Starý/Nový časy

„Máme pasy?“ ujišťuje se mamka asi už po dvacáté. „ Ano, drahoušku a už ses ptala,“ odpoví jí její přítel Tobiáš. Na chvilku ji to uklidní, než zase vyhrkne: „ A kde je foťák? My jsme ho zapomněli!“        „ Ne, ráno sem ho sbalil do příručního zavazadla, abychom mohli fotit i z letadla.“ Reaguje v klidu Tobiáš, jehož je to už třetí svatební cesta, zatímco mamky první. Po cestě na letiště ještě padne takových otázek plno a ´drahoušek´Tobi má vždy odpověď, která na chvilku mámu uklidní.  Máma s Tobiášem,  movitým podnikatelem z Prahy a trochu nosem nahoru, se rozhodli pro předčasné líbánky na Kanárských ostrovech. Brát se budou až v srpnu, ale cestu už naplánovali dřív, prý je tam v červenci moc hezky, tvrdí Tobiáš, který zná Kanáry jako svoje drahé naleštěné boty od Gucciho.  A já, protože bych určitě doma vyváděla nepřístojnosti a takové menší akcičky s přáteli, tak mě šoupli k babičce do Mutěnic.  Určitě si nestěžuju, k babičce jezdím každé léto na konci srpna, tak letos sem to posunula. Moje o mnoho starší sestra Alice už má rodičovskou důvěru, a tak dostala dům na starosti. S hlídáním jí bude pomáhat přítel, tak by bylo stejně blbý, kdybych jim doma dělala křena.                             „ Alice, zaparkuješ?  Nebo to mám udělat raději sám?“ Navrhne Tobiáš svým arogantním tónem. Ve zpětném zrcátku vidím sestry naštvaný obličej a odsekne, že to zvládne. Nakonec najde místo, které Panu Dokonalému připadá vhodné pro zaparkování jeho Mitsubischi Outlander. Ani Alice nemá Tobiáše ráda, je nafoukanej jak balón, kterým bychom přeletěli celou republiku tam i zpět.  Nechápeme, co na něm máma vidí, snad ne peníze, kterými si, jak si on myslí, každého koupí.  Vylezeme z auta a pomáháme jim se zavazadly až do haly, kde se konečně rozloučíme. „ Tak pozdravuj od nás babičku, Soňo, nezlob jí a se vším jí pomáhej, choď jí nakupovat a po obědě umývej nádobí, jasné?“ Klade mi zas a znovu na srdce. Vše poslušně odkývám, že mohu působit dojmem ideálního dítěte. „ A ty, Alice, dávej pozor na dům a na Snoppyho, každý den s ním oběhni blok a..,“ už nedopoví, protože si všimne jak Tobiáš nervózně podupává nohou do lesklé podlahy.  „ Ano, miláčku, už jdeme, tak ahoj holky a za 14 dní pro nás zase přijeď. Mějte se!“  Zamává máma nadšeně a nasadí si sluneční brýle, asi má dojem, že v budově je mnoho sluníčka. „ Užije si to a nespalte se.“ Přidám taky nějakou radu. Tobiáš kývne na pozdrav a odejdou. „ Fajn, to bychom měli,“ usměje se široce Alice, „Jdeme.“ 

Jelikož už jsem měla i já svůj kufr v autě, sestra mě hned z letiště veze do Mutěnic.  Po cestě mi vypráví, jak hodlá prožít následujících volných 14 dní. „ Asi s Tomem pojedeme na rafty. Zařídil nám to Lukáš, kterej taky pojede se Simonou. Už se těším, ještě jsem na vodě nebyla, vůbec nevím, co si mám zabalit.“  A tak rozumujeme, co by měla správná vodařka mít s sebou.  Nakonec vymyslíme jenom plavky a koupací čepici, protože by se ostatní stejně namočilo, tak to nemá cenu brát. „ Možná ještě mám někde koupací čepici ze základky, taková růžová s nápisem Alička, aby nás plavčice poznala a vždycky mi říkala Alenko. Nemělo smysl jí furt vysvětlovat, že nejsem Alena, ale Alice,“ směje se sestra.  „A kam dáš psa, když pojedeš raftovat?“ vyzvídám, jak přesně si to naplánovala.          „ Hodím ho k sousedům, už sem se starou Rybičkovou domluvená, ale, ségra, mámě ani muk, myslí si, že budu poslušně doma.“  Kecáme celou cestu. Ačkoliv je Alice o 5 let starší, vždycky jsme si dobře rozuměly a vycházely spolu dobře. Panenky jsme si půjčovaly, tak nebyl důvod ke svárům, až nám to ostatní děti záviděly. A když se naši rozváděli, ještě více jsme začaly držet spolu. Od té doby jsme byly skoro zároveň nejlepší kamarádky.

