Roztrhaný barman (sen)

Sedím v hospodě u baru na jedné z těch vysokých židlí. Celý lokál je dobře prosvícený denním světlem z oken a proto jde všechno pěkně vidět. Ačkoliv jsem mužského pohlaví, v tomto snu jsem žena, slušně oblečená s dobrými způsoby. Na stole mám sklenici nějakého dobrého sladkého pití. Chci se kolem sebe trochu porozhlédnout, a proto se na židli otočím. Na podlaze si všimnu zvláštních ornamentů. Po chvilce si uvědomuji, že ty ornamenty jsou vlastně hákové kříže. To mě rozčílilo a začal(a) jsem se rozhořčovat na barmana: „Tak to ne, s tím nechci mít nic společného, mezi hákovými kříži sedět nebudu. Účet, prosím.“ Barman se to pokusil vysvětlit: „To nejsou hákové kříže, ale hinduistické svastiky. Jsou symbolem veškeré pozitivní energie a vzniku vesmíru.“ To mě uklidnilo, protože vypadal seriózně. Pak si mě všimnul jeden chlapík: „Mohu si přisednout?“ zeptal se. Vzhledem k tomu, že působil příjemným dojmem, nic jsem proti tomu neměl(a). Jen barman se na něj podíval, jako by ho dobře znal, a uskočil pohledem někam jinam. Vůbec jsem tomu nepřilkádal(a) váhu. Trochu jsem s tím milým chlapíkem začal(a) koketovat (Jako by ten sen vůbec nebyl můj. Uvědomil jsem si to. Sice to vypadalo, jakože to jsou mé myšlenky, ale věděl jsem, že je nemůžu ovládat a vše co udělám nemohu kontrolovat.) Seděli jsme tam s tím chlapem téměř do rána. Nepamatuji si celé ty hodiny, prostě to byl skok, jakési posunutí nudného děje. Najednou jsem se ocitl v nějakém pokoji a cítil se viděšeně. Tím teprve začalo to pravé peklo. Byly tam prosklené dveře, přes které šlo vidět jen velice rozmazaně. Z druhé strany přiběhl ten barman, prostě jsem věděl, že je to on, a zabušil na ty dveře. Zoufale křičel, abych všude namaloval(a) prstem ty svastiky, že se přes ně nedostane. Nějaká zrůda přiběhla za ním a začala ho trhat na kusy. Okamžitě a s obrovským strachem, ve svém životě ještě nepoznaným, jsem začal na dveře ukazováčkem zběsile vtlačovat svastiky. Šlo slyšet trhání vnitřností z těla, barman agónicky křičel dokud měl v těle plíce a já stále za neuvěřitelného strachu maloval(a) na dveře svastiky. Na sklo, na rám, prostě všude. Nakonec ta zrůda přitlačila na dveře barmana a roztrhla ho ve dví. Sklo pokryla velká skvrna krve. I když byl obraz skrze sklo rozmazaný a tvář zrůdy nerozpoznatelná, věděl jsem že to je ten muž, co jsem s ním koketoval(a). Poznal jsem jeho hlas. Jakmile přirazil svůj obličej na zkrvavené sklo, zakřičel(a) jsem úlekem. „Ty zkurvená děvko, já tě zabiju!“ začal mě strašit. „Dobře ti ten bastard poradil, jak se bránit. Ale já tě ty kurvo stejně zabiju! Ještě pořád je noc a v noci si můžu dělat co chci.“ Ten strach byl už k nevydržení, vzlykavě jsem už brečel(a). Pak se odsápal někam pryč, uvědomila jsem si že je tu ještě okno přes které by se mohl dostat ke mně. Okamžitě jsem vyskočil(a) a přes celé okno vyznačil(a) jeden velký kříž. Stihl(a) jsem to jen tak tak, neboť se vzápětí objevil před oknem. Zastavil, podíval se na okno a zuřivě zařval až sklo lehce popraskalo. „Ty svině! Tak na tobě si dám pořádně záležet.“ Strach už byl téměř smrtelný, myslel(a) jsem že mi strachy exploduje srdce. „Víš, svastika mě zastaví. Ale tuhle jsi udělala naopak. Takhle to ty krávo znamená záhubu.“ Nemeškal a proskočil tím zavřeným oknem a já se probudil šíleně zadýchaný a adrenalin mi koloval celým tělem. Nejhororovější na tom je, že ten sen nemusel být můj. Co když se to nějaké ženě opravdu stalo? Co když mám schopnost, o které ještě nevím? Co když vidím, co se stalo jiným lidem? Co když zlo takového charakteru opravdu exsistuje? Tak těchto otázek se nejspíže nezbavím do konce života nebo dokud na ně nenajdu odpovědi.