Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZarathustra - remake
21. 05. 2009
0
2
493
Autor
Dino
Úvod není potřeba číst Kdysi jsem chtěl psát i pokračování, ale to se už asi nestane ...
Zarathustra – remake
Úvod a první část
Život je cesta
(anonym - rané křesťanství)
Cesta je hovno
(anonym - punková éra)
Úvod
Před více než jedním stoletím nenáviděný velký německý filozof napsal svoji skvělou knihu. Následující literární pokus si drze osobuje právo být pokračováním a přepracováním velikého filozofického díla. A to ne pokračováním ledajakým. Toto dílo si klade za cíl být poplatné duchu nejsilnější, nejrozšířenější a nejúspěšnější současné světové kultury - PopKultury. Proto se dílo jmenuje Zarathustra - remake. Úspěšná klasická díla jsou Pop Kulturou často sežvýkána a proměněna do stravitelnější podoby, která může být masami současných lidí přijata.
Dlužno ovšem podotknout, že Nietzscheho Zarathustra vznikal v době, kdy Pop Kultura byla v plném proudu a jelikož jeho zneužití masami Hitlerovských bezmozků je znakem vypovídajícím o popularitě, která je pro Pop Kulturu nezbytná, nezbývá než přiznat, že "Zarathustra" byl typicky popovým dílem.
Patrně by bylo vhodné odhalit počátek PopKultury v kontextu světových dějin. Je to úkol nevděčný. Někteří z nás by možná počátek zařadili do doby počátku letopočtu, do období Římského imperia, do doby rodícího se křesťanství. Dovolil bych si nesouhlasit z několika důvodů. Doba Říma nebyla dobou, která by přála masám (otroků bylo mnohem víc, než svobodných lidí), základy římské kultury stojí spíše na vojenských než civilních zásadách, a konečně ... římská kultura byla vymýcena a je nepopiratelnou minulostí. To samozřejmě neznamená, že by všechny kultury, které římskou nahradily, nebyly římskou kulturou ovlivněny. Vítězná kultura vždy přebírá znaky kultury přežité. Typickým příkladem může být dogmatické učení pokročilého křesťanství (vycházející z řecké a římské metafyziky) a též jeho okouzlení přepychem a marnotratností (pro Řím naprosto typické). Éra Říma tedy byla nahrazena, nebo přesněji ... zdegenerovaná a stagnující římská kultura musela být nahrazena progresivní a vzmáhající se kulturou křesťanskou. Podobně i křesťanská kultura je už druhé století nahrazována Pop kulturou, která však převzala mnohé křesťanské znaky - víru v jednoduché a jednoznačné řešení, morálnost a humanismus. Ve výčtu společných znaků mnoha kultur bychom samozřejmě mohli pokračovat, stejně jako v dohadech o hranicích mezi kulturami. Pokládám však takovou úvahu za zbytečnou, pokud je cílem sama o sobě ... Dle mého názoru by mohlo stačit definovat Pop kulturu jako kulturu, která je nejtypičtější v Euro-americké části světa v naší době (začátek datován počátkem průmyslové revoluce). Typickými projevy je vysoká ekonomická úroveň a podpora vědy a demokracie prostřednictvím ekonomiky volného trhu. Mezi typické jevy neřadím projevy postmodernismu, který vnáší pochybnosti ohledně pespektiv vědeckého pokroku a který pokládám spíše za jeden ze znaků degenarace kultury a možná i za znak kultury nové.
Na závěr bych rád učinil čestné prohlášení, že nemíním soudit soupeřící kultury po stránce kvalitativní. Domnívám se, že nelze najít objektivní kritéria pro posuzování kvality a jsme nuceni pouze subjektivně nazírat a posuzovat. Mně osobně je římská kultura sympatičtější, než křesťanská doba temna, která ji vystřídala. A Pop Kultura 19.století je mi sympatičtější, než současná Pop Kultura ustupující postmodernismu a pseudohumanismu. Nedomnívám se však, že by moje názory z této knihy nevyplynuly a proto navrhuji, abychom místo planého teoretického tlachání prožili něco současně PopKulturní. Přenesme se tedy do Bezejmenného provinčního městečka a prožijme příběh Obyčejného mladého člověka ve věku degenerující a stagnující Pop Kultury. Vžijme se do role mladého muže, který se právě v oparech marihuanového dýmu vznáší poblíž zastávky Městské Dopravy.
Předehra
1.
Parádička. Tak tohle je naprostá parádička. Okolo nikdo. Ticho. Neděle večer. A tahle travička par excellence. Sakra ... to byla tramvaj. Tak mám asi ještě hodinu čas. Ale je to parádička. Až na těch pár lidí okolo. Sakra zhasla mně cigareta. A zase šalina. Nějak brzo. Asi mimořádná. Anebo už je ta hodina pryč?
Teda ... tady je lidí. Co na mě tak čuměj? A co tady dělám? Kromě hulení trávy. Copak si asi ty okolo říkaj. Asi "co je to tady za vysmátýho hňupa". Jsem zhulenej jak dobytek a kdo je víc. Moment, moment. Musím se zamyslet. Proč jsem tady? Odkud jsem sem přišel? Asi bych si měl vzpomenout, anebo umřít. OKOK ... takže zpět. Muselo to začít v pátek. Vždycky to začne v pátek. Určitě to mělo nějakej skrytej význam. Tak jo. Co bylo v pátek večer ...
Na scéně vychází Slunce. Je bledé, špinavé smogem kolon aut a zneuctěné otrávenou náladou pondělního pracovního rána. Než se však Slunce úplně vyhrabe ze svých oblačných, špinavých peřin, musí pan Obyčejný znovu prožít svůj víkendový obyčejný příběh a sám prožít veškerou nudu, která je skryta za neschopností se odlišit.
2.
Pátek večer. Nuda. Všude okolo se rozvaluje neporazitelná nuda. Neexistuje totiž způsob, jak ji porazit. Pokud existuje, tak jej nikdo nezná, i když každý z nás mívá občas pocit, že přece jen našel způsob... Věkem tahle iluze zmizí. Takže se poflakuju po dementním, tupým místě, který nesnáším a nedokážu se ho zbavit. Důvod? Smůla, nepřízeň osudu, nedostatek lásky. Všechno to, na co se lze vymluvit.
Partička mých kamarádů stejně dementních jako tohle místo si to šine rovnou k mý auře, aby ji celý večer narušovala a obtěžovala. Asi budou chtít jít na místo, kde moji auru kromě jejich přítomnosti bude narušovat a obtěžovat hluk, který autoři drze nazývají hudbou. Budu v tom hluku s těmihle lidmi celý večer sedět, civět do sklenice a čekat a snít, že mě potká něco dokonalého. Jsem jediný věřící a jediný Bůh vlastního náboženství, které hlásá, že nic nelze ovlivnit a svůj život musíme svěřit do rukou nevyzpytatelného Osudu. Bezmocným, slepým a plným naděje.
Udeřila půlnoc. Sekunda duchů (ve světě vlády komerce duchové víc času nedostanou). Dopil jsem sedmou kořalku a odběhl se na záchod vyzvracet. Začínám se bavit. Jen dřív mi to připadalo zábavnější. Asi je to tím, že jsem si nic nedělal z toho, když se moje zvratky ocitly pod stolem, u kterého jsem se seděl. Šílenství vyčpělo a svět se pomalu boří do bahna sebelítosti a pohodlnosti. Noc za nocí, pátek za pátkem si užíváme a užíráme se k smrti, která na nás čeká na konci všech cest.
Orgasmus, kterej sem zase neprožil, mně ani nezačal chybět. Asi je to tím, že sem si ho ráno tak kvalitně vyhonil. Preventivně. Usínám sám, ožralej, nasranej póvl světa i svýho vlastního života. Usínám a hnilobný puch rozkladu mé duše se pomalu stává podhoubím, živnou půdou všech těch malinkejch tvorečků, kteří se nedají vyhubit a nakonec zvítězí. Napadaj mě divný myšlenky. Asi jsem to s tím chlastem přehnal. Nechce se mi dobíhat na záchod, tak se vyzvracím hned vedle postele a strávím v tom smradu celou noc. Naštěstí mi zbylo moje náboženství a má víra mě učí, že pach čerstvých zvratků přerazí puch hnijící duše.
3.
Měl bych si jít nakoupit. Negative. Měl bych vstát. Negative. Měl bych jít ven. Negative. Pokouším se usnout. Negative. A tak jen ležím a vejrám do stropu. Pak se líně přesunu k TV a budu do ní aspoň 1/2h čučet. Není co žrát. Takže nakonec ven musím. Po obědě usnu. Je to tak každou sobotu.
Je večer. Jsem příšerně unavenej. Nejsem sjetej, nejsem ožralej, jen unavenej. Na svých zbytečných a marnotratných toulkách potkávám spoustu těch, se kterými si nemám co říct. Zoufale se snažím bavit, zoufale se snažím potkat osud. Zoufale se snažím najít symboly. Mám k tomu tenhle večer příležitost, nebo to jako příležitost vypadá.