Cesta utekla ani nevím jak a už jsme míjely značku s nápisem: Mutěnice.  Malá vesnička v údolí s pár domečky, bylo moje vždycky oblíbené místo. Jak babička zaslechla motor auta, vyskočila z domu s utěrkou v ruce a volala: „ Nazdar děvčata!“  Nastalo povinné políbení na obě tváře a obvyklé: „ Ty si zase vyrostla, Soničko.“  Moji odpověď, že už nerostu jakoby přeslechla a vrhla se na sestru.  V tom se z domu vyhrnuli moji dva bratranci Láďa a Míra. Tyhle dva pohromadě je učiněná katastrofa. „Tě péro.“  Pozdravili současně a babička se podivila, kde ten pozdrav sebrali. „ To jsme slyšeli od Radima.“ Řekl Míra a zatvářil se jako svatoušek a Láďa se ještě pochlubil, jaký slova zná: „ A taky nás Radim naučil říkat do prdele.“  A smáli se tomu s Mírou jako pominutý a ještě víc se jim líbilo, když se je  snažila babi za to plesknout přes pusu se slovy, že už to nechce nikdy slyšet. „ Hele, Míro, kdo řekne do pr… a babička ho přitom nechytí, tak má 3 body, jo?“ vymyslel Láďa a plácl si s bráchou na tu suprovou hru. Babi nad nimi jenom zakroutila hlavou a říká: „ Chodí do čtvrté třídy, ale sprostý jsou jako dlaždič.“  To se kluci, ale pořádně zamračili a se zvýšeným hlasem Míra pronesl: „ Čtvrtou třídu už jsme ukončili minulý týden, teď už jsme páťáci, že jo, Láďo?“ a bratr mu to horlivě dosvědčil důrazným přikývnutím. „ Tak pardon, páťáci.“ S úsměvem se babička omlouvá a obrací se k sestře :     „ Zůstaneš aspoň na limonádu, Aličko?“ Ségra se z návštěvy omluví s tím, že chvátá domů za psem, ještě prý dneska nedostal nažrat.  Nakonec si popřejeme pěkný prázdniny a mě omylem ujede : „ Ať zmákneš ten rafting, pak budeš vyprávět, jo?“  Babi se toho chytí, jaký rafting a já pohotově plácnu : „To je jedno čínský jídlo, sestra ho dneska poprvé zkusí uvařit.“ A sestra se rozesměje na celý kolo a mezitím blekotá něco o tom, že to snad nepřipálí nebo nerozvaří. Na otázky jak se to vaří, už nedopovídá a naskočí do auta: „ Mějte se, čau a tě péro, kluci.“  Nesmí chybět: „ Jeď opatrně,“ ale to už je s Tobiho Mitsubischi dávno za zatáčkou.

