Úvodník od autora Jinovata

Frustrující slovo má

Nikdy by mne nenapadlo, že dostat slovo může být tak frustrující. Snad ve škole, tam jistě, ale to přecijen šlo o jinou frustraci. Když říkám „šlo“, patrně jste odtušili, že již jsem se školou skoncoval. Popravdě to tak není, na jedné škole ještě stále přihlášen jsem, o frustraci z předvolání v přítomném čase ale nemůže být řeč, leda snad v budoucím – mám totiž přerušené studium. To jsem sice mohl říci již na začátku, dostat slovo je ale natolik frustrující, že člověk omylem podléhá vášni dramatizace i mimo kontakt s můzou.
Chtěl bych této příležitosti využít k tomu, abych Vám všem sdělil, jak důležité je pro mne lidstvo, literatura a něco vtipného. Tak a rázem mám práci ztíženou sebenárokem být vtipný, což mi asi každý čtenář bude odteď zazlívat, dokud jej doslova silou nepřinutím se skutečně slíbeně zasmát, proti čemuž se řádně obrní. Je to tím horší, že humor použitý v předchozím odstavci byl spíše suchý, jinak řečeno neprská se při jeho zvládání, a jako takový již nastavil laťku mého vtipového stylu. Obrňující se čtenář tedy nejenže se obrní, ale také ví proti jakému typu humoru se obrnit, což mu dává nepochybnou strategickou výhodu. Dostat slovo je frustrující.
Patrně si teď čtenář myslí, že hodlám uniknout jeho chladnokrevně vyčkávající skepsi stylyzovaným motáním se v myšlenkách, které má vyznít podivínsky roztomile a tedy odzbrojujícně. Čtenář se nemýlí. Popravdě myslím, že toto se mi již povedlo a chtěl bych při této příležitosti čtenáři taktně naznačit, že jsem nad ním tak trochu vyhrál. Je na tom ale opět cosi frustrujícího – vítězové totiž vždycky dostávají slovo. Například fotbalisté. Ti naši naštěstí příliš často nevyhrávají.