pes

Léto, asi červen 1983 nebo 84.Ty vole, to je kosa, zima se mnou cloumala a bál jsem se otevřit oči, tak jsem se jen trochu protáhl a cítil bolest v mistech, kde mám ledviny, potřebuji chcát, tak, Mildo, vstávat ze země, otvíram oči a všechno mi začíná docházet. No jo, byla zábava v Lánech na zahradě, jdu chcát, nohy jsou ještě vratké, kapku jsem se kymácel, a chčím do křoví. Aaaach, to je úleva. Oči ještě zalepené, no a koukám, já chcal někomu na boty. Někdo si ustlal ve křoví. Asi nějakej vidlák v, tesilkách. On se ani nehnul, tak jsem mu pochcal nohy. Koukám, má dobrý sandále, ale už mám jedny z paneláku a padnou mi. Rozhlídnu se kolem sebe a u stolu ještě někdo spí čelem namáčklým na stůl. Má džísku, aha, to je někdo známej. Mrknu se na toho frajera v křoví, už svítá... Ale co, jdu na to. Kopnu ležícího jemně do nohy a nic. Hm... O.K.. První věc vyšla. Teď s ním krapet zaklepu. „Hej, kámo, máš cígo?“ On nic, no dobrá, není s tebou řeč, tak se podíváme... Pod sebou má ten spící svetr s kapsama, prošácnu jednu kapsu, tam něco cinká., hrábnu hloub a odhadem tak 25 Kč v bůrech. No, nemusí pršet, jen když kape. Druhá kapsa prázdná. Jdu ke stolu, kde jsme seděli a chlastali při poslechu muziky Verze 5. No, z dálky odhaduji, kdo tam spočinul. Že by nějaká myška? Ty vlasy jak nakopnutej drn. Ještě udělám krok ke stolu a už poznávám Večerdu. Zapálím si pomačkanou Startku. Mám radost, že vidím Jardu. „Vstávej, vole, jdem dom. Pivo došlo...“. Jára se začíná probírat: „Co je vole?! Cože?! Pivo došlo? A kurva....“ Zvedne hlavu a koukne na stůl. „Hele, tady v kelímku je ještě půl pivinka....“ Lapne ho a hodí to do sebe. No, má dobrý nápady po ránu a už koukám po okolních stolech. Taky mám žízeň a najdu dvě načatý vína. V jednom je tak půlka a v druhým čtvrtka. To do sebe na ex kopnu.... Brrrr. Kurva, nějak mě to nakoplo. Dávám druhý cígo, ble, huj, to je dobrý. Kašlu a natahuje mě to. Jarda na mě kouká a taky chrmcá. „Ty vole, už nechlastám“. „Vole, to není z chlastu... Kdo ví, co jsi jedl včera....“. No, těžký jsou rána opilcova. To už Jarda zná. Však čučo se taky naučil pít rychle a je nám za to vděčnej. Ale neříká nám to. „Mildo, dej mi cígo....“. „Kurva, Jardo, ty nemáš? Vždyťs ve čtvrtek bral vejplatu!“. „No, to máš sice pravdu, ale cestou z práce jsem se stavil u Rumpeca. No a znaš to, Formec měl žízeň a to už seděl u Rumpece týden, výplata sice byla, ale za květen jsem odpracoval 5 hodin, takže jsem pobral tři kila a babce jsem nedal ani kačku, tak nemůžu ani domů“.

„Však, Jardo, vím, že jsi dříč. Jen si nás v Zemědělkách neváži! No, stejně jsi na tom ještě dobře. Mladej Pupek ještě doplacel za zlomenou lopatu. Asi změníme podnik, vole, kde nás nebudou ojebavat. Hele, já dělal měsíc s Pupkem, no a ráno jsme se vždycky stavili do obchodu na dva lahváče, abychom byli připravený na šichtu. Do svačiny to trvalo ještě tři hoďky, v devět otvíraj Rumpála, došli jsme na stavbu, zedníci už na lešení a řvou:

- Kde jste?

- No tady.

- Tu maltuuuuuu.

Pupek:

- A na co? Hej, nesložíme se na flašku a proberem to, kde začít zdít?

- Hoši, vy si zahráváte, včera vás hledal mistr a vy nikde.

- Ať mě vyhulí, kokot. Nebudu dřít na komunisty.

