Chvilka

Sedíme na slzách

A za námi tak celé moře,

Bez konce je,

bez barvy,

Nikdy totiž nezažilo

Volnost jakou můžeme dát slzám,

Bez smutku jsme bez tlukotu srdce.

Nikdy nebylo lépe nikomu,

Než v moři,

Nemyslím Slunce a pláž,

Ani palmy nebo ostrov bez břehů,

I Když bych mohl klidně lhát,

Nechtěl bych se plavit

Na lodích s plachtami v nebi,

Ani na obrech s bazény, bary

A moderní kajutou.

Chtěl bych škuner,

Být na něm posádkou,

Menší zrzavý člun,

Jakou jsou zrzavé

Vlasy anglických děvčat.

Nikdy bych neplul mezi

Ropné skvrny,

Ale vstříc bouřím pluji

Zkouším štěstí,

Neříkám, že se vždy daří

Často pod vodou ale nepotopen.

Myslím to moře,

které je slyšet v každém z nás,

v našem krevním oběhu,

v tlukotu srdce,

v přerývavém dechu i v mrknutích,

ale my jsme už zapomněli.

MY – úžasný výtvor moře ve vlastních okovech.