Na cestě domů potkávám svý kámoše a tak zajdeme ještě na kořalku. Nakonec ze všech kámošů zbyde jen Štěpán, se kterým se potuluju městem. Už toho máme dost a tak se rozhodnem jít domů. Po cestě potkáváme Niku. Novinka - zajímavá holka, trochu moc mladá. Slíbil jsem jí, že se stavím za ní na bar ... udělat trochu útratu. Slib dodržím. Jenomže na tom jejím baru je strašná nuda. Kecáme o kravinách, ale spíš o ničem. Nakonec se rozhodnu, že na to kašlu. V tomhle dalším přelomovém okamžiku do mýho života vstoupila další holka. Zvláštní, ne moc hezká. Dám jí svoje číslo. Nevím proč. Pokecáme a na jedničku rozjezd se kutálím spát. Sám, u sebe doma. Ležím na zastávce a nejednou se objeví kámoš ze spřátelené kapely. Rozumějte, to už je několikátá událost, která by se nestala, kdyby se nestaly všechny ty maličké události před ní. Nabízí mi práska a já odmítám. Ale nakonec si dám. Proč ne. A tak ležím zhulenej a přemítám jakej divnej víkend založenej na maličkostech, který se málem nestaly, mám za sebou. Celou cestu jsem unesenej z těchhle podivně důležitejch maličkostí, o kterých jsem přesvědčen, že mění osudy lidí, národů i celé Země. Rozhodl jsem se, že o Maličkostech musím něco napsat. Něco velkého, něco epického a nadpřirozeného. Něco nadčasového a s dostatečným časovým odstupem, který mám právě v okamžiku, kdy píšu tyhle řádky, za sebou. Ano, právě skončil časový odstup, a proto jsme se mohli vrátit téměř na počátek příběhu, který právě skončil. V podstatě mnohem dřív, než stačil začít.
4.
Nestalo se nic. Žádná maličkost nepřerostla v životní, nebo aspoň týdenní lásku (ale skoro se k tomu schylovalo). Nerealizovala se ani spolupráce s Nikou - chtěl jsem ji jako manažerku kapely. Ten bar jsem už strašně dlouho nenavštívil a trávu strašně dlouho nehulil. Tak o čem tenhle nudnej příběh je? O maličkosti. O maličkosti tak malé, že ovlivnila celý můj život. Nevím, kdy ani kde se ta maličkost stala, nevím ani co to bylo za prťavost a jestli se vůbec přihodila. Nemůžu všechno znát. Už nikdy nebudu všechno znát, protože jsem právě sestoupil z piedestalu svého božství. Připustit nevědomost a její sílu, která je největší silou lidské psychiky, je možná prvním krokem dolů z nebes. Síla nevědomí nás ovládá, svazuje i osvobozuje. Nejistota nás nutí k činorodosti a bolest k touze po radosti a přesto to všechno jsou Velikosti, se kterými se dá počítat. Ta nejdůležitější v našem životě je však Maličkost, kterou nejsme schopni vnímat ani silou našeho nevědomí. Je ukryta hluboko v podvědomí naší nevědomosti. Je mocná a svou povahou je nám, lidem, podobná. Titěrnost, kterou nejsme schopni (nebo ochotni) vnímat, podobně jako člověka, kterému nemáme odvahu ani pomoci, ani ublížit. Tato neuvěřitelná zanedbatelnost má obrovskou moc. Nepřiznána nás může zničit a zabít našeho Ducha. Je nebezpečná. Vyzdvižena, využita nebo zneužita může našeho Ducha povznést. V tom je její smysl. Možná, že v ní je dokonce ukryt smysl existence člověka na této planetě. Svým konáním může člověk ostatní lidi a celou Zemi zničit, anebo všem pomoci. Stačí, aby lidé s rozumem naslouchali a nepodlehli svodům pohodlí.
....
Náš hrdina žije ve světě, kde drtivá většina lidí nenaslouchá a pohodlí nadevše miluje. Může to změnit? Kdo zachrání jednoho člověka, zachrání celý svět. Ano, ještě se může zachránit. Stačí změnit sebe s ohledem na maličkost, kterou nevnímá. Tato strastiplná cesta může být nastoupena. Může být i dokončena. Mluvit na začátku o konci je hloupé, protože to svádí k jednoduché přímočarosti fanatických náboženství. Přesto je nutné věřit v konec cesty, ať už nás tento konec má dovést kamkoli.
Zarathustra opustil marast světa všednosti a vydal se do Hor jedinečnosti naleznout své opravdové Já.
Vážení čtenáři,
máme jedinečnou příležitost, ho na této obdivuhodné pouti provázet. Z Vašich tváří lze číst pošetilý úsměv, sarkastický úšklebek i cynické pohrdání. Vím, že v tuhle nulu nikdo z Vás nevěří. Popravdě, ani já ne. Každá velká změna však vždy začíná jednoduchou myšlenkou - "proč ne?". Doufám, že nebudete nesouhlasit a jen si prostě řeknete - "to je pravda, vlastně, proč ne". Nemůžu vlastně nic ztratit.
Tady se ovšem zase ušklíbá právě zrozený Zarathustra. Moc dobře ví, že i Vy můžete ztratit mnohé. Vážený čtenáři, jsi-li zbabělec, nebo jsi-li o čemkoli skálopevně přesvědčen, nečti prosím dál, neboť můžeš během dalších řádků velmi trpět a nakonec můžeš ztratit ne málo, ale vše. Celý svůj svět iluzorních bariér, celé mračno falešných představ o vlastní užitečnosti.
---- Konec Předehry ----
Cesta k Horám
1.
Svízel, nic víc. Každý krok přináší bolest. Sníh zebe do nohou a křídla mám zmrzlá, takže nemohu létat. Nemohu dýchat, protože chmýří v nose se slepilo a nepropustí ani závan vzduchu. Přede mnou je bílá cesta a za mnou bílá poušť. Zpět se nelze vrátit, dopředu se nelze protlouct. Stojím, rozhlížím se okolo sebe a bezradně vzdychám. Hledám Maličkost v osudu, nacházím Malost sebe. Ale nepropadám zoufalství. Zoufalstvím jsem žil celý svůj život. Se zoufalstvím je konec. Jsem na cestě a musím jít. Anebo umřít. Jsem malý nepotřebný tvor, který celý svůj život jen snil o své velikosti a dokonalosti. Jsem nedokonalý kus kamene, který geniální sochař odsekl ze sochy Davida. Jsem herec, který zapomněl svůj part, ale nikomu to nevadí, protože jeho trapné představení už beztak nikdo nevímá. Jsem konsternovaný genius stojící před prázdným hledištěm, který si namlouvá, že diváky nepotřebuje. Lehnu si na sníh a připravuji se zemřít. Zavírám oči a ty se mrazem slepí. Nevidím, jen slyším, skučící vítr, který mě mrazivými plameny skutečnosti šlehá do tváří. Čepice se mi sesmýkne z hlavy a vítr ji odnese. Snažím se chránit uši před strašným hlomozem větru, který vydává zvuk jako šestimiliardové hejno kobylek spásající poslední zbytky vzácných surovin planety. Bezúspěšně. Snažím se vstát. Led, který s okolo mne utvořil, mě přinutí lehnout si zpět. Z ledu na mě zírají neviděné tváře nešťastníků, kteří uvěřili mocným šamanům znajícím jediné zaklínadlo - trvale udržitelný vývoj, blahobyt pro všechny. Mráz neupřímných lásek primitivních příběhů celuloidového království konečně vše přehluší a mé ego je náhle hluché. Po chvíli tentýž mráz zničí i můj poslední smysl - cit. Ležím, necítím, nevnímám, mám strach z budoucnosti a užívám si přítomnost, která jediná mě k ničemu nezavazuje. Jsem šťastný, spokojený, jsem připravený žít ve světě, ve kterém jsem se narodil. Halelujáh - zpívám s křesťanskými, muslimskými, hinduistickými i všemi ostatními fanatiky mého světa. Halelujáh - nebojím se zpívat, protože se neslyším. Vím, že ani nikdo z ostatních lidí mě neslyší. Všichni jsme přece hluší, tak proč bychom se ostýchali. Halelujáh - chci milovat celý život tuhle povrchní stupiditu jednoduchosti. Jsem nevýslovně šťasten v ten okamžik. Mám však smůlu, protože jsem příliš blízko hor a z těch se valí kamenná lavina. Nemohu ji slyšet a proto jí nemohu uniknout. Lavina neúprosnosti složená z kamenů lidské zbabělosti, pokrytectví a ostatních smrtelných hříchů na mě naráží a drtí mě jako parní válec. První kámen zasahuje břicho. Vzepřu se, abych se vyzvracel, ale v tom další kámen zasahuje moji hlavu a já zas na chvíli slyším. A tisíckrát zesílenou ozvěnou vzdálených skal Boha mi do uší zní příšerný skřek mého halelujáh. Bůh se mi mstí. Jen proto, že jsem k němu nejblíž. Další kámen zasáhne páteř, která křupne - snadno, jako kostička kuřete z KFC. Nárazy všech ostatních kamenů už necítím, protože jsem ochrnul na celé tělo. Jen oči se otevřely - těsně před tím, než mi ochrnula oční víčka. Vidím a slyším. Nemohu se hýbat, nemohu zavřít oči a nemohu vstát. Celé týdny trvalo, než se bouře utišila. Během těch týdnů jsem poznal celou historii lidstva. Poznal jsem i cenu života a to, že smysl života souvisí s významem, který svému životu přikládáme. Trpící, nehybný, přál jsem si první týden zemřít. Nejdřív s důstojností člověka, který chápe smysl. Pak jako člověk, pak jako zvíře a nakonec jako šváb, jako červ, jako kobylka, kterou zašlápne poslední z nejodpornějších lidí planety ... a poznal jsem jich během týdne mnoho. Křičel jsem na ně, křičel jsem na Stalina, na Hiltera, na svého otce, na Mc Donalda, na profesora Freuda, na profesora Kellera, na zástupy před pokladnami levných výprodejů, na ekology, na flákače a povaleče, na zloděje a vrahy, na násilníky a semetriky, na arogantní politiky, i na všechny ostatní z miliard lidských kobylek jsem křičel: "Zabte mě a já vás budu na věčnosti na věky milovat. Nenechte mě trpět s očima otevřenýma a ušima nastraženýma." Prosil jsem za smrt jako špatně potracené dítě, jako rakovinou mozku trpící pacient. Byl jsem na konci sil. Ale neslyšeli mě. Byli ohlušeni větrem zpupnosti a sebezbožňování. Takový jsem býval i já a tak jsem prosil své minulé já, aby mě utratilo. Mé minulé já mě slyšelo, ale nevnímalo. Skrz marihuanová oblaka na mě zíralo vleže, na zastávce nedělního rozjezdu. A mělo být ještě hůř.