Jen co sebou plácnu na gauč v kuchyni, už jsou u mě ti uličníci. „ Hele, čum, mám novej mobil.“ Podstrčí mi k nosu něco Míra, kouknu na to a řeknu: „ Jo hezká kalkulačka.“  Smutně se obrátí na Láďu: „Hm, poznala to,“ a pak zvedne výhružně ukazováček, div, že mi ho nepíchne do oka a řekne : „ Ale před holkama ze vsi, je to mobil, rozumíš?“ Raději nebudu odporovat, přeci jenom jsou na mě dva a navíc páťáci. „ A jaký bylo vysvědčení?“ vyrukuju na ně s typickou otázkou na konci školního roku. Podívají se na sebe, jakoby něco tajili a pokrčí rameny jako, že neví: „ To už je dávno, co jsme dostali vízo, to už si nepamatujeme.“  Ale do kuchyně strčí hlavu babi a říká: „ Moc dobře si to pamatujete, jen se Soničce pochlubte, co jste dostali z chování.“  Oba trošku zčervenají a zkouší pořád svojí taktiku a to je, že nemají páru o tom, co tím babi myslela. Chvilku to z nich tahám, ale pak to vzdám a jdu si vybalit věci do pokojíčku na půdě, který vždycky o prázdninách u babi obývám.  Je hodně malinkej, jenom postel, noční stolek a skříň, ale stačí. Naskládám nějaký oblečení do skříně a otevřu dokořán okno, ze kterého se vykloním. Nabídne se mi pohádkový výhled, přímo u domu jsou babiččiny záhony za nimi rozlehlá zahrada, která také patří k domu a na které každé léto hrajeme na schovávanou, má totiž mnoho keříků, stromů, sudů a plno věcí ve kterých se lze schovat. Na jednom ze stromů vidím malý dřevěný domeček, podobný tomu z filmu Denis postrach. Každou chvíli je to něco jiného, ještě si pamatuju doby, kdy to byla moje kosmická loď nebo nejvyšší věž na hradě a udatný, krásný princ Radmeor (kamarád z vesnice Radim) se mě snažil z ní unést.  Teď už patří zase klukům, kteří tam mají asi ponorku, nebo co to říkali. Od zahrady nalevo je obrovský sad, také patřící babičce a napravo sousedovo pole. Nasaju tu letní, vesnickou vůni a cítím se spokojená. Nevyměnila bych za líné ležení u moře na Kanárech, natož s Tobiášem.  Docela se těším, až uvidím ostatní děti z Mutěnic a dalších vesnic okolo, se kterými se každé léto vyblbneme. No děti, nevím, jestli je to správné označení, moje dobrá kamarádka z vedlejší vísky, Běta, je se mnou stejně stará, no a označovat jí za dítě? Pak je tady ještě můj největší kamarád z dětství Radim, kterého jsem neviděla už hodně dlouho, protože když jsem tady byla minulé léto, tak byl zrovna na dovolené a to předminulé bohužel taky. Jeho mladší bratr Roman a jejich sestra Radka. Taky dvojčata Bára a Adéla a kluci Tom a Lukáš.  To je celá naše parta. Večer se zajdu podívat do hospody, kde je určitě najdu.

Po večeři s neposednými bratranci, kteří u stolu strhli ubrus i s nádobím a jídlem, sednu na kolo a vydám se do blízké vesnice, do Hrádku. Cesta to daleká není, ale pěkně úmorná, protože celou cestu šlapu do prudkého kopce. A za ním už se rozprostírá vesnice Hrádek a nad ní zřícenina hradu, kterému se říká také Hrádek. Zamířím to do hostince k Tůmovi, kde kupodivu nikdo není, krom pár místních ochlastů. Tak zase sednu na babičky skládačku a jedu za Bětkou na jejich statek, který sem vždycky jako malá obdivovala a záviděla. Vypadal navlas stejně jako statek z obrázkové knížky, na kterém se mají malé děti naučit, jak vypadají domácí zvířata. I na Běty statku si mohu zopakovat zoologii, zvířat tady mají opravdu mnoho, od koček, psů, slepic přes králíky, kozy a koně. Vrata jsou familiárně otevřená a tak zajedu dovnitř, kde uvidím její mámu jak krmí kočky. „ Dobrý den, je Bětka doma?“ zeptám se. Paní Nohavková si utře špinavé ruce o čelo a pak do zástěry (myslím si, že to měla udělat naopak) a řekne: „Ahoj, jen běž dál, je u sebe.