožít (vidět, cítit) - zopakovat, dojdeme zklamání – už nejsou takové; – vzácné věci jsou křehké.

Umění je vzácné, je neopakovatelné a je křehké. Dovolím si používat slovo umění, ačkoli to někomu nemusí znít adekvátně ve vztahu k internetovému - umění. Určitá slova (většinou vznešená jako například umění nebo beletrie, o kterých se domníváme, že se nás netýkají) a postoje jako by byla důvodem k odporu; jako bychom se nedokázali rozhodnout, jestli chceme zůstat chráněni v davu – zapadat, nebo se vyšvihnout a vyniknout – nejlépe obojí; chceme být povšimnuti, zároveň nestojíme o světla, chceme, aby se o nás vědělo, zároveň nám vadí, když se o nás mluví, chceme někam patřit, zároveň odmítáme pasovat do škatulek. Já si dovolím ve svých úvahách pomíjet tuto rozpolcenost a pokusím se věnovat pozornost nezkalené skutečnosti v její nahotě.

Kromě subjektivního morálně – sociálního dilematu podléháme ještě zvláštnímu bludu, o němž nejspíš dobře víme, přesto jej nejsme schopni ze svých postojů vytěsnit. Předpokládáme totiž, že se člověk něčím nestává proto, že si to sám zasloužil, ale proto, že ho na daný post někdo zasadil jako kytku do hlíny.

Jelikož neumíme nehodnotit, rozlišujeme důležitost různých postavení a tím pokládáme základy elementární nenávisti. Je to docela škoda, protože kdybychom se na vztah dvou lidí dívali jako na vztah dvou živlů, pak jejich vzájemné působení není podmíněno nějakou uměle stanovenou důležitostí. Jsem přesvědčen o tom, že stačí málo a člověk, snad zásluhou nějakého osvícení, začne na druhé nahlížet zcela odlišným pohledem. Přestane brát v úvahu různé tyto škatulky, rozdílnost postavení a další kulisové okolnosti, které oblékají naši osobnost a bude se soustředit jen a jenom na skutky, v tomto případě na čtení a na psaní. Za zásadní zkušenost považuji zvládnutí myšlenkové nezávislosti na obecných systémech hodnocení.

Ostatně zeptejme se sami sebe – Jak dělám to, co dělám?

Oblékáme se, abychom nějak vypadali (dobře, originálně, pohodlně, funkčně – pozitivně, každopádně jsme ochotni svůj „ohoz“ intelektuálně, a někdy i fyzicky, bránit), nakupujeme věci, které se nám líbí (jsou dobré), které nám chutnají (jsou lepší než jiné), máme své oblíbené filmy, které obhajujeme v různých diskusích, jezdíme na dovolené – za lepším; – naše chování, my sami vnitřně tíhneme k dobrému (pro nás), lepšímu, výjimečnému. Sami sebe tak vidíme ve svých očích, stejně jako ten jogurt, který právě jíme – pochutnáváme si na něm. Je tedy přirozené vnímat i vlastní činy pozitivně a jako to nejlepší, co jsme mohli udělat. Nezlobte se na mě, prosím, když nebudu sdílet domněnku, že o nic nejde, o nic se nesnažíme, je nám to jedno, nejsme tu proto, abychom si něco dokazovali, nepíšeme proto, abychom se líbili. Domnívám se totiž, že člověk není schopen záměrně tvořit špatně, jinými slovy není schopen něco dělat ještě hůře, než jak to zrovna dělá.

Stojíme samozřejmě v rovině subjektivního dobře a špatně.

Věřím, že netvrdím nic, co by nebylo všem jasné. Do konfliktu se dostáváme ve chvíli, kdy své skutky vypouštíme do světa. Dnes panuje přesvědčení, že člověk je takový, jaký by ve skutečnosti byl, kdyby činil to, co o sobě říká. Ostatně mám dojem, že pro mnoho lidí není důležité to, co se děje, ale aby bylo vidět, že se to děje schválně. Tedy i ono problematické – Já to tak chtěl, to znamená, že to nemůže být špatné. Zároveň však – Já se ani moc nesnažil, to znamená, že vážnější kritika není na místě. Je třeba si připustit, že naše subjektivní měřítko nemusí být shodné s měřítkem druhých. Pro čtenáře jsou okolnosti vzniku díla jistě zajímavé, avšak dílo neomlouvají, maximálně vysvětlují.

Rád bych čtenáře ubezpečil, že mým cílem není přesvědčovat někoho o tom, aby něco dělal nebo nedělal - chci pouze předložit pár poznatků a postřehů, buď k diskusi, nebo jen k přežvýkání.

Jak jsem se snažil, možná poněkud nepřehledně, doložit, vycházím ve svých úvahách z toho, že autor podal ten nejlepší výkon, jakého byl v daném okamžiku schopen a že publikováním svůj text posvětil vlastní duší – a to pro mě představuje jediný vhodný předpoklad k tomu, abych mohl brát texty vážně.

Protože se zároveň domnívám, že jsem se naučil něco, co mohu předat, protože se jisté motivy, obsahy a způsoby opakují, zpracoval jsem desatero, v němž poukážu na nejčastější témata a zároveň se pokusím formulovat poznatky, které jsem za dobu svého působení na Písmáku získal.

Jelikož se nesnažím o všeobsáhlé zdůvodňování, omezím se na co možná jednoduché příklady – proč něco nedělat tak, jak to pořád někdo zkouší. Proč bych já osobně nepsal kupříkladu o tom, jak jsem se opil. Možná proto, že na tom není nic zvláštního.

Má plavovlasá spolužačka ovládá dvě témata rozhovoru, která jsou pro ni tak důležitá, že mluví jen o nich - jak kde zakalila a jak její život stojí za hovno; patrně žije v domnění, že její opakované vyprávění je natolik zajímavé a ojedinělé, že se stále znovu pouští na stejnou cestu. Zároveň je tato činnost pro její život natolik důležitá, že o ničem jiném mluvit ani nemůže. Nabízí se otázka, jak přišla na to, že někdo jiný sdílí její radost.

My, jako spisovatelé, komunikujeme s jakýmsi modelovým čtenářem, nemůžeme tedy předpokládat, že budou všichni čtenáři sdílet naši zálibu v určitém tématu. Samozřejmě pokud není cílem přímo nějaká čtenářská obec, i když se domnívám, že lidé holdující alkoholu buď příliš nečtou, nebo si také chtějí přečíst něco jiného. Nicméně důvod se samozřejmě vždycky najde. Smyslem mého povídání není téma vyškrtnout, jako spíše donutit autora zamyslet se nad tím, jestli má opravdu důvod něco takového psát.

Dovolím si přidat ještě jeden odstavec. Někdo mé postoje nazve možná jako elitářské. Svým způsobem to je pravda. Neberu totiž v úvahu autory, kteří opravdu píší jen pro zábavu nebo pro kamarády a kterým o nic nejde. Ostatně takový autor se s vámi většinou nebude hádat, protože si je dobře vědom toho, co dělá. Můj text se týká autorů, kteří jsou zmateni a prozatím se pohybují v zemi nikoho. Na jednu stranu psaní neberou vážně, na druhou stranu však doufají, že z nich jednou ten spisovatel bude. K těmto autorům hovořím. Tito autoři by se měli zamyslet, než si vůbec vezmou tužku do ruky, jestli jdou psát proto, že mají niternou potřebu cosi sdělit, nebo proto, že jim to přišlo jako docela dobrý nápad.