Nakonec jsem znal zpaměti celou historii, slyšel jsem všechny zvuky, které kdy prošly ústy všech lidí a viděl všechny obrazy, které se kdy udály. Všechno asi milionkrát. Tehdy jsem pochopil smysl světa i smysl mého života. Tehdy jsem si začal svého života vážit. Vše se dělo neustále opakovalo a čím častěji se vše opakovalo, tím větší bolest mi to působilo a já se zamiloval do té bolesti. Přeříkával jsem obsah každého zvuku i obrazu s velkou radostí a velebil jsem Boha za to, že mi tuto rozkoš poskytuje. Jednoho dne jsem znal naprosto vše a mohl jsem sám být Bohem. Jenže jsem věděl, že Bůh je větší než já, a že mě teď, v okamžiku, kdy jsem miloval svůj život víc, než Ježíš umírající na kříži, víc, než kdykoli kterýkoli člověk život miloval, v tomto skvělém okamžiku, že mě Bůh potrestá smrtí.
Od tohoto okamžiku mě obklopila temnota a ticho. Démoni mých myšlenek, kteří deformovali mé obavy, mě sužovali během té příšerné, absolutní noci. Bál jsem se o svůj život, velice jsem se bál. Můj strach mě naprosto pohltil, ale přesto jsem se strachu nepoddal. Bojoval jsem s ním a byl jsem připraven zemřít. Miloval jsem Boha za jeho rozhodnutí mě zabít právě nyní. Už jsem se vůbec nebál. Ani života, ani smrti. Najednou jsem byl silný, ale upřímný, skromný a nedomýšlivý. Bůh mě za to úplně probudil. Dal mi radost a volnost pohybu po svojí rajské zahradě. Na jediný kratičký okamžik jsem dokonce poznal Nirvánu. Byl to však jen nepatrný zlomek okamžiku, který skončil Božím rozhodnutím. To, co se stalo pak, byl nejhorší trest, který Bůh může živému člověku zařídit.
Ocitl jsem se na začátku cesty, přesně na tom místě, na kterém jsem svoji pouť k Bohu započal. Opět jsem měl nutkání si lehnout do sněhu, ale to nejhorší je beznaděj, která se vrátila a byla ještě mnohem hlubší. Byl jsem opět chudý. Všechny obrazy, všechny zvuky, všechny myšlenky, všechno co jsem během týdnů prožil, se vytratilo. Zůstala jen matná vzpomínka na Nirvánu, v níž je ukrytá celá dokonalost bytí, kterou jsem na zlomek okamžiku zahlédl. Bůh mi vzal vše. Navíc jsem měl jediné. Touhu spatřit znovu ten poetický obraz Dokonalosti. Věděl jsem, že se mi to už nikdy nezdaří. Přesto jsem musel jít dál. Alespoň za černým a démonickým stínem toho obrazu. Tehdy se moje nohy znovu probraly k životu a já se vydal po cestě dál.
2.
Potkal jsem člověka. Po tolika týdnech, které jsem strávil v nehostinných horách sám, jsem konečně potkal živou duši. I když ... na první pohled vůbec nebylo zřejmé, že je ten tvor živý a o existenci jeho duše by se dalo s úspěchem pochybovat. Nicméně existoval a ocitl se ve směru mých kroků vstříc vlastnímu osudu. Zničehonic se ten nuzný, špinavý a páchnoucí žebrák s tupým pohledem a spletenými vousy ocitl u cesty, po níž moje zubožená přítomnost kráčela. Klečel v dvacetistupňovém mraze ve sněhu, hlavu skloněnou a ruku s otevřenou dlaní napřaženou před sebe. Byl to slastný okamžik. Konečně jsem potkal někoho, kdo je na tom hůř, než já. Prožil jsem si osobní peklo, pochopil jsem, že jsem ubožák, ale tento člověk otevřeně připouštěl, že je nejubožejší z ubohých bláznů, kteří se snaží na tomto světě věřit ve svobodnou vůli. Byl jsem povznesen a proto jsem se s žebrákem dal do řeči. Byl to podivný rozhovor. Hlavu měl stále skloněnou a ruku napřaženou. Z jeho hlasu zaznívalo zoufalství, ale i vzdor a jakási zvrácená moudrost.
"Co děláš na mé cestě?"
"Nemáte nejaké penýz?"
"Dám ti peníze. Až mi vysvětlíš, jak ses sem dostal."
"Přišel sem. Jako ty, po svejch."
Jeho odpovědi byly jednoduché a naivní. Jako dítě. "Ale proč."
"Nejaký penýz ... dostat ... vyžebrat." Jeho hlava se sklonila ještě níž.
Rozhodně to nebyl nejlepší filozof, zasmál jsem se nahlas. "Dobrá. Hele, už dlouho jsem se chtěl zeptat špíny jako seš ty. Nevadí ti jak žiješ. Že spíš v zaplivaných nádražních halách, močíš po chodnících a parcích, žereš zbytky. Nevadí ti, jak seš špinavej, jak páchneš, jak seš každýmu odpornej? Nevadí ti, že nepracuješ a každej o tobě ví, že ani nechceš pracovat?"
Teď žebrák hlavu trochu pozvedl. "Ne, aspoň lidi mi pak daj víc penýz."
"A co tvoje důstojnost? Žádnou nemáš? Kdes ji ztratil?"
"Dávno."
"Aha. A proč sis k žebrání vybral zrovna tuhle cestu, kde s největší pravděpodobností do zítřka zmrzneš."
"Dávno."
"Kamaráde, od tebe se asi nic nedozvím."
Konečně vzhlédl a podíval se mi do očí. Zamrazilo mě. V jeho očích byla propast. V jeho očích bylo peklo neuvěřitelného utrpení. Ale bylo tam ještě něco víc. Nebezpečí. Ten člověk byl šílený. A přece ... ten člověk musel prožít víc než já. Určitě ztratil na své bezútěšné pouti životem svoji moudrost, zdraví, štěstí. V jeho tváři byla zapsáno celé jeho utrpení, ale i bezbřehá svoboda. Přesto mi ten člověk byl na první pohled odporný. Snad to bylo kvůli tomu, že jsem mělo pocit, že toho člověka dobře znám. Jakoby to byl někdo z lidí, kteří mi byli kdysi blízcí. Má paměť však selhávala. Pokrytecky jsem se usmál a pak se od něj odvrátil.
Nedal jsem mu ani jedinou drobnou minci. Ano - já čestný a spravedlivý jsem nesplnil slib a neobdaroval jsem ho. Já, který jsem si vždy na své cti zakládal, jsem ji pro tentokrát vědomě zapřel. Když jsem od něj utíkal, zaslechl jsem ještě, jak svým suchým, mrazivým, zničeným a prochlastaným hlasem pronesl opět to podivné slovo. "Dávno."
3.
Dva bratři - Slunce a Měsíc - se po celé věky perou o nadvládu nad oblohou. Po celé věky Slunce na celé čáře vyhrává a přesto to Měsíc nevzdává. Jeho boj je naprosto zbytečný a nesmyslný, pokud se na něj budeme dívat jako moderní lidé, kteří mají tendenci uznávat a ctít jen vítěze. Kdo z nás ví, kdo obsadil druhé místo při přidělování Oskarů, Nobelových cen nebo olympijských medailí. Stříbrná je barva medaile útěchy. A stříbrný je i svit měsíce, který je také pořád druhý.
