pohřbený rejnok

1.
V jeskyni, jako už pár týdnu tomu, panovalo ticho. Isabel seděla na z kanystru a bambusu smontované stoličce a loupala citrusy. Vůně nakyslých plodů ji utěšovala. Vždy, když zajela nehty do vrásčité kůže ovoce, šťáva vyprskla a místnost se provoněla, pro ni nesrovnatelnou, křehkou vůní. Malým průchodem do jeskyně vstoupil muž.
„Ach,“ posteskla nahlas, tušíc o koho jde – koho jiného také očekávat na zcela pustém ostrově. Světlo zůstalo přede dveřmi. Silně omamná vůně citrusů postupně slábla a její jemnější podtóny se draly do prostoru.
„Musíš! Musíš tam-tak-postávat?“ trhavě Isabel, ihned však pokračovala, „tak uhneš sakra!“ a okřikla ramenatého návštěvníka. Ten se na vzdor, z nemilého uvítání, jen více vzepřel s pažemi nad hlavou v těsné puklině hory - pozice mučedníka. Isabel prudce vstala. Šťáva z citrusů, které před chvílí třímala v klíně, jí teď hbitě, malým čúrkem, utíkala po stehnech dolů. Bylo v tom cosi erotického. Nadechla se. Plné višňové rty se lehce našpulily - jako při polibku - „pár vteřin,“ vydechla. Hruď se stáhla a dvě malá ňadra se vrátila do své přirozené polohy. Začala sbírat rozkutálená tropická jablka.
„Křik, ticho…“ zareagoval nato muž, „…to je to jediné, co dovedeš!“ rázně, avšak opatrněji než-li žena, aby dal znát, kdo je tady nad věcí. Přešlápl na druhou nohu. Zaklenul ruce do sebe, takže se první ranní paprsky, které proklouzly nad jeho silnými rameny, mohly vrátit do místnosti. Šero vystřídalo pološero.
„Myslíš, že za to můžu já?“ směle pokračoval.
„To tys chtěla letět za každou cenu - i v bouři!“ dodal s hustým obočím těsně pod neupravenou ofinou - muž celkově působil velice zanedbaně až špinavě. Cáry, snad pozůstatky, kdysi dobře a na míru ušité modré letecké uniformy s překrásnými zlatými knoflíky, visely omotaný na ostrých rysech svalnatého základu a držely takřka silou vůle.
„Aby náhodou nezavolali někoho jiného,“ snažil se napodobovat cizí hlas, „pak by naše slavná paní reportérka nebyla zase středem pozornosti a…“
„Dost!“ vyjekla Isabel se zakouslým pohledem v klíně. Modré oči začaly plakat… Muž ztoporněl, jakoby snad věřil, že stále se cyklící rozhovor se stejnými frázemi, bude mít zrovna dnes jiný závěr. Zmýlil se. Znovu přešlápl, pro něj typické v podobných situacích, a pak jen povrchně odkašlal: „Víc jsem jich dnes nechytil,“ v tu ránu dopadla na zem - kousek od místa určeného k jídlu - pestrobarevná mořská ryba lapajíc po čímsi jí životě potřebnému. Muž cítil, že čas strávený s jeho drahou polovičkou se dnes naplnil. Promáchl velkou dlaní v prázdno a odkráčel tam, odkud před chvílí přišel.
Po chvíli se do místnosti začalo vracet více a více světla. Žena si rukávem setřela slané kapky z narudlých lící a pootočila se za štiplavým světlem, které ji lehce šimralo zrak. Vchod byl zase prázdný. Stáhla pramen svých černých vlasů a vrátila jej za levé ucho, byla překrásná. V jeskyni začala zapáchat ryba.
Tu noc, když se již měsíc – jako stříbrné klubíčko – pávil na svém místě až u vrcholku hory, žena poprvé zaplesala.
„Kde je?“ zeptala se nahlas, snad aby si potvrdila iluzi, že v temné jeskyni – v které to teď žilo zvláštními skřeky nesčetného hmyzu – není sama.
„V tuhle dobu byl nejdál na verandě,“ pokračovala vzpomínkou, že jen jednou zůstal její muž na noc venku.
Po ošklivé hádce si tehdy ustlal na stolci na verandě pod širým nebem, stíněným jen pár větvemi statných palem. Ty probodávaly zem po celém ostrově jako bodliny záda ježka.