Začali jsme dělat maltu, za chvíli přišel mistr a vedl nového přidavače.

- Tak, ten bude s váma u míchačky. Ne, že zas zdrhnete.

- Novej helfr...

- Tak co mám dělat?

Pupek:

- No, maltu umíš namíchat?

- No to jo.

- Dobrý, to budem kámoši... Hlavně nezapoměň dát zápisný. Jsou tady na to zvyklí a zedníci tě pak nebudou tolik honit. No, to poznáš..... Sakra,

Pupek se začal šacovat,

- a je to v hajzlu, ztratil jsem peněženku. Ty, hele, mladej, půjč mi třicku na sváču.

- Jmenuji se Pepa.

- To mi je jedno, máš teda?

Pepa vytáhl kilo

– Menší nemám.

- To neva,

a už měl Pupek kilo v ruce.

- Pepo, poslouceh, my teď jdeme s Mildou fasovat do skladu nové lopaty. Hele, tak makej, jsi novej, tak musíš ukázat, že jsi dříč... Tak my jdem.... Pojď, Mildo, ať nám nevyfouknou ty nejlepší lopaty....

Při odchodu ze stavby Pupek na mladýho volal:

– Možná se zdržíme ve skladu...

a už jsme si to hrnuli do obchodu. Pupek:

– Hmmmm, dnes se daří, dáme kořavku....

- No, že váháš, v devět se ukážem na stavbě a půjdem k Rumpecoj....

Za hoďku už jsem byl v náladičce. Pupek taky. Nabíral opici, každej šest rumajzlů a pivo jsem nepočítal. Práci jsme měli na háku... Ale šli jsme na stavbu, podívat se, jak to mladýmu jde. Mlaďas seděl na písku a koukal, kde máme lopaty. Pupek:

- Co čumíš, lopaty nejsou. Hledal nás někdo?

- Ne

- Pupku, bacha, jde sem stavbyvedoucí. Opři se aspoň o lopatu....

Stavoš přišel dřív a povídá:

- Už vás sleduji delší dobu z okna. Vaše jména. Pupek jak? Jména....

- Ty blbečku brejlatej, tě natáhnu, že ty svoje brejle nenajdeš!!!!!!,

a se sevřejnejma pěstma se hrnul na něj.

- Pupku, ser na něj,

chytl jsem ho. Stavoš začal couvat.

- Ho, ho, hoši, já si vás zjistim...

- To můžeš, hňupe, pojď, Mildo, jdem k Rumpecoj...

- Pupku, ty vole, to zas byla šichta, co?.......

Však, Jardo, sám víš, jak to v Zemědělkach chodi, ty vole, úplně mi naskočila husi kuže, když pomyslím na praci. Hele, ještě že je sobota, že?“. Jarda se začal smát. „Noo, máme nárok na odpočinek“, natáhl ruku po lahvi vína. „Ne, že mi to, kurva, Jardo, vyžereš!“. „Neboj, jen lok na zahřátí...“. „Kurva, Večerdo, to ti je pořádná klendra – prej loček a víno do tebe teče jako do kanálu. Naval, já už to dojedu. Brrrrr..., to je dobrý....“. „Hele, Mildo, tamhle v křoví někdo spí. Hodíme ho na strom?“ (Ve svitavské galérce okrást) „Ten už to má za sebou. Hajzl. Měl jen drobáky. Jdem, tady nám pšenka nepokvete, jak říka Pikoš“. Sešli jsme mírny kopeček od Lánske zahrady. „Hele, Jardo, tady jsem bydlel“, ukazuji na udržovanou zahradu za plotem. „Já vím“, říká Jarda, „než jsi to v pěti letech zapálil, že? Už jsi mi to říkal 3x“. „No já jen, abys to nezapomněl. A támhle naproti bydlí Gilarka. Možna tam u ní je můj fotr. Ale ten je taky švorcovej... Jestli nebyl na noční. Je to noční zámečník. Už je doma delší dobu z kriminálu. Myslím, že to budou tak tři měsíce. Ale má ochranný dohled. No, stará recidiva. To nás, Jardo, ještě všechno čeká....“. Pomalou chůzi jsme šli po starý cestě ke Svitavům. „Milane, co budeme dělat?“. „To se uvidí. Prošácni se, jestli máš nějaký love.“. Jarda vytáhl něco podobnýho občance, klíče a hřeben a, pozor, něco tu je, ty vole, pětka, dobrý. „Hele, Jardo, dej to ke mně, mám víc 25, tak držím bank. Jdem ke Kaláškům. V devět otvíraj. „To chcípnem žízní, než otevřou. Kolik je asi hodin?“ „Já nevím, vole, hodinky mi nesluší.“ Proti nám jede někdo na kole. Když nás míjí, Jarda zavolá: „Hej, kolik je, kolego, hodin?“. „Jděte do hajzlu, hašišáci“, a dupl do pedálu. „Ty parchante“, volá Jarda, „aby ti fakani chodili pozpátku! Co to bylo za zmrda?!“ „Nějakej chudák jede do JZD házet hnůj. Jen ať maká, ať ten komunismus vybudujem...“ Jdem se natáhnout na autobusovou zastávku poblíž Kalášků. Lavice je tvrdá, ale se uložíme a dávame si cígo na půl..., pak oba usnem.

