Marná magie múzického mládí

I.

Nad betonovým nádražím

cloním si oči před sluncem

a vírem volných,

prošlých jízdenek

do stanice chorých,

krásných nevěstek.

V tom vlahém krasu jarním

volně v lenost uvadám.

Čas teď schválně –

zvrácenostně marním

a v marnost múz upadám.

II.

Celý svět vidím skrze temné,

vypuklé sklo,

na kterém mlhne marný vzdech

a čáry prstů kreslí na vodu

pracně, jak v prašný plech.

Pod partají prázdným průchodem

vládnoucí lůzi noci

procházím s prázdným pohledem

a prstem po pravici –

propsat se sám skrze slova

múza mě mámí k marnostem

jak v říji vlahá vdova.