10 Bohů

V jedné žižkovské hospodě se spoustou fotbálků seděl Marat se svým přítelem Honzou. To, co se dělo před tímto setkáním, bylo daleko zajímavější než to, co se dělo po něm, ale tady má čtenář prostě smůlu. Marat začal motat brko. Sice mu to moc nešlo, motal na normála a hrozně mu to trvalo, ale měl to rád. Ze sobeckých důvodů byl taky rád, že hulí jenom ve dvou. Marat byl sobec, ale nepovažoval to za špatnou vlastnost. Dokonce byl na své sobectví pyšný. Sobectví pokládal za vlastnost patřící silným jedincům, kteří si jej mohou dovolit. Pokládal ho za přirozenou vlastnost většiny živočichů pramenící z touhy po přežití. Ale na své ostatní vlastnosti byl daleko víc pyšný. Byla to nafoukanost, ambicióznost, konfliktnost a vznětlivost. Kombinaci těchto vlastností pokládal za součást dominantního jedince. Jenže společnost neměla tyto vlastnosti v oblibě a to byl jeden z důvodů, proč jeho život za moc nestál a ničeho nedosáhl. Další důvod byl, že se tak lišil od ostatních. Měl odlišné názory, byl nesmírně talentovaný a chytrý a proto si s ostatními moc nerozuměl.. Vlastnosti, které ho měli vynést někam vysoko, ho sráželi k zemi. Dřív ve škole seděl většinou sám a nedokázal se s tím smířit. Připadal si totiž jako ten největší chudák z celé třídy, že jenom na něj nikdo nezbyl. Od těch dob se ale hodně změnilo. Marat našel opravdové přátele. Asi tím nejlepším byl Honza, se kterým byl právě v hospodě. Když s ním Marat hovořil, připadal si jako v románech od Dostojevského. Honza měl také velice těžký život, ale díky vědě zapomínal na každodenní starosti.

Zatímco čtenář dočítá, Marat už je zhulený a zeptá se Honzy: „Voprcal bys radši Lottu nebo Nastasju Filippovnu?“

„Lottu, měla germánský geny“

„Já si asi Nastasju Fillipovnu představil jako kundu s Germánskejma genama. A jelikož je vlastně neměla, tak bych šel radši do Lotty. Ale nejde jenom o to. Lotta je asi ještě víc nedosažitelná a nadpozemská“

Honza: „S tim souhlasim. A šukal bys radši Asuku nebo Yoruichi?“

„Asuku. Připadala mi jako moje druhá verze v opačnym pohlaví.“

„Já radši Yoruichi. Byla hrozně roztomilá a byla nádherně vopálená“

Marat: „Nebyla opálená, byla to cikánka. Ale když je řeč o roztomilosti, tak nikdo nemůže překonat Fuu.“

„A co Tereza?“

„Já myslel, že je řeč pouze o kreslenejch postavách. Kreslená roztomilost se s tou skutečnou nemůže rovnat“

A právě v tom k našim hrdinům přišel Milan a zeptal se, jestli nepudou na fotbálek. Marat znal Milana od vidění z gymplu. Hned si díky němu vzpomněl na Angeliku, svojí platonickou a obrovskou lásku. Nemohla by tu být náhodou s ním? Při tom pomyšlení Maratem projelo vzrušení, ale také strach.

Marat odpověděl: „Určitě, ale jenom na Tornado.

Milan: „Co to je?“

Marat: „Fotbálek, kterej je daleko lepší než Rosengart“

Milan: „Tak jo.“

Všichni přišli k fotbálku a připojil se k nim David. Davida znal Marat také z gymplu. Dlouho chodil s Angelikou. Marat přemýšlel jestli je díky tomu David skutečně lepší než on. Pak si ale vzpomněl, že Angelika chodila i s Lukášem. Takže chodit s Angelikou zas tak moc neznamenalo, jakkoliv byla tajemná, zdánlivě nedosažitelná a nadpozemská. Ve skutečnosti byla Angelika spíš jako bytost, která potřebovala někoho k sobě, přestože snad ani nebylo možné najít protějšek stejných kvalit.

To, že Marat hrál s lidmi, kteří znají Angeliku ho motivovalo k co nejlepšímu výkonu. Marat začal snít o tom, že Angelice budou vyprávět o tom, jak úžasně hraje fotbálek. Marat vlastně celý svůj život snil.