Díval jsem se na stříbřitý Měsíc a uvědomil jsem si, že moje cesta k horám vede po jeho stezkách. Od toho okamžiku jsem věděl, že abych ke svému cíli došel, musím jít jen po cestách ozářených jeho svitem. Stal se ze mě noční pták. Před tváří Slunce jsem se ukrýval a dny jsem prospal. Noci byly naštěstí delší než dny, takže jsem vlastně měl na cestu víc času. Bohužel se stávalo, že slabému Měsíci se nepodařilo prosvítit tlusté mraky, ze kterých se sypaly biliony sněhových vloček. Neviděl jsem ani na krok a na všech čtyřech jsem musel hledat cestu dál. Mnohokrát se v takovém nečase cesta ztratila a já jsem celé dny ztratil jejím znovunalézáním, jakoby se mi Slunce za moji zradu mstilo. Vševědoucí Slunce však muselo vědět, že jsem slunečním dítětem, které nezbloudilo, jen se snaží najít samo sebe. O to víc a rafinovaněji se mi mstilo.
Vzpomínám, že jedné bezmračné noci jsem se rozhodl překonat náročný průsmyk. Cesta rychle ubíhala. Byl jsem skoro na konci, když se to stalo. Zatmění. Jev vypočítatelný, nepříliš častý. Zatmění trvá jen pár minut, ale já jsem zpanikařil. Jako opravdové dítě postmoderny, které raději věří pocitům a emocím, než všudypřítomnému rozumu. Rozum je tak nudný. Hloupé dítě, které umí odvykládat všechny poučky moderní vědy, ale raději bude stát v zástupu uctívajícím bezohledné lžiproroky všelijakých ideologií a náboženství. Přesně tak jsem se zachoval, když jsem za tento okamžik proklínal Boha Slunce a bál se o Boha Měsíce. Symboly, které jsem si vymyslel k hlubšímu pochopení skutečnosti, se staly cíli mého konání.
Věda mě doběhla. Bylo to štěstí pro tento svět i pro mě samotného. Té noci jsem v jediném okamžiku paniky způsobil svůj pád na dno propasti nevyplněných nadějí. Celé týdny trvalo, než jsem našel cestu zpět. Ale byly to týdny radosti, se kterou je vždy spojeno poznání. Pochopil jsem, že demagogie je největším nepřítelem života. Musíme přijímat a ucívat Bohy nebo Boha. Musíme v sobě nosit obraz Dokonalosti, který se snažíme následovat, ale musíme zároveň připravovat jejich zkázu. Naše životy jsou závislé na myšlenkových konstrukcích, které pokládáme za posvátné. Jinak to nejde, lidé nedokáží žít v nejistotě. Přesto je nutné čas od času pilíře chrámu naší víry zbořit a připustit, že Zákonu, kterým se náš svět řídí, škodí. Věda je nositelkou nejistoty a pochybností a musí dostat přednost pokaždé, když o ni požádá. Jen tak se lze zbavit demagogie, která svírá pokrok v porodních kleštích a v dobré víře, či sadistické touze, mu může i ublížit. Demagogie a náboženství, jsou neplodní manželé. Věda a rozum jsou zase až příliš plodní a o své děti se nedokáží postarat a proto jaloví pěstouni, jejich upřímní nepřátelé, se o jejich děti starají, aby je obrátili proti sobě samým.
Byl jsem na začátku a přesto bohatý, protože jsem začínal chápat tajemná mystéria skutečnosti fyzické i duchovní. Vrátil jsem se ke svému náboženství, neboť v těch vysokých, mrazivých a temných Horách Nevědomí nelze bez víry přežít ani minutu. Jednoho dne svoje náboženství odvrhnu a tehdy budu moct uvidět obraz Dokonalosti v celé jeho kráse. Vlastně už nyní vidím jeho rám. Je k uzoufání ošklivý. Jeho dřevo je staré, rozpraskané a na některých místech shnilé. Rytiny v něm jsou nedokonalé, tvořené rukou umělce, který se rytí teprve učí. Ke všemu je rám zprohýbaný a možná se každým okamžikem rozpadne.
----
Věřte, milý čtenáři, že takto rám obrazu Dokonalosti opravdu vypadá. A pokud ne, tak se Zarathustra prostě zmýlil a stane se jen dalším z řady lžiproroků. To však ukáže teprve čas a lidská přízeň. Jedno je k pochopení nezbytné - snaha najít a chápat Maličkosti stvořené přírodou, poznané vědou a procítěné vírou, kterým jsme na první pohled nepřikládali pražádný význam. Díky maličkostem, jež nebyl Zarathustra schopen si před svým zrozením všímat, mohl nastoupit cestu poznání. Na této cestě se stěží vnímané maličkosti všedního světa proměňují ve velké myšlenky budoucích filozofů.
Hory
1.
Bezmocnost, nic než bezmocnost. Čekal jsem pocit velikosti a potkal zbabělost. Čekal jsem vznešenost a potkal ponížení, čekal jsem lásku a potkal lhostejnost. Čekal jsem prudkou vášeň a potkal únavu. Čekal jsem a toužil po samotě a potkal lidstvo. Na vrcholech nejvyšších hor, nejpřírodnějším, nejpřirozenějším místě světa, jsem místo samoty potkal zástupy lidí hledajících vlastní samotu. Zástupy unavených, ponížených, lhostejných a naštvaných lidí hledajících to co já. Zástupy sportovců extrémních sportů, zástupy svátečních lyžařů i řidičů, zástupy géniů i hlupáků, zástupy mrzáků i žebráků. Všichni máme mnoho společného - vyprahlá srdce osvěžená iluzí lásky, pocit nenaplnění, pocit ukřivděnosti světem. Dlouho jsem si zoufal. Zjištění, že jsem stejný jako všichni ostatní, mi přinesli pocit absolutní bezmoci, ve kterém bledly i barvy kdysi spatřeného obrazu Dokonalosti. Nebyl ten obraz jen iluze? Není náhodou toto jediný skutečný svět? Jestli ano, pak náš svět je peklem, ve kterém nikdo nemá jinou volbu, než bezmocné tápání a hledání nedosažitelného, neboť vše je předem dáno.
Musel jsem to přijmout. Nebylo zbytí. Otupěle jsem nasedl na lanovku, která musí člověka vyvést až na vrchol, protože tak to slibují prospekty cestovních kanceláří. Pak jsem otupěle zíral z toho vrcholu a v řídkých návalech energie, které se člověk v horách nevyhne, jsem dokázal jen proklínat ty ostatní okolo mě, kteří se sem dostali podobně snadno. Měl to být nejsladší okamžik a stal se tím nejtriviálnějším, co jsem si jen dokázal představit. Ne. Nedokázal jsem si to ani představit. Myslel jsem, že jsem očekával všechno. Dokázal bych přijmout jakoukoli hrůzu, kterou si pro mě Bůh může představit. Pekelné plameny spalující ochlupení na celém mém těle, nepředstavitelný strach z neznáma, kyselinu pomalu stravující zevnitř moje tělo, masožravé červy pomalu vyžírající můj mozek, až se v bolestech stanu tupým, slintajícím idiotem. Ale tohle bylo mnohem horší.
Proklínal jsem Boha a nakonec jej popřel. Bůh není, Bůh je mrtev. Obraz Dokonalosti byl iluzí a mým posláním je stát se nejvyšším popíračem Boha. Ano, moje budoucnost je v církvi. Jako pastýř budu Boha velebit, abych jej tím zahubil v srdcích všech mých posluchačů. Bohu neškodí ti, kteří se mu rouhají. Bohu nelze ublížit tím, že s ním bojujeme. Bohu lze ublížit jediným způsobem - udělat z něj každodenní, banální záležitost. Stačí se podívat na všechny ty pokorné ovce vycházející každý den z kostelů, mešit a chrámů. Kdo z nich by jen na jediný okamžik zatoužil alespoň se jen přiblížit Boží velikosti. A právě těmto lidem budu o Bohu kázat a nadále je ujišťovat o správnosti jejich cesty. Svými slovy přispěji k tomu, že nikdo nebude chtít Boha poznat. Na světě přestanou existovat umělci, vědci, básníci a milenci. Zůstanou jen politici, chamtivci a dokonalí rodičové dokonalých a hodných dětí. Zůstanou jen ti, kteří přestanou hledat v nekonečné prázdnotě vesmíru ukrývající nespočet pokladů. Zůstanou jen turisté, kteří budou na vrcholech hor vzdychat nad jejich krásou. Nejdokonalejší výtvor Stvořitele, člověk, se stane nejubožejší bytostí ve vesmíru, protože bude mít místo víry lež. Tehdy zraněný, nešťastný a trpící Bůh prohraje a nezbude mu, než celé lidské plémě vymýtit. Vševědoucí Bůh bude muset připustit, že stvoření lidského rodu bylo největší chybou a má pomsta bude dokonána.
Bylo rozhodnuto. Otočil jsem se abych sestoupil ze své hory, kterou jsem sdílel s celým lidstvem. Usmál jsem se davu do očí a část davu se usmála na mě. Začal foukat vítr a štípal do tváří. Spousta dalších lidí se otočilo, aby se větru vyhnuli. Předběhli mě. Pak začal sněžit a sněžilo víc a víc. S každým tisícem vloček odešel další člověk. Nakonec nahoře zbyl kromě mě jediný. Podíval jsem se na něj a on jen seděl a zíral do dáli. Přes kapuci mu nebylo vidět do tváře.