“ Jejich dům znám a hned zamířím do správné místnosti, bez klepání vtrhnu dovnitř, jak se těším na kámošku. Sedí na posteli s mp3 na uších a hned jak mě uvidí, padneme si do náruče. „ Nazdar, holka městská,“ vítá mě.  Sedneme si k ní na postel a teprve teď mám čas si všimnout, že se její pokoj změnil. „ Máš to tady nějaký…“ nenapadá mě vhodné slovo k vyjádření pokoje, kde stěny jsou plné černých plakátů s jakýmisi metalovými skupinami a celkově nepořádek a na stole co mě udiví je popelník, „…nový, viď?“ řeknu nakonec. „ Jo starej pokoj byl děsnej, konečně mi matka dovolila ho přetvořit k obrazu svému.“ Sdělí mi pyšně. Vůbec se mi pokoj nelíbí, připadám si tady jako v doupěti a nechce se mi to kritizovat, když Běta je z toho evidentně nadšená. Pak si vzpomenu na popelník: „ Hele, ty kouříš?“ a hodím hlavou směrem ke stolu, kde leží. „ Už dávno,“ mávne rukou. „ Chceš?“ zeptá se a vyndává z kapsy krabičku cigaret. S díky odmítnu a nestačím se divit, když si v pokoji zapálí. No fuj! „A co novýho? Jak žiješ?“ zjišťuje a přitom vydechuje kouř. „ Mam se fajn, prázdniny na krku a ještě k tomu v Mutěnicích s príma lidma, co víc si přát, ne?“ Znechuceně si odfrkne a zopakuje po mě „ co víc si přát“! Když se na ni dívám trochu nechápavě, znuděně mi řekne: „Tady je to děsná díra, prostě mrtvo, chápeš?“  Nevím, co jí na to říct, nikdy jí nevadilo, že žije na vesnici. „ Ty už nechodíš ven s Romanem, Radkou a prostě s ostatníma ze vsi?“ zeptám se asi hloupě, protože se na mě dívá docela soucitně, jako na člověka, který jí zrovna řekl, že nemá na jídlo a vodu. „ S touhle partou? Kde žiješ, holka?“ udiveně prohlásí a nakonec se přemůže a vysvětlí mi: „Jsou trapný.“  Jsem z toho vážně mimo. Co taková změna?  Kdyby mi někdo řekl, že tahle osoba je ta hodná, přátelská, veselá Bětka, nikdy bych mu nevěřila. Chvilku je ticho, nechci načínat žádné téma, které jsme byly dřív schopné probírat třeba celý večer, když jsme jen tak ležely na seníku a opalovaly se. „Už abych  odsud brzo vypadla, naštěstí díky cigárům to tady přežívám,“ řekne zkušeně do ticha a přitom nasaje kouř do plic. Nemám vůbec slov. Co na to říct, nechci se s ní hádat a dát za pravdu to už vůbec nemohu. Z další promlčené minuty nás vytrhne rozezvonění jejího mobilu. Zvedne to: „Čau, zlato, kdy přijedeš? Nudím se.“  Odpověď jí nejspíš neuspokojí, protože svraští čelo. „ Zase? Ale vždyť si makal včera?“ ptá se tím nejznuděnějším tónem na světě. „ Tak teda zítra si pro mě přijedeš, dobře?“ naplánuje nejspíš svému drahému.  Zamračeně vypne mobil a jakoby ke stěně za mnou povídá: „ To už je třetí večer za sebou, co maká. Chudáček vůbec nemá volno, přes noc pracuje a přes den spí.“  Tak Běta, vždycky zásadně proti klukům a jakýmkoliv vztahům, si přece jen někoho nabrnkla, tohle mě zaujme a začnu se na něj vyptávat. Aby mi ho nemusela popisovat, řekne jenom „ je v pohodě“ a podstrčí mi jeho fotku.  No nestačím zírat. Popsala bych ho asi dvěma slovy „ tvrdej metalista“. Je oblečený celý v černém a jeho vlasy skoro po pás by mu mohla lecjaká holka závidět, samozřejmě jsou také černé. Nenapadne mě říct nic jiného než: „ Asi máte stejnýho koníčka, metal, ne?“ A pohodím hlavou k plakátům. „ Jo začala sem to taky poslouchat, pořád mi to vnucoval a nakonec to není až tak špatný.“  Asi bych neměla namítat, že já bych si žádnou hudbu vnucovat nenechala. Časy se mění a bohužel u Bětky se změnily nějak radikálně. Ještě chvilku jen tak plácáme o ničem a já se potom rozloučím. K babi dojedu s docela špatnou náladou. Nejen pokoj si změnila!

