Shledání

Šel a sníh pod jeho nohama tiše křupal, musel se na chvíli zastavit, nabrat znovu dech a trochu si odpočinout, ale uvnitř sebe si přál běžet, tak rychle, jak jen to půjde, aby už ji spatřil, pohladil po vlasech a pevně ji k sobě přimknul. Tak strašně se toho setkání bál, po tolika letech se jí opět bude dívat do jejích hnědých očí. Srdce mu však zároveň bušilo strachem, nedovedl si představit její reakci, až ho spatří, přeci jenom se za těch pár let, co jí viděl naposledy, změnil, zestárnul.

Chtěl opět pokračovat v cestě,ale najednou nemohl, nohy odmítaly jít. Nebo to nebyly nohy, kdo měl strach pokračovat dál? Myšlenky ho víc a víc zrazovaly a nutily ho vrátit se. Avšak odhodlání bylo větší a znovu pokračoval v cestě na náměstí, kde už byl snad tisíckrát, ale dnešní večer věděl, že ho bude vnímat úplně jinak.

Opět zastavil, vždyť už za rohem uvidí známý dům s velkými okny a starou šedou omítkou. Poslední možnost odejít, vzdát to. „Ne“, křičel uvnitř sebe, snažit se přehlušit svůj strach. Chvilku si nebyl jistý, zda nevykřikl doopravdy.

Už není cesty zpět, má jí tak blízko sebe, musí ji vidět. Odhodlaně vykročil a poprvé po letech spatřil ten dům, jeho omítka však byla nová  a svou světle oranžovou barvou vynikala v záplavě ostatních domů. V oknech bylo rozsvíceno a byl si jist, že na něj již čekají.

Tři roky jí nesměl vidět, ale dnes večer, 7. prosince, se vše změní. Jeho život nabere nový směr a už svou dcerku nikdy neopustí. Zazvonil, nikdo však neotvíral, zmáčkl zvonek ještě jednou, silněji.

„Tatínku!“.

„Viktorko!“.

Celý se třásl, nevěděl, zdali ji může zvednout a obejmout ji.

Přitiskla se k němu a on plakal.