"Takhle jsou hory nejkrásnější," pronesl a byla v tom radost a moudrost.
"Myslíte, když nesvítí Slunce a sníh pálí ve tváři?" v mém hlasu bylo trochu ironie.
Podiveně se podíval mým směrem, ale jako by se díval skrze mě, kamsi do dáli.
"Promiňte, jestli jsem se vás dotkl. Nechtěl jsem. Možná jste myslel totéž co já. Hory jsou nejkrásnější, když jste jediný, kdo jejich krásu prožívá ... tedy, když všichni raději utečou."
"Lidé už tu nejsou?" jeho tvář byla hodně stará, ale hlas měl pevný.
"Ne." Teď jsem se zase podivil já.
"Ptám se, protože jsem slepý." Beze smutku, strohé konstatování.
Asi jsem se měl omluvit, ale v tom okamžiku jsem si i já všiml krásy těch hor, které za sněhovou clonou pomalu už nebylo vidět. Vítr sílil a tváře pálily a my dva jen mlčky seděli a hlubokými nádechy užívali mrazivě svěžího vzduchu. Dlouho, než se vítr neuklidnil. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale najednou byl všechen vztek pryč. Bezmocnost sice zůstala, ale byla to bezmocnost tak inspirující, že po ní brnělo celé tělo. Podobně bezmocní býváme v náručí půvabných žen, které máme pocit, že milujeme. Čistá krása, když se cítíte být zpět v lůně přírody. Víte, že je to iluze, které se s radostí oddáte, aby jste zase nabrali sílu k dalšímu boji.
Vítr ustal, lidé se začali trousit ze dvířek lanovky a starý muž vedle mě pomalu vstal, vzal si svoji bílou hůl a obezřetně se vydal směrem odkud lidé přicházeli. Konečně jsem se i já probral a stačil ještě na muže vykřiknout svoji otázku. "Proč jsou tedy pro vás nejkrásnější?"
Obrátil se a pobaveně usmál. "Hory jsou nejkrásnější, když je můžeš sdílet ... a ... taky je dobrý, když svítí sluníčko."
"Ale teď přece sněží a fouká vítr?" Jeho slova mně nedávala smysl.
"Skutečně? Ani jsem si toho nevšiml. Asi jsem představoval něco jiného..." Nastoupil do lanovky a zmizel z mého života.
Určitě bylo ještě hodně věcí, které by mě mohl naučit, ale Bůh to nechtěl, protože Bohu nejde o to, aby nás přizpůsobil. Bůh si cení a váží naší svobody, je jí okouzlen. Jen někdy, když v naši svobodu, vznešenost a touhu přestáváme věřit a upínáme se k bezduché víře v nepochopitelno, jen v takovém okamžiku nás Bůh kopne do zadku až spadneme na zem, chvíli se nám směje a nakonec nám pošle někoho, kdo nás vytahá za ucho jako malého kluka a klidným hlasem nám za náš pád vyčiní.
Nestal jsem se knězem, tedy alespoň zatím. Hory mně měly ještě hodně co dát a proto jsem se vydal směrem přesně opačným, než kam jsem měl původně namířeno. Bylo to šílené a trochu hloupé. Rozhodl jsem se strávit noc pod hvězdami, v nebezpečném mrazu a bez možnosti vrátit se zpět. No, vlastně to nebylo trochu hloupé. Bylo to šíleně hloupé.
2.
Člověk v horách najde svoji velikost. Krčí se ve stínu ochromujícího strachu, který jeho malost pociťuje s každým krokem, který ho vede do většího nebezpečí. Člověk v horách najde mír. Je schovaný pod křídly skučícího větru nervózních pochybností o vlastních schopnostech. Člověk v horách pozná lásku, rozpouští se po kapkách v jeho tváři, má podobu padajících vloček prchavosti.
Našel jsem v horách vše. Nebylo to tak silné a mystické jako ledové jezero bolesti, které jsem prožil a zapomněl na cestě. Bylo to mnohem civilnější a bližší. A na konci toho uvědomění bylo poznání, které není zapomenutelné, jako mystika Dokonalého obrazu. Nebylo to čisté štěstí, byl to život. Blízký a zjevený. Jenže jsem si uvědomil, že všechno to, co jsem prožil v horách, bych mohl prožít v lese poblíž rodného města, nebo dokonce za zavřenými dveřmi svého pokoje. Tam všude je přítomné kouzlo sebepoznání - pokud se jen trochu snažíme ho uvidět. Věděl jsem to, ale místo návratu jsem pokračoval v cestě. Pyšný na sebe a svoje myšlenky. Plný radosti z poznané všednosti a nalezení krásy v ní. Pokračoval jsem, krok za krokem a už jsem nedokazoval nic sobě, ale těm okolo. Těm, kteří tam nebyli a kteří mě měli obdivovat za mé šílenství a odvahu ... až se vrátím a budu jim o své cestě vypravovat. Choval jsem se jako ješitný milenec, který se za každou cenu snaží uspokojit partnerku hned první společnou noc. Zima okolo začínala být nesnesitelná, na hory se snesla tma, nebylo vidět na krok. Našel jsem jeskyni a ukryl jsem se v ní. Usnul jsem, opřený o ledovou stěnu za mnou.
Pak jsem zmrznul.
Našli mě hned druhý den. Náhodou, a protože mě hledali.
Oživili.
Přidělili mi lůžko v místní nemocnici.
Jako zázrakem jsem neměl nic omrzlé tak, aby to museli amputovat, i když moje pravá ruka měla namále.
Tohle všechno jsem se však dozvěděl až mnohem později, protože jsem celý týden ležel v komatu. Neschopný pohybu, naprosto odkázaný na pomoc cizích lidí, bezmocný. Sám bych nedokázal pomoci neznámému člověku. Ptal bych se stále dokola, jestli si pomoc zaslouží a nedokázal bych na tuto otázku odpovědět. Tihle lidé to dělají jako profesi. Zachraňují smolaře, hlupáky jako jsem já, budoucí mrzáky, kteří jim za to ani nepoděkují, protože by pro ně, podle jejich vlastního názoru, bylo lepší zemřít. Zachraňují duševně choré; zachraňují postřelené vrahy i nepřátelské vojáky. Celý život nedělají nic jiného, než to, že zachraňují všechno, co se zachránit dá. A jsou levní, protože všechno tohle dělají za trochu peněz. Nedokázal bych to a dokonce nedokážu posoudit, jestli je to správné. Klonil jsem se spíš k tomu, že to není správné. Jenže tyhle moje myšlenky by neměly pražádnou váhu, kdyby mě ti neznámí andělé nezachránili. Jsou obrovsky mocní a velkorysí. Zachraňují i ty, kteří pošetile jejich záchranu odmítají.
Takže hloupost a nadutost mě dostala až sem a abych si ji mohl prožít až do konce, moji zachránci do mě napíchali infuze a napojili mě na přístroje, které jim v zachraňování pomáhají. Byl jsem proti jejich počínání bezmocný a stejně tak bezmocný jsem byl proti svému nevědomí, které se během mého komatu mohlo naplno projevit.
Smrt je všední, protože se jí nikdo nevyhne. Přesto je na ni sotvakdo připraven. Místo toho, abychom byli ochotni zemřít, lpíme na životě, který nám nic neposkytuje a těm okolo nás spíš bere. Čím mrtvější jsme, tím více vystavujeme svoji životnost a obtěžujeme jí všechny okolo - většinou nevědomě - staří lidé otravují život mladým, odsouzení soudcům, okenou opilí bezdomovci sponzorům. Nikdo z nich se nestáhne do sebe, aby se se svým vyprchávajícím životem vyrovnal. Ani já jsem to neudělal (možná jen nestačil udělat, ale na tom nezáleží). Vlastně jsem ani nevěděl, že umírám, i když po pár okamžicích komatu jsem si tím byl naprosto jistý. Okamžik zúčtování se blížil, ale ještě před ním bylo nutné absolvovat Očistec, nezbytnou součást Danteho Pekla.
Očistec
1.
První vzpomínka. Jsem malej kluk. Hraju si s pinďourem. Pak je tam moje sestřenice a hraje si s mým pinďourem a já ošahávám ji. Možná mám orgasmus. Možná to byl jen sen. Je taky docela možný, že nejdůležitější věc, na kterou si ze svýho života vzpomínáme, je první sexuální zkušenost. Je škoda, že na ni pak zapomeneme. Kdybychom dokázali prožít naplněný erotický život, možná bychom nepotřebovali filozofii, psychologii, bohatství, politiku a dokonalé rodičovství. Jenže tohle nějak nevychází. Vyšlo to jen těm šťastlivcům na Tahiti ... než tam vtrhli barbaři z Evropy a jejich ráj zničili katolictvím, válkou, majetkem a politikou. Celý svět je už dávno řízen morálkou a etikou, které nás dovedly až napokraj propasti permanentní sexuální frustrace.