Stolec – s šíří sotva dostačující velké postavě, - pak způsobil, že Isabel do rána musela poslouchat nekonečné nadávky tam venku. Teď by ale dala neví co, jen kdyby hrubá slova z úst svého muže znovu uslyšela. Bylo ticho.
„I hmyz šel již spát,“ pomyslela, a pak se zamyslela nad absurdností toho, co vyřkla.
„No tak - seber se!“ dodala si kuráže. Chvíli se rozhlížela. Sledovala, jak si za tu dobu – asi dvě léta, - co žijí na ostrově zvelebili útroby kamenné hory. Pohled z postele na kupu mušlí navršených po strop jeskyně v jednom z rohů ji deprimoval. Zavřela proto oči a zase propadla bezesnému spánku.
///
První den na ostrově našla první, a tak krásnou perleťovou schránku uschovala. „V den, kdy ji zachrání a ten den přijde! bude mít alespoň jednu krásnou vzpomínku na ostrov,“ tehdy s optimismem. Mušlí všech velikostí a barev byly stovky. Sympatické duhové mušle, tak časem úplně zarostly pavučinami v zapomnění na návrat.
///
„Jsme zachráněni!“ zvolal kdosi v jeskyni tvaru homole. Isabel se ihned probudila a usadila se na Turka na kraj postele – tak říkala dvěma sklopeným sedadlům z kokpitu zříceného letadla.
„Jsi to ty Frede?“ odvětila rozespale do vlhké temnoty. Rázem se ozvalo vytoužené - „ano!“
„Konečně jsem to vyhrabal!“ a rozpínal ruce naznačujíc velikost té věci tam venku.
„Zítra tě tam dovedu…!“ Isabel mohla jen stěží zaznamenat horlivou gestikulaci muže, vždyť před chvílí ještě tvrdě spala; nahmatala proto ji známou dlaň a stáhla celou postavu i v botách do postele, pevně stiskla stehny. Muž ještě chvíli popisoval objev z pláže, když zjistil, že žena již neodpovídá na jeho otázky – ne snad pro malý zájem, ale kvůli své momentální indispozici, zavřel oči a usnul také.
Ve spánku ji ztuhly obě bradavky. Možná vzrušením, možná zimou.


2.
Druhý den ráno střízlivá litovala, že souhlasila s prohlídkou té věci z pláže. Vždyť mohla klidně sedět doma v jeskyni. Nemusela se plahočit, kdo ví jak daleko, navíc v parnu, které poznala teprve tady na ostrově.
Opálená jako rodilá černoška teď utíkala pískem. Lehká postava za sebou zanechávala jen malé náznaky stop, tak byla štíhlounká.
„Jistě je důvodem jeho bludů právě to ukrutné počasí, které panuje na ostrově,“ pomyslela, když ji Fred beze slov, s jiskrou v oku, které tolikrát spatřívána-la u svých neteří pod vánočním stromkem obléhaným vojskem dárků, táhl napříč rozžhavenou pláží. Moře si jemně šumělo tu svou a vítr byl dnes obzvláště slabý. Jejich hora – domov - mizela v dálce s každým dalším písečným metrem.
„Už tam budeme?“ pokusila se znovu, stejnou otázkou jako před chvílí upozornit na vleklé putování.
„Ještě chvíli,“ odpověděl muž - hnán svými obrazy.
Minuly všechny známé pláže, zátoky a zákoutí, které na ostrově poznala. Po chvíli se ji ale přece jen zdálo, že tak daleko vlastně nikdy nebyla. Proč taky. Všude to vypadalo stejně a nejdůležitější věc, pitnou vodu a nějaké jídlo, měla po celou dobu pobytu na ostrově přímo u nohou. Muž byl zkrátka duší – a časem i vzhledem - trosečníkem, a tak ona jen seděla naříkajíc celé dny v jeskyni a muž, coby Robinson, obstarával vše potřebné k přežití na kusu pevniny, kdesi v neznámu.
Nedokázala se nikdy srovnat s představou, že ostrov ji bude domovem do posledních dnů života. Že domov, její opravdový domov bude i nadále navštěvovat jen ve svých snech.