„ Kolikrát jsem vám říkala, ať nelezete do těch záhonů? Co?“  Tenhle řev mě probudí už ráno v sedm, inu, bratranci jsou opravdu ranní ptáčata a nejen, že už stihli vstát, ale i ničit pečlivě zasázenou zeleninu. Pak slyším jenom nějaké omluvné kňourání, že si tam jenom proběhli, když utíkali před indiány v prérii. „ Já vám dám indiány! Zase ta blbá soutěž, kdo mě naštve víc má body!“ Rozčiluje se zase babi.  Láďa s Mírou se ještě asi neučili o biedermeieru, kde je důležitý obdiv stáří a její moudrosti.  Teď už neusnu, tak tedy vyskočím z postele a vzpomenu si na mojí včerejší návštěvu u Běty a doufám, že to byl jenom sen. Líně se došourám do kuchyně a zkouším ze zásob, co najdu ve spíži, vykouzlit něco k snědku. Po snídani nemám celkem co na práci, tak se jdu jako poslušná vnučka optat, zda babi něco nepotřebuje.  Zaměstná mě již zmíněnými záhony, které dávám do pořádku od stop kovbojů. Docela od toho bolí kolena, jak klečím v půdě a trochu mě pálí i záda od sluníčka, které svítí už od brzkého rána.  A zjišťuju, že ty prázdniny asi nebudou tak růžové jako jsem si je plánovala. S mojí teď už bývalou nejlepší kamarádkou se nedá kloudně mluvit, zajímají jí jenom cigára a ten její metalista. Ne, oprava: tvrdej metalista. By mě docela zajímalo, co se přes tu dobu, co jsme se neviděly stalo, že takhle úplně změnila životní styl a podle mě k horšímu. Ještě by mi scházelo, aby i ostatní z vesnice byli na dovolené, změnění snad nejsou, to by je Běta nepovažovala za „trapné“, a můžu se jít klouzat nebo spíš ukousat nudou. Už se skoro vidím, jak v největším zoufalství tady běhám po zahradě s indiánskými péry na hlavě a honím ty dva kovboje. Supr, prázdniny jako vyšitý. Když skončím se záhony, rozhodnu se využít toho sluníčka a natáhnu si deku na zahradu a spolu s knížkou a mobilem (co kdyby náhodou někdo volal) se jdu opalovat. Pálí to strašně, navíc se blíží poledne a babi mě přijde třikrát varovat, ať to nepřeháním. Chci se opálit a navíc to mám pod kontrolou. Nakonec tu knížku zavřu, v tom horku se fakt nemůžu soustředit a jenom si lehnu na záda a zavřu oči. PÍP- PÍP! Zpráva! Asi nějaký spolužák se chce optat, jak je, ale k mému překvapení je esemeska od Bětky. Ještě jí mám uloženou jako Bětušík, pche. Píše: „Hele, kdybys neměla večer co dělat a nechceš trčet v ňaký místní hospodě, tak pojď s náma na koncert.“  Pravda, na večer opravdu program nemám a koncert by mohl být lepší než společný koukání na černobílou televizi. Obávám se, že koncert bude metalovej, ale to překousnu. Obratem se zeptám, kdo je to „ s náma“ a kdy a kde se sejdeme.  Dostane se mi přesných instrukcí: „ V sedm u kostelíka, jede se autem, s mýma kámošema tě seznámím.“  Nadšená z toho nejsem, ale asi lepší než nic, koneckonců jsem na koncertě byla jak hodně malá na Dádě Patrasové a to se nepočítá. „ A dost, Soňo, koukej zmizet z toho sluníčka, už je 12, nejvíc to pálí, ať už jsi ve stínu.“  S povzdechnutím se zvednu a dřepnu si s knížkou pod strom, doufám, že to bude považováno za dostatečný stín. Nesedím tam dlouho, hned jsem zase volána na oběd.