V sexu, touze po moci a touze po společenství je obrovská síla, která tenhle svět cpe dopředu - až k okamžiku jeho naprosté zkázy. Lze s tím dělat jedinou věc - vytvořit záložní světy, kde bychom mohli být, jenže to se nemůže podařit ze dne na den. Tak tohle je můj největší problém - jedním mlýnským kolem je sexuální frustrace, druhým vztek na lidi, kteří se s její existencí vyrovnávají bojem o moc a citovým vykořisťováním všech okolo. Mám vztek na všechny lidi - Freuda, Junga, Marxe, Hitlera, Mozarta, Rimbauda, všechny US prezidenty, Kolumba, sebe. Všichni jsou takoví, výjimky neexistují. Místo aby se tomu poddali, bojují s tím.. Lidé nezlomné vůle. Jenže jejich boj jen oživuje oheň jejich trýzně. Nedostatek žen, které by nás ukojily, nás žene hlouběji do propasti. Marnivé ženy si vybírají s kým budou mít děti. Pak mají děti a už si nevybírají nic. Máme na ně vztek, který nás nutí po nich vášnivě toužit. Nakonec i to nás přestane bavit, protože nikdy není dost žen, které by nás byly ochotny přijmout. Citlivé ženy - nemají rády násilí a války. Vnáší to strach do jejích srdcí. Nechápou, že právě kvůli TOMU bojujeme. Co měl ze života Hitler, jehož sexuální fantazie nikdo nedokázal ukojit? Jaké štěstí čeká na chudé arabské teroristy žijící ve světě, kde jen spousty peněz mohou ženy koupit?
Sex je tabu, přímá otázka na TO je společensky neakceptovatelná.
Existují vůbec řešení? Možná je tím řešením velká válka mužů, možná matriarchát. První je v současném světě nebezpečné, leč pravděpodobné řešení. Druhé je postaveno na iluzi, že žena dokáže ovládnout mužský chtíč.
Existuje ještě jedno řešení - celibát. Okázalá ignorace ženského pohlaví. Vím, že to funguje. Bohužel právě tato ignorace ženy přitahuje natolik, že jí nemohou odolat. Žijeme ve smutném světě zoufale utajované masturbace, sexuálního napětí a frigidity. Ze sexu na jednu noc se stávají životní lásky, z životních lásek životní partneři, z životních partnerů nepřátelé na život a na smrt - v lepším případě; v horším případě lidé naprosto cizí a lhostejní, na jejichž bolesti už nám nezáleží.
Nehledám chybu v ženách, protože chyba není v ženách. Ženy jsou takové jaké jsou a muži je nikdy nemohou úplně pochopit, nebo je do něčeho nutit. Muži jen mohou přizpůsobit svoji společnost ženským skutečnostem. A to právě nedělají. V našem světě nevládnou sexuálně frustrovaní básníci, hudebníci, filozofové a vědci. Vládnou sexuálně frustrovaní politikové, vojáci, podnikatelé, psychoanalytici, sociologové a právníci. Čím mocnější jsou tito muži, tím nesnadnější je způsob, jak je jejich frustrace zbavit. Znalost tohoto faktu je můj druhý mlýnský kámen. Jsem v Očistci a východisko nevidím. Vím jen, že existuje způsob, jak na něj přijít - na chvíli potlačit i poslední z lidských potřeb - touhu být členem smečky. Být sám. Dokončit to, co se mi v horách nepodařilo. Jen potlačení této touhy může znovu rozdmýchat její potřebu. Samota usnadňuje pochopení lidí, které jsme dříve odsuzovali a dává nám právo soudit ty, kteří si odsouzení zasluhují.
2.
Absence jakékoli lásky. Čím hlubší je prožitek, tím méně mám v sobě lásky. Oddávám se svým nízkým pudům, které jsem kdysi za lásku pokládal. Přestal jsem si lhát. Není to láska, jen touha. Jsem přesvědčený, že je to stejná touha, která nutí básníky zpívat, vědce tvořit základy lepšího světa vyhovujícího chtivým frustrovaným mocipánům, filozofům obhajovat neobhajitelné a nazírat neviditelné. Nazývají to láskou, ale mně je srdečně jedno, jak tomu říkají. Nevěřím na celoživotní lásku manželskou, nevěřím na lásku k dětem nesnesitelnou pro děti poté, co jsme lásku k partnerovi začali předstírat. Nevěřím na lásku k rodičům, nevěřím na lásku psa k pánovi, na lásku vlka ke svobodě, na všeobecnou lásku k lidem. Fajn. To všechno o sobě vím. Proč se mi v Očistci ukazují věci, které mi nevadí? Že by mě očistec opouštěl a já se vracel do nebe? Peklo to být nemůže, protože mě to netrápí. Ale ne ... jak kdysi řekl kardinál Richelieu - "Bůh rád trápí lidi." Všechno, co prožívám, dá smysl později, po probuzení a stane se mým peklem a prokletím. Peklo není absolutní. Nikdo z nás není absolutně špatný, ale každý je v něčem dost špatný a právě to mě má začít trápit.
Zdá se to být nepochopitelné a proto je na místě vysvětlení. Jsem v očistci a zatím nevím, že se probudím a vrátím světu. Zatím to nevím, ale až se vrátím, tak první co na světě uvidím, bude starostlivá a usměvavá část zdravotní sestry. A moje první otázka k sobě samému bude - "byla jejich povinnost mě zachránit?". Udělali to z povinnosti, ale necítili během týdne i strach? Nebylo tam něco víc? Lékaři mají z etických důvodů zakázáno být filozofy. Ale co ti všichni ostatní? Dalo se to vyčíst z její tváře. Nevím co to bylo, protože v mém slovníku ten pocit nemá pojmenování. Záblesky nepojmenovaného už jsem viděl mnohokrát předtím - ve tvářích dívek, ve tváři psa, ve tváři vlka. Nikdy to nebylo tak čisté, jako teď. Nemohlo být. Dívky, pes i vlk nedostali šanci mě nepoznat. Tahle obyčejná zdravotní dělnice s kouzelným úsměvem a prchavým okamžikem štěstí ve výrazu tváře nikdy nepoznala sžíravý sarkasmus mého života, krutost mých ideálů, nikdy nenahlédla do mé budoucnosti. Až promluvím, bude všechno jinak. Dostal jsem z jejího citu strach, instinktivně jsem ho potřeboval okamžitě zabít. Normálně bych se měl usmát, měl bych jí dát najevo svoji radost. Místo toho jsem zavřel oči, zhluboka se nadechl, sevřel rty, lehce zakroutil hlavou a řekl.
"Mohl bych být aspoň chvíli sám ..."
Pak Bůh udeřil hromem mocným a vrátil mě do Očistce, protože mnohé ještě musí být naznačeno. Sestřičku už jsem nikdy neviděl, její jméno jsem nezjišťoval, protože nebylo nutné ho znát. Moje ego si ji samo pojmenovalo - Hanba. Snad byla jen sen - po celý svůj dlouhý život se tahle bytost stávala vnuceným snem - vždy v okamžicích největší osobní zbabělosti. S každou takovou omluvou moje hanba, moje soukromé Peklo, bude nabírat na síle.
3.
Pohrdám dementy, žebráky, homelesáky. Nikdo z nich se ode mě nikdy nedočkal ani slůvka slitování. Přesto jim závidím odvahu, se kterou jsou ochotni jít svojí životní cestou. Jsou svobodni. Všichni se zbavili svého rozumu, touhy po vědění, vůle – lidské nutkání něco dokázat, ať už ho nazýváme jakkoli. Chce kus odvahy se takhle vrátit zpět na úroveň zvířat. Spousta z nich se zbavila majetku. Málokteré zvíře se vzdá svého teritoria - oni to udělali. Tahle spodina společnosti, společenská skupina na kterou nemyslí žádná ze sociologických teorií, protože je nedokáže zařadit do žádné společenské vrstvy, má svoji šlechtu. Lidi chytré, ale popírající svoji moudrost. Lidi zdravé, kteří dokáží vypadat jako skoro mrtví. Lidi kdysi bohaté osobními i společenskými statky. Jdou ve své kamufláži tak daleko, že je stěží odlišíte od těch obyčejných. Já však je poznám - jsou to Tuláci. Málokdy je vidíte na stejném místě, v jejich očích je tajemná záře, v jejich hlase radost. Blahoslavení chudí duchem. Těm závidím nejvíc, ty nejvíc nenávidím, ty nejvíc zraňuji slovy, myšlenkami i činy. Jednoho takového jsem možná kdysi i zabil. Jedním takovým jsem se měl stát.
V očistci plyne čas jinak, den může trvat okamžik, malá chvíle celý rok. Díval jsem se do očí neznámého člověka, který mi sázel jednu ránu za druhou. Bil mě pěstmi, kopal koleny a okovanými botami. Nevěděl jsem proč, nevěděl jsem, co tady dělám. Nevěděl jsem, že páchnu jako měsíc stará mrtvola, a že se v noci třesu zimou, protože jsem nenašel místo, kde by se dalo přespat. Věděl jsem jen, že to bolí. Pak už to ani nebolelo.
