Tůně

Tůně

 

Šlépěje po špičkách, lesem kráčím,

na všechno zapomnět, na cestě stačím.

Tichý, studený v klidných krajích,

všichni co tu žijí, dobře to znají.

Cesta je trnitá, na rukách krev,

běžím však dál, slyším ten zpět.

 

Přiběhnu k jezírku, ticho jak v hrobě,

je to tak dávno, srdce dal tobě.

Hledí do hlubin, šedá temnota,

na dně tam leží, klidně se třepotá.

Rybička malinká, míří k hladině,

Trochu tě zamrazí, je ti tak podivně.

 

Vypluje nahoru, nadechne se a zemře,

byla tu poslední, hrdlo se ti sevře.

Její výraz tě děsí, tak moc zaráží,

je šťastná a veselá, na co tak naráží?

 

Stačí tak malinko a můžeš odejít,

uzřít ho, usmát se a klid teď najít.

Je to smutné a nebo veselé?

Zemřela rybička, nepohnou se skřele.

Přesto se usmívá a tebe zazebe,

díváš se do tůně, na ni, pak na sebe.

 

O čem je báseň, o vodě a tůních?

Nebo snad o lásce a lidských vůních?

Tvé oči skrývají mnohé, nejvíc smutek,

Musím se postavit, než abych utek.

Oči máš šedé, žal a zklamání?

Z života a bytí, mráz kdekomu nahání.

 

Mě ne. Nikdy. To vím.

Tvé oči šťastné vidím.

Jakto? Mám ti říct návod?

Dělat to rychle, s větrem o závod.

Stále nevíš, oč tu kráčí?

K tajemství krůček opravdu stačí.

 

Mám-li je rozesmát, tvé šedé oči,

musím se odhodlat, zvednout obočí.

Smát se a říkat ti miluji tě,

rozzářím je a pak už mi tě,

nic nevezme, žádný žal,

tvé oči jsou zrcadla, už né kal.

Jsem li šťastný, tak ty taky,

nezmění to černé mraky.

 

Stephen Red

---