Pohled na svět

Pohled na svět...

                Částí Prahy 9 je také malé městečko – Čakovice. Není moc známé, protože tam nebydlí žádná hvězda. Ani není moc velké a zvláštní, přesto je ale zajímavé – a to hlavně pro mě. Když přijede někdo cizí to této městské části, řekne si: „Další obyčejné město, jakých je v republice tisíce!“, ale když přijedu já, řeknu si: „Moje Čakovice, které jsou pro mě tak výjimečné. A čím je pro mě ta skoro vesnička tak důležitá?

                Nejenže jsem tady sedm let bydlela, a stále se sem ráda a často vracím, ale mám odtud i krásně vzpomínky a příhody. Znám tu každý kouteček, každou ulici i strom. Pokaždé, když procházím kolem dobře známých obchodů, nebo jen domů, vzpomenu si na vše co je pro mě důležité. Nejen lidi a věci, ale i skutky, mé sny a přání. To vše se najednou objeví a já vím, že mám sílu jít za svým cílem. Vím, že se nemá nic vzdávat. Vždyť právě tady začal můj život a právě zde jsem si uvědomila, co to znamená milovat, mít někoho komu věřím, na koho se mohu spolehnout. Stejně tak jsem tady probrečela celé hodiny a zažila opravdovou bolest, která nevycházela ze zranění, ale ze srdce. To vše už je ale dávno pryč.

                Když tak procházím tím městečkem a dívám se kolem sebe, nepoznávám už tváře lidí, jak tomu bývávalo dřív. Nikdo mě nezdraví, nikdo mi nevěnuje jediný úsměv. Lidé stále jen někam spěchají a nevnímají, co se děje kolem nich. Vždyť jim život utíká mezi prsty. Kdyby se jen na chvilku zastavili a podívali se kolem sebe, viděli by, jak je ten svět krásný. Není jen stres, spěch a strach. Existují i jiné pocity, jako je krása, ušlechtilost pomíjivého okamžiku a vzácné chvilky. Kam tedy ale zmizeli moje idealistické Čakovice? Nejspíš zůstaly v mé mysli. Možná ani takové nikdy nebyli, to jsem si jen takové přála vidět. Nevím. Třeba kdyby se lidé alespoň jednou zastavili a prošli se jen tak městem, jako jsem to kdysi dělávala já, poznali by tu neskonalou krásu tohoto města. A nejen tohoto města, ale i celého světa. Vždyť kdo z nás opravdu ví, jaký ten svět je. Každý se na něj dívá z jiného pohledu, ale přesto vidíme to samé. Někdy nestačí se jen dívat, občas musíme hledět a vnímat ten obraz, co se nám pohybuje před očima. Není to důležité nebo nutné, ale není to ani nezbytné. Já si však myslím, že když se člověk alespoň jednou podívá na druhé upřímně a opravdově, že se změní jeho pohled na svět i na lidi. Začne o tom všem víc přemýšlet. A nepotřebuje k tomu zrovna Čakovice, někomu postačí obyčejný pokoj nebo třeba hezké místo u okýnka v autobuse…