V polospánku slyším nějaké hlasy. „No, to je mládež, člověk, aby se bál i ve dne. Mají to pozavírat. Chuligány!!! Vlasy maj´ mastný, jistě jsou zavšivený, chrápou na lavičkách a my, starý lidi, si nemáme kam sednout.“. Druhá babka s ní souhlasí: „Ano, je to hrozný, čeho jsme se dožily. To za nás nebejvalo... Dnes je to samej kriminálník....“ To už jsem si sedl. Jarda se taky začal probouzet. „Máme cíga?“ „Už ne, ale řekni tady holkám. Mají sice dvě světový války za sebou, ale ty se jim zamlouváš. To dělá ta trvalá.“ Jarda: „Hm, ujdou, byly s náma na zábavě?“ „Jardo, jdem, nebudem se dívat na ty jejich držky. Ať si holky můžou sednout“. Babky na nás koukaly a pevněji si držely kabelky. „No to je dost, že ti gauneři odešli“, to už jsme od nich byli asi 10 metrů, povídám Večerdovi: „počkej, na něco jsem zapomněl.“ Šel jsem zpátky k zastávce a přitom koukám na zem. Babky čumí, co hledám. Jdu do čekárny, seberu tam čtyři krásný vaťany a to asi babky dorazilo. Mám dobrej pocit, že je co kouřit. Ulomím filtr, zapálím si, „dáš si, Jardo, čmoudíka?“ „No, jedině Spartičku.“ „Tak to nemám. Ale je tu Hábéčko.“ „No, nepohrdnu“. To už stojíme před Kaláškovejma. „Voni maj´ ještě zavřeno. Ty vole, vona je sobota a to je zavíračka, kurva“. „Co budeme dělat? Kurva, to je pech. K Moučkům nemůžem, tam jsme vegetili celej tejden, půjdem na město“. Blížilo se poledne, slunce bylo už vysoko. Šinuli jsme si to pomalým krokem směrem na město, kolem malých, přízemních domků, co lemují silnici směrem na Brno. Otevřenými okny se linula vůně sobotního oběda. „Cejtíš tu vůni?“ „Hmmm, to budou řízečky“, odhaduji, začínám mít hlad. „Ty vole, dát si tak kuřátko s křupavou kůrčičkou, nebo ovarák s křenem....“ Chuťové buňky začaly pracovat. Začalo mi kručet v žaludku. To už přicházíme k fízlárně. „Hele, okolo švestek nejdem. Benga se můžou nudit a seberou nás za potulku. Jdem ke kinu, tam najdem nějaký vaťany. Ještěže existuje ta značka cigaret ´poulični směs´. Dívej, Jardo, támhle ten čokl – není tvůj?“ Asi sedm metrů od nás byl černobílej pes střední velikosti. „Není můj. Ale může být....“ „Myslíš jako toho psa džžžž....“. „No, v Číně normálně chovají psy na žrádlo jako my prasata. „. „Jardo, já vím, že jsi sečtělej, ale nejsme v Číně. I když mám hlad jako Číňan“. „Dobrá, chytneme si ho, a pak ho picnem...“. „Ty bys ho zabil? Já ne.“. „Nesmíme se s tím psem skamarádit. Musíme ho vidět jako pečínku.“. Pes si sedl a koukal na nás. Pomalu jsme šli k němu. Byl na dosah ruky, ale popošel tak devět metrů a zase si sedl. „Jdem po něm, chytneme ho a odvedeme ke Gilarce do Lánů. Můj fotr ho krouhne. Ten s tím má letitý zkušenosti. Už za to i seděl, tak rok. Ukradl policejního psa. Když si šli fízlové dát sváču do bufetu ve Slávce, tak psa uvázali venku. Fotr jim ho počap a snědl s chlapama někde v hospodě. Některej z nich asi dostal malej kousek masa, tak tátu naprášil. Ten policejní pes měl hodnost poručík. Ještěže ne major. To by táta dostal asi o rok víc. Nadšeně jsme se za psem pustili. Když jsme šli pomalu, pejsek šel též volnou chůzí. Měl vždycky náskok asi dvacet metrů. Bafan to bral jako hru. „Musíme se, Jardo, rozdělit a pak ho chytnem“. To jsme udělali. Já na levo a Jaris napravo. Naše kořist vprostřed. Šli jsme rychleji, chvílemi jsme popoběhli, ratlík měl stále náskok. Pronásledování, neboli dchyt, se pro nás stal dobrodružstvím a hlad byl stále nesnesitelnějším. Byli jsme jak posedlí. To už jsme dávno přešli náměstí, pak to ten mrzák vzal k pekárnám do aleje. Musíme sehnat drát, ať ho uvážem. To byl prima nápad. Odmontovali jsme z plotu drát. Musel to na nás být kouzelný pohled. Nějak jsme ztratili pojem o čase. Ocitli jsme se u rybníka. Náš lov trval tak dvě hodiny. Byli jsme už unavení, bafan byl stále čilý, bral to jako hru. Pomalu jsme to vzdávali. Bafan se otočil a vedl nás směrem na město, až nás přivedl na začátek Lánů. Byli jsme tak unaveni, že jsme pak po čokloj nemohli hodit ani kámen. Nechali jsme ho tedy svému osudu.