Ani nevím, kam se podělo odpoledne, ale bylo za chvilku pryč. Byla jsem nakoupit v místním konzumu, normálně by to byla záležitost na 10 minut, ale než jsem se dostala na řadu, uběhla snad věčnost. Ne že by tam bylo tolik lidí, dohromady jsme tam byly 3 + prodavačka. Jenomže, dámy se nejspíš dlouho neviděly a musely shrnout události posledního týdne. Takže jsem asi hodinu poslouchala, kdy koho chytal žlučník, infarkt, kdo umřel, kdo se narodil, kdo přistěhoval a že tahle má nemanželský dítě s Vencou z jiný vesnice a jestli to ví jeho žena?  Takové místní BBC, není nutné koukat na zprávy, místní tetky ví všechno, i co se nestalo. Pak jsem se zase slunila a už je tady večer a měla bych se chystat na koncert. Budu docela dělat Bětce ostudu  v hnědý bundě a džínech, ale černou mikinu jsem nechala doma. Trochu se nalíčím a jdu oznámit babi můj dnešní program. „ Metalový koncern? Tam se jako vyrábí metal?“ nechápe. „ Ne, koncert jedný skupiny, pěvecký,“ vysvětluju. „ Pěvecký skupiny? Nejmenují se Eva a Vašek? To ukazovali v televizi, oni taky zpívají…“ a nejspíš by mi přezpívala Bílou orchidej, kdybych jí nezastavila: „ No něco podobnýho. Tak na mě nečekej, vrátím se asi až po půlnoci,“ a chvátám ke kostelíku. Nikdo tam na mě nečeká, asi z akce sešlo. Chvilku čekám, až je moje trpělivost odměněna a přijede pro mě černý fiat (jakou jinou barvu taky, že?) Stáhne se přední okýnko, nejdřív se vyvalí kouř a pak čísi obličej. „ Moc mě těší, určitě tenhle krásný obličej bude patřit ještě krásnější Soně, mám pravdu?“ Tak a teď mi opravdu vyschlo v krku, věru milé přivítání, až se zachovám jako husa a řeknu: „ Soňa?“ Metalista, kterého jsem poznala z Bětky fotografie, je trochu zmatený a já tedy uvedu „duchapřítomně“ věci na pravou míru: „Soňa!“  Usměje se a vyzve mě, ať si sednu. Uvelebím se na zadním sedadle k ještě dvěma neznámým, kterým přes dlouhé vlasy není vidět ani obličej, samozřejmě oba kouří.  Ze předu se otočí Běta a houkne mi na pozdrav. Cítím se v téhle společnosti trochu nervózně anebo spíš zaskočená? A když už asi podvacáté zakašlu, řidič se ozve: „ Stáhni si okýnko, Soni,“ a ve zpětném zrcátku vidím, jak mě pronikavým pohledem sleduje. Provedu a hned se mi dýchá lépe. Tak po půlhodince dorazíme na přeplněné parkoviště a hledá se volné místo. Po zaparkování vyskočí kamarádky šamstr a jako gentleman otevře oběma slečnám ve voze dveře. Myslím, že nebude tak špatný a zdání klame. Běta se zavěsí za jeho paži a v doprovodu ještě těch dvou vlasáčů se vydáme ke vchodu, kde už zdáli vidíme dlouhou frontu. Není jenom dlouhá, ale i zdá se být i nekonečná a už při čekání zjišťuji, že jsem tady jako čtvrté kolo u tříkolky.  Běta si mě nevšimne ani koutkem oka, má plno práce s předáváním slin se svým milým a ti dva vlasatí vypadají jako v transu, nic neříkají a tváří se tak, že bych jim i věřila, že potkali ducha svatého. Moje zábava je sledovat lidi okolo. Skoro to vypadá, že se všichni domluvili na tom, jak se pro dnešek oblečou. Vesměs černé mikiny s nápisem nějaké skupiny na prsou a k tomu buď džíny nebo zase černé kalhoty a nesmím zapomenout na glády. A vlasy pokaždé minimálně po ramena.  Každý druhý kouří a ten který ne, nemůže, protože drží v ruce pivo. Kdo by to byl řekl, že je v okolí tolik metalistů. Co asi dělají, když nejsou koncerty? Třeba nosí sako a v ruce místo piva kufřík naplněný úředními lejstry. Nechápu, že ještě Bětka nebyla vyhlášená mezi rekordmany, co vydrží nedéle s dechem, je stále zakousnutá do toho týpka a já se můžu zbláznit nudou. Nejsem si jistá, ale doma u televize s nechápající babičkou by to bylo asi lepší, aspoň by se mnou někdo bavil. Jakoby mi někdo četl myšlenky a Bětky kluk se odtrhne a řekne: „Vypadá to, že se Soňa nudí, měli bychom si jí více všímat.