Představení

Jak loutka dřevěná
cítíš se stále častěji,
žitím znavená,
když něco hodně chceš,
hraním zničená,
když v něco vkládáš naději
a světem zklamaná,
když víš, že znova prohraješ.

Chce se ti naříkat
a přece víš, že nemůžeš.
Chce se ti utíkat
a přesto víš, že zůstaneš.

A po dřevěné tváři
stékají potůčky slz,
dál dolů po polštáři.
A pak se vpíjí skrz.

Ty černé cestičky líčidel..

Znovu na mysl se krade ti:
co po tom všem bude?
Když přemýšlíš o smrti,
o oponě rudé.

O oponě co zatáhne se
a není cesty zpět.
To co za ní ukrývá se,
nemůže už nikdo povědět.

Bojíš se udělat krok, bojíš.
Jak blízko je brána nebeská!
Tak na kraji života, jeviště stojíš,
opona padá.
Nikdo netleská...

---