„Paneb...!“ povolilo ji propustit alespoň část slova sevřené hrdlo. Jeden z útlých kotníků se podlomil. Naštěstí včas rozpoznala onen pocit mdloby a zavěsila se na silné tělo muže, při čemž natrhla levý rukáv ošacení. Teď už dobře chápala, kde Fred trávil ty poslední - zvláště pak ty vyostřené – týdny jejich společného soužití.
Uprostřed malé pláže obklopené červenými keři s malými bobulkami se z písku tyčila nějaká věc.
„To je – to není…“ rychle se poopravila, protože se vždy řadila mezi realisty s racionálním myšlením.
„To je kosmická loď.“ Z jeho úst ji to připadalo ještě zvrhlejší.
„Je to tím horkem…“ a začala mávat dlaněmi jako by držela vějíř. Chvíli se ovívala sama, pak se přidal i sílící větřík.
„Myslím, že oni taky ztroskotali v bouři,“ zcela vážně muž ukazujíc na bledě modrou oblohu nad nimi. Dnes byl opravdu překrásný den.
„Kdo oni?“ usmála se, jakoby si přiznala, že již také trpí bludy a představami, že je tedy vše jak má být - v pořádku.
„No oni – tvorové z jiné planety. Jiný, mnohem chytřejší a vyspělejší druh života ve vesmíru.“ Popisoval se zápalem cizí rasu.
Isabel ten pocit nesdílela. Sebrala veškerou sílu, co ji zbývala, promnula velké modré oči a pomalu zvedla pohled z písku zase nahoru. Monstrum blyštícího se krunýře nezmizelo, ba naopak, teď si ji celá ta věc zdála dvakrát větší. Dopolední vánek sfoukával poslední nánosy písku z potahu plavidla.
Černá placka velká asi padesát metrů na délku připomínala tvarem mořského rejnoka. Oba přistoupili blíž. V každém detailu tělesa byla originalita. Muž podřepl snad k přídi lodi - ta byla znatelně užší - a začal: „Trvalo to celé týdny, ale jak vidíš, vyplatilo se to,“ pěstí zaklepal do čela té věci – loď zaduněla jako živá.
„A co to má jako být?“ čekala konečně rozumné vysvětlení, že jde o tanker, přepravní loď, ba dokonce i nějaký druh válečného bunkru. To vše by jako odpověď uvítala, ale muž si stál za svým. Lhostejně zkřivil obličej a vše zopakoval: „Vždyť říkám. Je to kosmická loď! z vesmíru,“ dodal už jen pro sebe a hrnul se do jámy, kterou vyhloubil asi metr po celém obvodu tělesa.
„Zešílel si! To není možné.“ Muž zabrán do práce nevnímal. „Ale to je jedno, jestli nás To odveze domů, tak si to nazývej jak chceš,“ konstatovala Isabel a odkráčela do stínu pralesa.
Z útočiště před ostrými slunečními paprsky sledovala pohyb na pláži tam dole. Muž stále běhal z jednoho konce na druhý, mizel v jámě a zase se vynořoval opodál. Chvíli hrabal. Chvíli stál a přemýšlel, pak zase zmizel jako krtek v písku.
S postupem času, vítr jako vždy nabíral na rychlosti. Jemný nazlátlý písek postupně ztrácel na teplotě a slunce se dobrovolně bořilo do klidných vln na horizontu. Isabel pocítila únavu.
„Mám to!“ zakřičel Fred z jámy poblíž levého boku rejnoka.
Otvor asi metr široký a dvakrát tak vysoký se nabízel pro vstup.
„A jak to chceš otevřít?“ zeptala se Isabel, která rychlostí šelmy seběhla zpět k lodi. Nedočkavě pokračovala: „Dokážeš to vůbec? Bez kliky, klíče, možná to ani dveře nejsou…“
„No, co třeba takhle,“ přerušil ji a seschlou větví uhodil do jakéhosi menšího čtverce hned vedle. Loď podruhé zaduněla.
„Hloupost! Myslíš, že pokaždé, když se chtěl někdo z nich – tak je teď nazývala – dostat dovnitř, tak musel mlátit větví do dveří?“ a lehce seskočila do jámy.
„Bude v tom něco úplně jiného,“ zaháčkovala poletující pramínky vlasů za uši, „méně živočišného…“ zažertovala nad jeho unáhleností a víčka se nepatrně snížila. Muž byl ve znamení býka.