“ Zahuhlám něco v tom smyslu jako, že mi to nevadí. On dál vede ty svoje divné řeči: „ To je obrovská škoda si nevšímat této samotou oplývající duše, nemyslíš koťátko?“  Obrátí se na svou dívku, která se na mě mračí jako bych ho k téhle divné konverzaci přemlouvala. Dál mě probodává pohledem: „ Máš ráda metal?“ Tak a teďka řeknu, že ani ne a můžu se rozloučit se životem. Jeho pohled mě znervózňuje, provrtává mě očima.  Jenom zabručím: „ De to.“  Samozřejmě lžu, že se divím, že se mi nepráší od pusy, metal jsem nikdy neposlouchala a ani nezačnu. Určitě hned bude po přívětivém tónu, nebyla dostatečně uspokojivá odpověď, ale co řekne, mě překvapí: „Metal má každý v duši, jen ho musíš umět najít a v té tvé duši ho rád objevím.“ Ani jednou se neusmál. A čím víc do mě zabořuje svůj pohled je Běta zamračenější a zamračenější. Co říct? Ani sem pořádně nepochopila, co tím chtěl básník říct, nebo spíš metalista říct. Musím vypadat jako děsná husa, že zase na to vesměs nic neřeknu, ale co se na takový kraviny odpovídá? Z odpovědi mě vysvobodí to, že se konečně dostaneme k pokladně a ten gentleman za mě i za kamarádku zaplatí a když mu vnucuji peníze, jen kroutí hlavou. Všechno se odehrává na obrovské louce a kdesi v dáli, kde je nejvíc lidí, tam je nejspíš podium a okolo něj obrovské repráky. Ale co se nestane, vlasatí a Běty kluk spolu s ní potkají některé své další známé a jdou se s nimi pozdravit a dát do řeči, zatímco já tady stojím jako kůl v plotě.  Tvářím se jako zarytá metalistka a zkouším se pohupovat do rytmu té hudby, moc mi to nejde anebo sem nezapadám, proto si mě kolemjdoucí prohlížejí.  Nebo taky proto, že nedržím v ruce kelímek s pivem. Doufám, že si mě Běta bude všímat, jinak tady nikoho neznám a co já na metal-party? Procházím se po louce a uhýbám těm, co už se stihli opít. Dorazím ke stánku, kde se čepuje pivo a voní klobásy, docela mam hlad, tak si jdu jednu koupit. Z kapes vyštrachám peníze, co byli původně na vstup a plesku pár kovových umaštěné prodavačce do ruky, která mi na oplátku dá stejně umaštěnou klobásu.  S táckem klobásy a hořčice se vydám hledat něco k sezení, když tu najednou do mě někdo strčí a já si v tom překvapení přilepím tácek na prsa. „ Hej, so….soráč.“ Zablekotá nějaký vrávorající ožrala a já mám chuť střílet, neboť hořčice je na bundě a klobása přede mnou v trávě. To nám to pěkně začíná ten večer, sem sama na nějakém koncertě, skupina mi nic neříká a vypadám jako prase, mimo to, že sem vůbec nepatřím. Ale co večer, prázdniny nám pěkně začínají…

Asi po třech hodinách, co sedím na nějaké pochybné lavičce a trnu hrůzou, kdy se ten feťák spící vedle mě probudí, uvidím se okolo potácet známou osobu. „ Běto!“ zakřičím na ní, až sebou spící trhne, utře si sliny, co mu tečou po bradě, ale spí dál. Otáčí se a neví, odkud to jde, tak se zvednu a jdu za ní.  „Tak ti pěkně děkuju za večer, se mi tady ani nevšimneš a já se můžu zbláznit nudou, co se mezi námi sakra stalo? Proč to není jako dřív?“ Všechen nahromaděný vztek se vynořil na povrch. Podívá se na mě kalnýma očima a řekne: „ Kde je?“  Ne, to si dělá srandu. „ Ty mě neposloucháš?! Jsi úplně mimo a kde si nechala toho kreténa?