Osud

Černé stíny blíži se do rokle v údolí

a z dálky je slyšet  dusot kopyt.

I mohutné stromy s úctou se jim pokloní

a nikdo se je neodvážil honit.

Slunce rozzářilo zlatem každičký hřbet

a z nozder ještě páru vydechují.

Stádo zpomaluje, hřebec chrání jeho střed,

cval v klus a ten v krok přešel zastavují.

Ještě než majestátné hlavy sklonili k zemi,

vůdčí samec ustrnul pohledem v dáli.

Ujištěn, že nebezpečí blízko není,

přeslechl tiché tlapky za skalami.

Vítr v prospěch dravé zvěře,

koně pasou se a dovádějí.

Lovec blíž je, úkryt poskytly mu husté keře,

uzavřený prostor, skály útěk znesnadňují.

Pach dravce kořist necítí,

však pozdě je na ochranu všech.

Maldá klisna padla do sítí,

nezachrání ji ani rychlý běh.

S hrůzou v očích stádo hnědce uniká,

bok drápy znetvořený a všude plno krve.

Zdá se, že ubohé zvíře již nedýchá

a hladová šelma maso z žeber si rve.

Spokojen se svým lovem, mizí jako když se objevil,

opět pusté je to osudné údolí,

okolní kraj jako by se nezměnil,

nehybné zůstalo i vysoké stromoví.

Slyšet je jen nářek nad zrátou,

drobné tělíčko roztřeseno strachem,

choulí se u matky, nehybné oči ho matou,

vítr pohrává si s rozvířeným prachem...

Nad jeho pláčem slitovaly se i lesy,

žluté slzy tečou a hříbě usíná.

Nemyslí na stádo, které je teď kdesi,

a netuší ani, že v náruči smrti samo umírá...