Nemít co ztratit...

Nechápala proč, a já se nedivil...

Jak bych mohl chtít, aby si někdo, kdo žije život plný radosti a jen občas zabředne do ponuré situace připomínající depresi, představil to, co zažívá ten, který žije život v opačném gardu, permanetní depresi a jen občas pozná radost, která mu šlehne po tváři jak teplý vánek proudící mrazivým dnem a přitom stále ztrácející na síle...

Musím být za blázna, sám si to tak myslím, ale nemám sílu vysvětlovat co mi život přinesl, proč jsem jaký jsem a proč "nemám co ztratit"... litovali by mě? Nejspíš ano, o to nestojím...

Nemít co ztratit, to není hra vabank, která se dá vrátit, je to nebe nebo peklo, nic mezi tím... stojím o to kráčet na té hraně a čekat, doufat, kam se převážím. A přitom vědět, že balanc je jen a jen má vůle, moje snaha, má píle. Chci kráčet po tom laně a čekat, nebe život, peklo smrt... hůře být nemůže... vždycky může, to vím, jen si to teď neuvědomuji...

V co doufám? Je to prosté, ve změnu, nic víc, zážitky, dobrodružství, zkoušky a ... žádná odvaha, to není o odvaze, jen o tom, jít... "nemáš co ztratit"... třeba časem pochopí...