Raloa

Lidé co tvrdí, že jsou mí přátelé říkají, že jsem hrozná. Rozmazlená, zlá a hubatá. Ano, taková jsem, ale jen v jejich společnosti. Jmenuji se Nicolle Braunová a tohle je můj příběh.

                Narodila jsem se 16. 8. 1988. Už od narození jsem prý byla zvláštní. Vážila jsem bezmála čtyři kila a už v porodnici jsem se na svět usmívala jako sluníčko. To jsem ještě o životě nic nevěděla, nic, co se mělo stát, jsem netušila. Ale teď už něco vím. Život je zlej a nefér k tomu.

                S mámou jsem v porodnici pobyla od svého příchodu na svět ještě pár dní a pak už si mě rozradostnění rodičové vezli domů. Do bytu, kde se mnou měli prožít hodně radostných chvil, i chvil, při kterých tuhle krev v žilách a vlasy vstávají hrůzou na hlavě, které zažívají ostatní rodičové se svými dítky. Ještě nevěděli, že ve čtyřech letech málem vypadnu z okna, ale těší se na to, až udělám první krůček. Ještě nevěděli, jak mě zásuvka bude přitahovat jako magnet, ale těší se, až řeknu své první slovo. Myslím na spoustu těch hrůzostrašných věcí, které se budu nevědomky snažit udělat a vědomě udělám. Ty obyčejné věci, samozřejmě jsou to ty věci nevědomky způsobené, tuší, takže pořídí různé chrániče na zásuvky a na okna a na hrany a tak. Spoustu věcí ale nikdo netuší. A v téhle kojenecké době je netuším ani já. Naštěstí.

                Nebudu vám moc podrobně popisovat svoje rané dětství. Nic zajímavého o čem bych mohla mluvit. Za chvíli bych vás unudila k smrti. Tohle období probíhalo všude stejně. V kojeneckém období najíst, vyměnit plenky, spát, v batolecím najíst, hlídat, vyměnit plenky, uspat. Normálka. Snad zmíním jen to, že jsme bydleli v Abingdonu u Oxfordu, města se starobylou univerzitou.

                Když mi bylo šest let, rodiče se rozvedli. Teď se tomu nedivím, jako malá jsem však probrečela celé noci. Máma byla v té době nezaměstnaná, protože pracovat nechtěla. Táta byl hasič. Muset pracovat honě směn, aby nás uživil. Luke se jmenoval. Po jeho odchodu v mých šesti bylo jméno Luke tabu. Snad kdybychom měli tady v Anglii nějaký kalendář se jmény, máma by klidně zavolala prezidentovi Obamovi, aby jméno Luke vyškrtl. Teď si dělám srandu. Nevěřte mi každé slovo. To by snad neudělala. A stejně by telefonní číslo na Obamu nesehnala. Máma jméno Luke nesnášela. Nesnášela všechno, co jí ho připomínalo. I mě. Časem se to nesnášení zlepšilo. Úplně vypustila z paměti i těch šest let společně strávených. Táta se svým odchodem vykašlal i na mě. Nikdy už jsem ho neviděla, neslyšela jeho hlas a on mi nikdy nenapsal dopis. Nechápala jsem proč, vždyť mi bylo šest. Teď už chápu a nedivím se tomu. Já bych asi udělala to samý. Snad s jednou výjimkou. Nikdy bych neopustila své dítě.

                Máma si musela najít práci. Začala pracovat na jedné čerpací stanici v ulici Vineyard. Já začala chodit do školy. Nebyla jsem oblíbená. Byla jsem taková černá ovce třídy. Chytrá, ale výbušná. Nikdy jsem taky neměla hlídání, ačkoliv bych ho mít měla, když máma nebyla doma. A to někdy i celé noci. Ráda jsem si prohlížela staré fotografie lidí, které jsem neznala. Našla jsem i pár starých fotografií táty z vojny, táty se mnou v porodnici a tak. Já tátu nikdy nezačala nenávidět jako máma. Nikdy. Nevím, proč máma otcovo staré fotografie nevyhodila. Snad na ně zapomněla, snad má táta ještě v kousku jejího srdce místo.    

                Krátce po mých čtrnáctých narozeninách se máma znovu vdala. Byl to chlap jako hora, násilník na pohled. Sven se jmenoval. Sbalila ho v nějakém pochybném klubu, kde trávila spoustu svého času, místo aby ho trávila se mnou. Pak jsme se přestěhovali do Glouchestru. Máma přestala a Sven začal pracovat jako vyhazovač, což je a bude v Anglii dobře placená práce pořád. Vyhazovači jsou prostě potřeba neustále. Sven mě bil. Máma si nic nepřipouštěla, a i kdyby si to připustila, tak by nic neudělala. Neměla ráda Luka, neměla ráda mě. Nelitovala mě ani, když jsem měla tváře celé pokryté modřinami. A to já jí nikdy neodpustím. To, že mě neochránila před dopadajícími ranami a před tím, co se mělo stát…