Prsty sjížděla po malém čtverci tam a zpět. Stisk tvrdá destička nenabízela, a tak lehce ukazováčkem obkreslovala úzkou linii čtverce. Loď zasyčela.
„Pokračuj Isabel!“ vyštěkl muž a do očí se mu vrátil dětský pohled.
Objela čtverec tam a zpět, několikrát stejně jako před chvílí. Pak vyzkoušela změnit směr. Loď se zatřásla. Zlověstně syčení se několikrát zopakovalo a dveře zajely do jedné ze stran.
„Líbíš se tomu,“ - Fred. Uvnitř lodi zažehlo bílé světlo.
„Tak. A je to,“ nedůvěřivě Isabel v hučící stroj. Fred bezhlavě vešel dovnitř. Isabel byla zima.
Pomalu našlápla na pevnou podlahu rejnoka. V lodi ji to nepřipomínalo nic známého – nic pozemsky známého. Houbovité stěny pokryty plísní a ze svárů mezi jednotlivými polštáři ronící se lepkavá želatina ji byla odporná. Jen podlaha byla tvrdá a z materiálu podobnému opláštění lodi.
Prošli malou, úzkou dutinou vstříc světlu. Hlavní místnost byla úchvatná. Jasné světlo - vylučujíc bílá spirála s chapadly u stropu místnosti - prozářila celý prostor, a tak si ho mohli oba ostře prohlédnout.
Fred lačně hltal snad hlavní pult k manipulaci s celým plavidlem. Sada páček, malých tlačítek, otvorů, membrán a dvě jakési houbovité rukavice mu potvrdily domněnku, že jde opravdu o stroj určen k pohybu, ať už vzduchem či vodou.
Logické seskupení těch nejnápaditějších zařízení ve středu sálu bylo prvním předpokladem, že odtud se celé plavidlo řídí. Většina zařízení – slizkých, měkkých, nestálých barev i tvarů - však byla pečlivě překryta rouškou nepoznání.
Isabel zase zkoumala onu spirálu naplněnou tím světlem do půle. Žhnoucí kapalina se postupně začala přelívat do nádob pod ní. Každá báně pak odvedla část hmoty žílami k jednotlivým zařízením v místnosti. Ty se jakoby probuzeny k životu daly do pohybu nebo jen tiše pobrukovali v podtónu primárního hučení.
„Možná - to je energie k pohonu,“ prohodila zády k muži, který bezmyšlenkovitě zasouval dlaně do slizkých rukavic. Dveře se zaklopily.
„Co se stalo!“ zpanikařila Isabel nad vrzavým zvukem pohybu vrátek – ty se bleskurychle objevily zpět ve své původní, tedy v uzavřené poloze.
„To jsem byl asi já,“ uklidnil ji muž svým hlasem. Když však Isabel spatřila dvě věci, které se jako živé nacucávaly na Fredovy dlaně vykřikla: „Vydrž!“ a rozutíkala se mu naproti.
„To je v pořádku,“ pokývl Fred hlavou, protože ruce mu pevně svíraly ony rukavice. Dlouhá žíla, která k nim pak dopravila látku zapříčinila, že se více a více začaly přisávat k novému hostiteli. Fred cítil tlak. Ne bolest, jen tlak. Spirála problikla a zlověstné hřmění celého rejnoka opět vzalo na intenzitě.
„Vyndej ty ruce!“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ poučil ji zamyšleně muž sledujíc hlavní pult – ten vykazoval zjevné známky práce. Malá tlačítka zářila a membrány, kterých si předtím téměř nevšiml, začaly tepat jako zběsilé. Kašovitá hmota probouzela k životu další a další díly celého rejnoka.
„Proč by to neměl být dobrý nápad?“ nechápala Isabel.
„Mohli by jsme se zabít.“
„Zabít?“ Loď sebou dvakrát škubla – Isabel se zachytila o jednu z nabízejících se lián visících dolů. Ucítila teplo proudící uvnitř žíly o průměru několik centimetrů.
„Už totiž pěkných pár vteřin letíme,“ procedil s lehkostí v hlase a pohnul s jednou rukavicí mírně doprava, celá loď se nahnula na opačnou stranu a spirála zablikala. Isabel ztichla, zdrcena usedla na holou zem a jen s úžasem sledovala Freda. Ten se zase po dlouhé odmlce věnoval své milované profesi – a sice pilot.
