Anděl

Zase si vybavíš ten pocit závrati, znovu se namane ta vůně dávných krás. A ty pak pochopíš, že čas nejde navrátit, člověk je ve víru veškerého dění, je všude a přitom nikde není. Snažíme se jen přežít, přežít až do smrti... Nežijeme, přežíváme, ale nepřežijeme! Celý život umíráme! Když blíží se konec, a ty víš, že nic z toho cos zažil nevzkřísíš. Sám sebe proklínáš, že zažil jsi toho málo a nepamatuješ si víc. Vzpomínáš na to, co přineslo ti štěstí, radost, něco, co nechtělo po tobě nic, co jen mělo trochu starost.

Nadevším je rodina, však s ní to všechno končí!Chci pojít doma! S tvou rukou na hrudníku, co žebra mi drtí se zoufalou snahou oživit bytost, kterátu už není, a ty to nevíš. Ale víš! A nechceš vědět - i tohle víš...

Vzpomínám na anděla, přišel a smál se, byl tu a rozesmíval mne, odcházel a zbyl za ním šťastný smích. Byl to jeden z těch, kteří příjdou a vy už nechcete, aby někdy odešli - jakoby jste se znali od dětství? Rozesmívá tě, a tobě se to líbí, objímá tě a ty se nebráníš. V zápalu obveselené noci bere tě za ruku. Snad jen z rozmaru. Stále se nebráníš, bráníš se tomu, aby ses začal bránit. Baví tě jako nikdo jiný a ty víš, že tam něco je, něco co vás k sobě vede a nepouští zpět. Je to slunce tvých večerů, co nikdy nezapadá. Do konce života budeš se proklínat, žes nedovolil, aby tě anděl odvedl do nebe, že začal ses bránit v tu chvíli, kdy spolu vaše oči započaly ten vášnivý tanec a vaše rty se blížily v zoufalé touze se dotknout. Tys odešel - anděl zaplakal... Do smrti si to neodpustíš. Do smrti? Do teď!

Ležíš doma, něco není v pořádku. Vidíš sám sebe, ležíš na zemi... Tvoji blízcí jsou jak tělo bez duše, vidíš strach v jejich očích, cítíš bolest a beznaděj. Slyšíš jen zvuk praskajících žeber se zoufalým posláním pozvat tě zpět. Zpět do sebe.. Odpustil sis svou vinu, anděl ti odpustil..