Probudil jsem se ráno. Bylo březnové a Slunce příjemně prohřívalo tvář. Otřel jsem z ní zaschlou krev, abych ten pocit mohl lépe vychutnat. Ještě chvíli jsem ležel se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, procházely kolem mě zástupy lidí. Spěchali, nevšímali si mě. Asi potřebovali pracovat, nebo předstírat práci, aby mohli žít někde na půl cestě mezi bídou a vysněným komfortem. Smál jsem se jim a oni mnou opovrhovali. Vždycky to tak bylo a to bylo dobře. Hlavně když dostanu nějaké peníze a nebudu muset krást. Krádeže mi nešly - byl jsem příliš nápadný.
Stylově jsem se postavil na nohy. Musí být vidět, že moje tělo je nemocné. Soucit je bratrem opovržení, ti dva se nesmějí odloučit, jinak bych zašel hlady. Vydal jsem se ulicí narvanou k prasknutí směrem k náměstí, na kterém byl cíl mé ranní procházky - "tak trochu jiná restaurace McDonald". Mají nejlepší nádoby na Coca-Colu - velké a pevné. Příroda je nezničí ani za tisíc let. Mince je zničí rychleji, ale stejně vydrží aspoň jeden den. To většinou stačí. V McDonaldu skoro nikdo nebyl a postávalo před ním spousta policistů. Zmateně jsem na to zíral. Čekají snad na mě? Zaostřil jsem svoje předstíraně špatné oči. Ne, nečekají na mě - kterýsi z bratrů ekodementů zamkl na řetěz jejich vrata.
Shovívavě jsem se usmál a trochu nostalgicky začal vzpomínat. Kdysi jsem měl taky potřebu takhle bojovat. Ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně není můj cíl. Ve skutečnosti se mi nechce pracovat. Taky se mi nechce žít v tomhle divném světě. Odstěhoval jsem se na venkov, založil jsem přírodní farmu. S přáteli, kteří sice nikdy nebojovali, ale chtěli žít mimo shon civilizace. Po měsíci mě vyhnali. Byla to příšerná dřina. Mnohem větší, než ta ve městech a tak jsem se vrátil. Dál protestovat proti kdečemu a pro kdeco. Jenomže pak mě potkala tragedie - rodiče zemřeli a já se musel o sebe postarat. Nic jsem neuměl - kromě házení kamenů, neměl jsem vůli pracovat, byl jsem chytrý a sebevědomý. Byl jsem zbabělý dělat něco protizákoného. Jednoho dne jsem se prostě sbalil a opustil byt, za který jsem stejně neplatil a vydal se do jiného města žebrat. Žil jsem v komunitě s antiglobalisty. Někteří z nich měli dokonce vysokou, ale ti nás vždy brzo opustili. Jednoho dne komunitu vybrali a mě šoupli do lochu - asi jen na dva dny. Byl jsem čistej.
Potloukal jsem se po všech možnejch městech. Mezi městy se dá celkem pohodlně jezdit vlaky. Průvodčí mě sice vždycky na další zastávce vyhodil, ale to stačí jen počkat na další vlak. Anebo jezdíte nákladním. Jednou jsem se skoro dostal i za hranice. Vybrali mě až policajti, kteří kontrolovali na zastávce. No byla to sranda.
Nejhorší ze všeho je hlad a zima. Ale jen první rok. Pak už je organizmus tak odolnej, že snese všechno. Zvlášť když ho trochu posílíte jabčákem, nebo vyzkoušíte okenou.
Je to jednoduchej život. Inteligenci nepotřebujete, žijete jen od rána do večera. Semtam máte plány ... jako třeba kde přespíte. Ale většinou jde jen o to se dožít večera.
V zimě je to blbý. Začínat s žebráním je nejlepší na jaře. Lidi jsou štědřejší, protože sou rozradostnění nádherou okolo. Nechápu je. Sou sice rozradostnění, ale stejně celej den stráví v práci a vůbec si to neužijou. Lidi sou divní.
Vlastně je ještě jedna horší věc, než zima. Když skončíte ve špitále. Lidi si žebráků většinou nevšímají. Ale najdou se i blbci - většinou jsou z nějakých zkurvených sekt - a ti vás zachraňují. Ne, že by vám dali kilo. Prostě vás seberou vožralýho, když ste absolutně v pohodě a vodnesou do špitálu. Lidi vokolo se na vás dívaj blbě. Umejou vás, ale neví co s voblečením. Většinou ho taky umyjou, anebo vyhodí a koupí nový - pak si musíš shánět zas nějaký starý, protože žebrák v hezkým voblečení vyžebrá hovno. Po týdnu tě pustí - to ste na tom hůř, než při příchodu. Dobrý jídlo a zdravej životní styl voslabí organismus a začnou se projevovat problémy s játrama, žaludkem a tak. Když máte vobčanku a umíte se podepsat, tak tě na revers pustijou. To je nejlepčí.
Společnost neví, co s nama. Sociální většinou neberem, páč nikde nebydlíme. Taky nekamošíme s cigánama, takže nám dávají pokoj i skini. Je teda pravda, že někerý z nás sou Romové (si tak sami říkajou, debilové), ale sme všichni tak zasvinění, že patron stejnak hovno pozná. Někerý z nás dokonce i čtou a pak nám vykládajou, jak společnost je na tom blběj a blběj. To je zřejmý z každýho vydání Blesku a Hromu. Společnost má dost co dělat se svejma problémama, takže můžem bejt v klidu.
Kamarádství je mezi žebrákama takový jiný. Nikdy nevíte, jestli ten kdo žebrá s váma, v noci neshebne. Je to prostě nejistý, takže si raději kamarády neděláte. Pak byste z toho byli smutní a když je žebrák vopravdu smutnej, vyžebrá hovno. Patroni si pak říkajou, že to předstírá. Spíš sme všichni kolegové a někdy pěkně vychcaní, to ti teda povim. Jednou se k nám přidal jeden dement, ke všemu kulhal a byl slepej. No extra třída. Tak sme chodili s ním, že se vo něj jako staráme. Vyžebrali sme za den jak za celej měsíc. To byla špička. Každej den sme kupovali víno, vopravdu hroznový víno, prostě paráda. Byl to náš největší kámoš. Takhle sme s ním chodili asi měsíc a moc sme si to užili. Jasný, že sme nic neušetřili. Šetření je blbost. Ale měli sme se fajn. Po měsíci ho jeden z patronů poznal. A normálně se s ním bavil. Ty vole, my si mysleli, že je vylízanej a von to byl normálně zdravej kluk (až na tu nohu a oči). Celou dobu sme s ním mluvili jako s debilem - jako "ty seš asi pořádný lečo", nebo "Einstein nám to vosvětlí" - a von furt mlčel. Ale nebylo v tom nic zlýho (dyť nás živil). Ten chlápek si ho vodved. Von by s náma možná i zůstal, ale ten chlápek ho měl fakt rád, tak ho nakonec ukecal. Voni byli voba muzikanti, ale ten slepej měl nějakou šerednou bouračku a sem tam mu přeskočilo - tak se taky vobjevil u nás, takže už nehrál.
To byly dobrý časy.
Je to pryč. Nějak si nedokážu vybavit vzpomínky na včerejšek, ale něco se změnilo. Vůbec jsem to nechápal, byl to šílenej zmatek. Ta nostalgie mně ukázala, že se ta změna stala. Mohl za to ten nářez, kterej jsem dostal? Najednou se s těma lidma nedokážu bavit. Jsem snad prokletej? Když začnu mluvit, tak jako by mluvil někdo jinej. Snažím se používat tu řeč, kterou jsem používal tolik let, ale nejde mi to. Je to strojené a zní to podezřele. Ke všemu to snad ti lidé okolo cítí a tváří se, jako bych si z nich se svým kelímkem z McDonalda dělal legraci. Když už jsem úplně zoufalý, kleknu si a skloním hlavu. To je vrchol pokoření. Nikdy bych nemyslel, že takhle dopadnu. Stejně to moc nepomáhá, protože vyžebrám sotva na rohlík.
Toho dne se k nám vrátil ten kulhavej slepec. Byl hezky obečenej. Přivedla ho jeho manželka. Ten chlápek našel svoje štěstí, ale nikomu to nevadilo. Kromě mě. Najednou jsem si uvědomil, co žiju za život. Jsem králem tuláků, jenže tuláky jsem nikdy moc nemiloval. Vlastně mě štve, že páchnu, jsem špinavej a mám hlad. A štve mě, že jsem toho slepce nikdy nezeptal na jméno. Ani jsem nemohl - pro nás to byl dement a ten svoje jméno nezná. Přemítal jsem, jestli se ho mám zeptat teď.
"Není důležitý." Jeho slova mě vyrušila z přemítání. Jakoby mi četl myšlenky.
"Nečtu myšlenky, jen vidím do lidí. Obrazně, samozřejmě." Zase se mi objevil v hlavě zmatek.
"Víš co si myslím", pokračoval, "měl by ses vydat na cestu".
Na cestu? Kam? Proč? Co tím myslí.