Začlo se hrát, Marat hrál vepředu a naprosto dominoval. Furt předváděl stejnou úžasnou akci, strašně rychle si nahrával o mantinel a pak vystřelil a skoro vždy dal gól. Po jedné takové akci se ozval nádherný vysoko položený smích. Marat zjistil, že patřil překrásné, neznámé dívce, která se koukala, jak hrajou. Vypadala jako žádná, kterou předtím spatřil. Spatřil zatím nepoznanou krásu a měl z toho radost. Dívali se sobě do očí a ten pohled říkal víc než tisíce slov. Marat měl pocit, že pro dívku neexistuje nikdo jiný než on. I když pro něj Angelika a další nepřestaly existovat, zapůsobilo to na něj mimořádně.

Hned jí oslovil: „Čau, nepozvala bys mě na panáka?“

Dívka se opět rozesmála a řekla: „Neměl bys pozvat ty mě?

„Měl, ale to bych už nebyl zajímavej.“

„Taky bych chtěla bejt zajímavá.“

„Teď už sem veškerou zajímavost vyčerpal já, třeba zas jindy.“

Dívka: „Tak já tě teda pozvu.“

Marat: „A jak se menuješ?“

„Petra.“

Zase se začal Hrát fotbálek, Milan hrál oproti Maratovi naprosto trapně. Marat pořád pokukoval po Petře, ona po něm. Při svých akcích na ni myslel a to jim dodalo neuvěřitelnou rychlost, lehkost a eleganci. To, jak ten večer Marat hrál, by se dalo považovat za umělecké dílo.

Když dohráli David se Marata zeptal, jestli si nechtějí sednout k nim. Marat měl docela radost a řekl že ano. Rád se předváděl se svými filosofickými myšlenkami před novými lidmi, i když se jim většinou nedostávalo valného uznání nebo spíš pochopení. Byl s ním ale Honza, tak si byl jistý, že to nebude mlácení prázdné slámy.

Sedli si ke stolu, kde už čekal Pepa. Milan začal motat další brko.

Petra přinesla dvě vodky s džusem a Marat k ní promluvil: „Chtěl bych ti říct jednu svojí teorii, ale větší smysl by měla, kdyby sme seděli o samotě.“

„Ráda si to poslechnu. Ale nejdřív bych dala brčko.“

Marat se tedy musel zabavit ve stávající společnosti. S mírnými obavami ke všem promluvil: „Myslíte, že by v bitvě vyhrála armáda 50 000 samurajů nebo 50 000 rytířů?“

Davidovi se z toho nápadu rozjasnily oči a řekl: „Samurajové by je rozsekali.“

„A vyhrála by armáda 1000 zhulenejch samurajů nebo 100 000 šachistů.“ říkal Honza a smál se při tom.

Marat: „Kdyby to bylo tahový, tak by to byla remíza.“

Všichni se rozesmáli a David dodal: „Ne, to by záleželo na tom, jestli by šachisti měli šachovnice, aby s nima mohli řezat samuraje.“

Nastala debata, ve které se probíralo, jestli by zvítězila armáda 100 římských legionářů nebo 1000 golfistů s handicapem -5, nebo jestli by v šachách vyhrál Yoda nebo Gandalf, nebo jestli by líp tancoval Harry Potter nebo Mirek Dušín.

Dohulili brko a Marat s petrou odešli k opuštěnému stolu.

Marat k ní promluvil: „Mám teorii, že trapný ticho vůbec nemusí bejt trapný, když ani jednomu nevadí. Třeba když budu mlčet s tebou, tak budu šťastnější než kdybych vedl s někym jinym úžasnou konverzaci. Když to budeš vědět, už nebudeš mít strach z trapnýho ticha.“

„Ale já sem zhulená a chci si povídat.“

„To já taky, jenom sem se ujistil pro případ trapnýho ticha.“

A naše dvojice se skutečně oddávala požitku z trapného ticha, usmívali se při tom na sebe a myšlenkami vybízeli toho druhého, aby promluvil.

Marat potom prolomil ticho: „Měl bych takovou hypotetickou otázku. Existovaly by dva přístroje. Jeden by zahušťoval krásu písniček. Vzala bys třeba 10 písniček, sečetla si jejich krásu a vyšla by ti písnička krásy odpovídající součtu krásy vloženejch písniček. A druhej přístroj by byl stroj času. Kterej stroj by sis radši vybrala?“

„Stroj času, ten mě láká hrozně moc. I když zahušťovač písniček by byl taky úžasnej. Bylo by pak tak snadný bejt geniální skladatelkou.“

„A co bys radši, zahušťovala písničky nebo skutečně byla geniálnim skladatelem formátu Johna Williamse a sama tvořila?“

„Geniální skladatel. Chtěla bych tvořit něco čistě vlastního.“