“ Už křičím a je mi jedno, jak se vyjadřuju o jejím milým, a jak je vidět jí asi taky : „ Já taky nevím  kde je a ty to víš?“ Zeptá se zase a kouká někam úplně na druhou stranu.  Nemá cenu se rozčilovat, je mimo, jen suše utrousím: „ Tě vožral a zmizel?“  Zasměje se jako by to by to bůh ví jak vtipné: „ Zmizel a neřekl kde je,“ mele si pořád tu svoji ohranou písničku.  Když tu mi tak začnou docházet její slova, no jo, kde je? Jak my se teď dostaneme domů? Začíná to být čím dál tím lepší, co já teď tady s opilou kamarádkou, která neví o světě, 20 km od domu. „ Jak se dostaneme domů?“ Nadhodím a nečekám jinou odpověď než „kde je“. Překvapí mě a řekne :                   „ Autem,“ a k tomu připojí zase šílený smích. „Haha,“ napodobím její smích ironicky. Jen tak stojíme (já stojím, ona vrávorá) a rozhlížíme se, kam se poděl řidič. Je to docela těžký úkol, když skoro všichni vypadají stejně, dlouhé vlasy, černé oblečení. A nejraději bych taky začala opakovat větu „ kde je“! „ Tááámhle“ zapiští Běta a já se s radostí rozběhnu za ní. „Tady si!“ zavýská a pověsí se na krk nějakému chlapovi a mě je hned jasné, že to on není. „ Hele, to není on, pojď pryč,“ zasyčím a tahám jí jinam, ale tvrdohlavě si stojí na svém. „ Jsi to ty, viď?“ a vlepí mu pusu. Neznámý políbený bude taky nejspíš v podnapilém stavu a neví o čem je řeč a jenom přikyvuje. „ Vidíš, vidíš, je to on!“ raduje se a rádoby roztomile ho tahá za pačesy. Když řekne: „ Hodíš nás domů? Maminka mě shání,“  vstávají mě vlasy hrůzou na hlavě, s tímhle opilcem chce sednout do auta a navíc to ani není ten, za koho ho považuje. A ty vlasy bych si i vytrhala, když ten moula zase souhlasí. „ Nikam s ním nejedu! Je na mol!“ Prohlásím skálopevně, ale k ničemu mi to není, mávne rukou: „ jak chceš,“ a zmizí v objetí s neznámým neznámo kam. Skvělý, jak chceš, ty krávo vopilá. Pomyslím si, a když mi to v situaci nepomůže, zavolám ještě za ní: „ krávo!“  Chce se mi brečet! Co mám dělat? Všichni jsou na káry a jak se mám dostat domů? Ze stopování mám strach. Jedině jít pěšky. 20 km, hm, do rána bych mohla být doma. Ale v tom najednou začínám mít obavy o tu nevděčnici, co když jí někam zaveze? Znásilní? Vybourají se? Kdo ví, co se může stát a za to bych mohla já. Kdybych s ní jela. To snad ne! Ve vzteku a s již tekoucími slzami se rozběhnu nevím kam a volám: „ Běto!Bětooo.“  Stejně vím, že je to marný a do toho mi hlas přeskakuje jako malýmu puberťákovi. Takhle sem si to vůbec nepředstavovala. A s očima uslzenýma, že bych potřebovala stěrače se vydám směr Mutěnice. Držím se krajnice, popotahuju a ještě se klepu zimou, jsem hold šikovná ženská, že to všechno zvládám najednou. Už s ní nikdy nepromluvím, tohle se kamarádkám nedělá, ale zjevně tady už dávno nejde o kamarádství, sem to nějak zaspala. Modrý opel vectra předjíždějící mě najednou zastaví.  Doufám, že tam sedí dědula, co už slyšel nejmíň padesátkrát na jaře zpívat kosa, těšící se na přítomnost mladé slečny. Obejdu auto stylem žádného sem si nevšimla. A oni se otevřou dveře a vyskočí mladý kluk. „Chcete někam svézt?“ zeptá se jasně. Docela váhám, ale strach zvítězí a já zamumlám, že to už mám jen do Mutěnic. „ Já tam jedu taky, pojďte,“ láká a pobízí znovu. Tak se alespoň otočím, ať vím s kým mám tu čest…“Nazdar Soni.“ Vyhrkne s potěšeným úžasem a já poznávám, že to není nikdo jiný než kamarád z vesnice Tom. „ No čau, svezl bys mě teda a když tak bez znásilnění?“ navrhnu už o něco veseleji. „Bez?“ zeptá se na oko smutně a já se musím zasmát, „tak nasedej.“