"Měl bys jít do sebe. Je to hrozně dlouhá cesta. Možná ji nepřežiješ, ale musíš to udělat."
Ten člověk tady možná není a já si povídám sám se sebou. Vypadalo to tak, protože ostatní se s ním nebavili. Stejně na tom nezáleželo. Jít do sebe. Vůbec jsem nechápal, jak to mám udělat.
"Prostě si sbalíš svoje věci a uděláš první krok. Na něm záleží nejvíc. Ostatní kroky si už vyberou, jak navázat na ty předchozí. Nech se vést, nebo spíš zmítat, životem."
Ale já přeci nechci odejít. Mám tady všechno, co k životu potřebuji.
"Už ne. Ty to nechápeš, ale od dnešního rána je to jiný život. Ani tví kámoši už ti nerozumějí. Nadešel tvůj čas. Ať chceš, nebo ne. Tohle je tvoje šance udělat první krok. Pokud ho neuděláš, osud ho udělá za tebe. Tohle je tvoje poslední šance projevit vůli. Někde v hluboko v tvé mysli je ukryt zbytek kdysi obrovské vůle, kterou nasměrovals nesprávným směrem. Máš poslední šanci kousek té vůle probudit a konečně ho nasměrovat směrem, který je jiný."
Nasměrovat správným směrem...
"Nasměrovat jiným směrem. Jestli je správný, to se ukáže teprve cestou."
Zmatek v hlavě rostl, ale Slepec už ho nechal být. Spolu s manželkou se rozloučili a odešli. Chvíli jsem seděl a civěl do prázdna. Pak jsem sebral svoje věci, rozloučil se a udělal první krok. Ani mi neodpověděli na pozdrav. Šel jsem dolů s kopce směrem k viaduktu. Naposled jsem se ohlédl, protože za chvíli zajdu za roh a ty, mezi kterými jsem strávil roky života, už nikdy neuvidím. Právě u nich stáli dva dobře oblečení chlápci. Asi se na něco ptali. A žebráci jim odpověděli - tím, že ukázali na mě. Na nic jsem nečekal a rozběhl se (jak nejrychleji moje nemocné tělo dovolilo) vstříc svému osudu. Podrazili mě. To bych udělal taky. Ale kdo byli ti dva? Že by osud, kterej bych potkal, kdybych se nerozhodl? Ale co to bylo za osud. Rozhodl jsem se, takže se to asi nikdy nedozvím. Nemůžeme znát tu část života, která se nám neudála.
Měl jsem pocity, o kterých jsem si myslel, že jsem je dávno zapomněl. Hlad. Pocit osamění. Bolesti po celém těle. Touhu po alkoholu. Tohle všechno se mi přece stávalo přece už dřív, tak jakto, že jsem to nevnímal? Možná jsem se opravdu stal někým jiným. Nejezdil jsem vlakem, všude jsem chodil pěšky. Živil jsem se většinou ovocem, zeleninou a obilím, které jsem ukradl z polí. Sem tam jsem ukradl chleba, kus sýra, nebo maso. Většinou však moje strava byla vegánská. Prošel jsem hodně vesnic, stal jsem se opravdovým tulákem. Stávalo se, že mě i pohostili - nikdy jsem si nemyslel, že lidé dokáží být sami o sobě takoví. Někdy jsem jim na oplátku i pomohl - naštípat dříví, nasekat trávu, posbírat ovoce. Cítil jsem, že jsem svobodnější, než kdy předtím. Přesto mi tato svoboda nepřinášela uspokojení. Už jsem nechápal, jak žebráci mohou žít v nicnedělání a s naroubovanou demencí v mozku. Už jsem nerozuměl jejich životu. Chtěl jsem si ponechat svůj rozum a být na něj hrdý. Jenže léto uplynulo a přišel podzim. Ovoce ze stromů zmizelo a obilí bylo sklizeno. Lidé se uzavřeli do sebe a uzavřeli přede mnou i svoje příbytky. Mně nezbylo, než se vrátit do města, protože jinde se žebrat nedá.
Zima byla zvlášť tuhá. A když je člověk sám, je to o to horší. Město se změnilo a domy, kde se dalo přespat, už nestály. Neměl jsem už kámoše, kteří by mě dovedli do nových útočišť. Nemohl jsem najít ani azylový dům. Možná ho zrušili, možná jen přesunuli. Začal jsem přespávat v nepoužívaných železničích vagonech. Žebrota šla špatně, takže jsem si nemohl koupit ani okenu, která by mě zahřála. Byl jsem hladový a zoufalý. Byl jsem tak zoufalý, že jsem přestal být opatrný. Začal jsem krást. Jenže brzy mě všichni znali a vyháněli hned od dveří. Po jednom zvlášť krutě mrazivém dni mně bylo tak špatně, že jsem sotva viděl na cestu. Málem jsem nepřekonal nutkání prosit kněze nebo u dveří nemocnice o slitování. Promrzlý a pološílený jsem konečně ulehl na podlahu ve vagonu. Bylo v něm podezřele teplo. Nevšímal jsem si toho a okamžitě usnul.
Probudil mě průvodčí. Jako za starých časů. Vše se však změnilo. Byl krutý a neodbytný a vyhodil mě okamžitě. Ani nečekal na zastávku, vyhodil mě, když vlak čekal na červenou. Několik minut jsem se v noci kutálel sněhem po ostrém srázu vstříc svému osudu. Konečně jsem se zastavil o strom. Zlomil mi ruku a pohmoždil žebra. Ocitnul jsem se v horách. Zima postupně udolávala můj organismus. Když konečně začalo svítit Slunce, byly moje nohy úplně omrzlé. Přitom jsem se celou noc hýbal a pochodoval dál.
Našel jsem v sobě velký kus dávno zapomenuté a špatně použité vůle a ta mě dovedla na pokraj horské stezky. Zasněžená, mrazivě neodbytná, nutící člověka jít dál. Asi v poledne se zvedl vítr a sníh způsobil, že se cesta ztratila. Sedl jsem si na bobek a očekával osud. Moje vůle byla poražena, avšak pomohla mi smířit se se smrtí, která zcela jistě přicházela. Slyšel jsem křupot sněhu pod jejími chodidly. Zvuk se přibližoval. Byl tak silný, že z něj bolely uši. Zakryl jsem si je. Do duše se mi vkradl strach. Ale nebyla to smrt. Sněžení najednou zřídlo a vítr ustal. Byl to jakýsi blázen, který se v šílené zimě toulá po horách. A já byl žebrák. Udělal jsem to jediné, co jsem uměl - začal jsem žebrat.
Klečel jsem před ním, hlavu skloněnou, ruku napřaženou. Ten blbec si se mnou začal povídat a já pochopil vše. Zmatek zmizel. Deja-vu. Všechno už jsem jednou prožil z druhé strany. Pochopil jsem sebe - pohrdajícího sebou samým. Nezačal jsem si však kvůli tomu sebe vážit. Tenkrát jsem byl pyšný idiot hledající absolutno. Dnes by mi stačila trocha pravda a život. Ovšem i mé předchozí já má pravdu. Jen absolutno, nevšední poznání, znamená opravdový život. Jen trpící si život vychutná, jen umírající, který ještě je schopen vnímat a není ochromen nekonečnou bolestí, si života váží. Jen lidé, kteří si života váží, mají nad životem moc. Mají i moc nad všemi krásami světa, mají moc nad poznáním, které získali a které, přestože je jen střepem z obrovského Božího zrcadla absolutního poznání, tak dokáže Boha zrcadlit. Nedokonale, zkresleně, zdeformovaně. Moc nad životem nám však dává neotřesitelnou jistotu, že toto je BŮH. Součástí této moci je i právo konat Boží dílo. Boží dílo není nic jiného, než naše vlastní vůle, která se probudila a změnila směr cesty tam, kde skrze střep poznání vidí Boží tvář. Může se mýlit, ale takový už člověk je. Škoda, kterou kvůli tomuto omylu způsobíme, nikdy není větší, než škoda, která je způsobena nečinností, leností nebo egoistickým a sobeckým zneužitím svobodné vůle. Smrt se stala otázkou rozhodnutí a nikoli okolností. Má vůle zrcadlila Boha a ten mi může život vzít. Tak stejně to nyní může udělat i má vůle. Ale neudělá, protože moje vůle si jednou pro vždy a upřímně opravdově přála žít.
Klečel jsem sám před sebou a byl šťastný. Mluvil na mě a já mu tupě odpovídal. Moje vůle se probouzí - ta opravdová část, která je schopná si před mnou samým přiznat vlastní malost, hloupost, nevznešenost, povrchnost. Začínám být k sobě upřímný, udělal jsem první krok. Chybějící kus zrcadla bude ovlivňovat skrze můj střep ty ostatní.
Můj Očistec skončil a zbyl mi jediný hřích - neschopnost milovat. Byl jsem šťastný i přes vědomí, že můj hřích mě na konci života uvrhne do pekelného utrpení. Nelze ho očistit, nelze ho odčinit. Byl jsem šťastný, protože konec mého života byl daleko a v mém břemeni zbyl jediný, byť smrtelný a nejtěžší, hřích.
Nadešel čas vrátit se k lidem.