Sen

Mám sen o spanilé jízdě

za světlem zářící luny.

Jsem drobeček v ptačím hnízdě,

který se bojí kuny.

Jsem vězněn v malé šatlavě

bez oken a mříží,

cítím jak něco mi v hlavě

říká, že konec se blíží.

Zdi jsou tu pevné jak z oceli lana.

V srdci mi hoří jen naděje planá.

Ve dne i v noci pořád je tma.

Sekeru v ruce můj kat už má.

Zbořit se snažím ze všech sil

zdi té tmavé pevnosti,

sil ale nemám už dosti.

Vrah můj má žízeň a rád by pil.

Rád rty své si smočí

v rudé vodě života.

Za chvíli smrt do dveří vkročí

a začne její robota.

Náhle však zdi té cely se boří

naděje moje plamínkem hoří.

Poprvé zahlédnu sluneční svit,

smrťák je blízko a brousí si břit.

Nevím však kdo má tu tajemnou moc,

že ze dne teď stává se najednou noc.

Slunce šlo spát, nebe se smráká,

smrtka už kosou nade mnou máchá.

Naděje zhasla, nevím si rady,

nemůžu vzletět a kat už je tady.

Zažívám děsivá muka,

kat je už na prahu, na dveře ťuká.

Obluda právě teď za kliku tlačí,

vím, že jí svaly mé k snídani stačí.

Ze všech sil volám a řvu o pomoc,

vím však, že nespatřím vysněnou noc.

Za trny bílými had na mě se plazí,

ty trny zpívají: My jsme tví vrazi.

Z hada růžového sliny už srší,

kapou mi na hlavu odporně prší.

Tlak mezi trny teď pomalu sílí,

cítím, že trny mi přetly mé žíly.

Srdce mé maličké přestalo bušit.

Pokoj a klid zavládly mi v duši.

Chtěl jsem se vydat na dalekou cestu,

sledovat měsíční zatmění.

Neunik jsem ale krutému trestu.

Můj sen se v reálno nezmění.