Samota

Slyším tiché kroky,

jakoby někdo přicházel,

už jsou to dlouhé roky,

kdy odsud někdo odcházel.

Prázdná tmavá místnost,

to jest nyní domov můj,

všichni již odsud odešli,

s touhou v srdci poznat lepší svět.

Co vlastně čekají, po čem touží jejich duše?

Realita je krutá, toť uvědomit si i těžké být může.

Nic není jisté, nic není věčné,

ani nejlepším přítelem si nemůžeme být jisti,

i od něj můžeme čekat kudlu v zádech,

a čím to je, proč to tak je?

Chybovat je lidské, odpouštět přece taky.

Tak proč jsem tě ztratila proč?

Proč už se nikdy nevrátíš zpátky?

Proč se teď bez tebe mám trápit?

Bez tebe mé srdce krvácí,

trpím závraťmi, nedokážu přemýšlet,

naději v odpuštění má duše ztrácí,

bez tebe žít nedokážu,

to raději zemřu!!!