„Zajdem, Jardo, k mýmu tátovi, dáme aspoň balený cígo. Táta nám ubalí ´Valdickou jehlu´“. Dorazili jsme k baráku Gilarky úplně grogy. Zabušil jsem na okno, záclona se pohnula jen malinko. Když táta zjistil, že to nejsou švestky, přišel nám s úsměvem otevřít. „Nazdar hoši. Á, Větrníček...“ - tak říkal Jardoj, „pojďte dál“. Mezi dveřma byla cítit pečínka a česnek. „Tak si sedněte, hoši.“. „Táto, ubal nám cígo.“. „Ále, máte se to naučit. V base vám nikdo balit nebude....Dáte si s náma páva? Právě ho dopíkám.“ „No, my nepohrdnem...“. Vůně byla z trouby tak silná, že nám z huby tekly sliny. Táta nandal maso na jeden talíř, pustili jsme se do hodování. „Hmmmm, bašta. Co to teda jime?“ Táta se pousmál, udělal jen haf, haf... Najednou se otevřou dveře a přišel Rosťa Kočí: „Už je to, Pepo, upečený?“ „Jo, nandej si, Rosťo. Máš nárok na pořádný kus masa, když jsi hafana přitáhl“. Najezení a blaženi jsme šli všichni před barák. Najednou kolem baráku prosviští chlápek na kole. Seděli jsme spokojeně na schodech a najednou chlap na kole jede zpět. Přibrzdí, zastaví a volá: “Nazdar chlapi. Ztratil se mi dnes černej pes. Neviděli jste ho?“. „Ne, kdepakale. Žádnej pes tu nebyl“, odpovídám ještě s mastnou hubou. Rosťa stál za náma a za zády držel ohlodanou kost a říká chlápkou na kole: „Jeď na Hradec, na tu stranu se psi zabíhají...“ smichy jsme se mohli pochcat.

Za nějaky čas to Večerda, když měl tři promile, dával k dobru v každé svitavské hospodě. Je pravdou, že si to vždy trochu přibarvil – nelovili jsme, prý, psíka, ale strašnou černou baskervillskou bestii, se kterou se dal do křížku a ještě má, prý, jizvy na levém zápěstí... No, my Svitaváci víme, z čeho je má, vždyť na předloktí je mám všichni, co ve Svitavách za něco stojí....

Čtenář snad pochopí, hlavně ten, který ví, co je hlad....

---