„Neboj! Mám to pod kontrolou. Samo to ví, kde to chce letět. Já tomu jen pomáhám.“ Snažil se ji uklidnit a přitáhl obě rukavice k tělu. Loď zavrněla a zrychlila, čas nebyl důležitý.


3.
Potah plavidla se na jednom místě u řídícího pultu odstínil a celá posádka mohla poprvé spatřit děj posledních událostí.
„Vesmír!“ téměř zároveň při pohledu do nekonečna hustě černé mlhy.
///
„Malé bílé prasklinky v té černé stěně jsou hvězdy Frede.“ Říkával Fredův otec Bill.
///
„Jsi v pořádku?“ pohladil ji alespoň něžným hlasem. Rejnočí rukavice nehodlaly Freda propustit.
„Nevím…“ odpověděla Isabel sedíc na podlaze s hlavou v tak ostrém záklonu, že ji vystupoval jinak nepatrný ohryzek. Okno se jako na přání zvětšilo. Polštáře sousedící s čirým průzorem navlhly zvláštní želatinou a po pár vteřinách se staly i ony neviditelnými. Isabel mohla zmírnit záklon hlavy.
„Je to krása! Nevěřil jsem, že ještě někdy budu takhle šťastný.“
„Věříš mi?“ věřila mu. Vždyť skleněný pohled směřujíc do hlubin, navíc s tváří blaženosti, ji rval srdce. Pocit žalu z křivdy vůči muži ji zaplnil hlavu. On ji stále miloval a chtěl zachránit, napravit možná to, co vůbec nebyla jeho vina.
„Míříme k jeho rodině.“ Loď potvrdila větu drobným záchvěvem.
„Cože?“ vymrštila se z podlahy a přistoupila k pultu.
„Mám pocit, že je ta loď živá,“ opatrně slovo za slovem, „ a cítím, jak se mnou navazuje kontakt.“ Ač chtěla a tělo samo vycítilo – našpulily se jí rty, - že se v ní zase vaří krev, řekla: „Kontakt… Myslíš něco ve smyslu rozhovoru? Mluvíš s tím? A Ono ti To rozumí?“ muž zaskočen její reakcí strnul. Snad bílým světlem šedivé vousy, skrze které by si jen málokdo mohl povšimnout úsměvu – teď jakoby neexistovaly.
„Ty mi rozumíš?“
„Ano Frede,“ podpořila ho s vlídností a pokorou.
Paní realistka přehodnotila pohled na svět,“ nabízelo se.
„No a co ti to říká právě teď?“ stražíc dvě malé uši.
„No…“ nadechl se muž, „především mi to určuje kurz, navádí vesmírem, vysvětluje základy pultu a podobné věci… mystechnické.“ Jen u posledního slova se zarazila. Obočí se stočilo do klenby a na čele údivem přibyly vrásky.
„A co něco – vždyť víš – no - o sobě,“ zeptala se laxně, jakoby ji to vůbec nezajímalo. Muž ji to neměl za zlé, bral ohledy na její tvrdohlavost - nepopíratelně menší než jeho vlastní.
„V téhle věci je to velice opatrné, ale i tam děláme pokroky.“
„Vždyť mi to dovolilo již částečně manipulovat samo se sebou,“ chlácholil se.
„A co třeba?“ zase zvídavě Isabel.
„Nejdřív jsem myslel, že blázním, když jsem pomyslel, že by mohlo být v celé lodi tepleji, ale po chvíli se vzduch opravdu prohřál.“ Nijak nedoložitelná domněnka ji zmátla, ale muž hbitě pokračoval: „A pak jsem si taky řekl, že bylo příjemné vidět ven. Kde jsme z rejnokem vlastně dopluli. A tak jsem stáhl rolety,“ dodal nevzrušeně, bez pocitu, že s tímhle měl vyrukovat nejdřív. Možná, že právě takhle ji chtěl zaskočit. Podařilo se mu to. Isabel si nepochopitelně sedla, rozcuchala dlouhé vlasy, a pak je pracně začala zase urovnávat a háčkovat za uši.
„Tak – tak - je zase zatáhni – Frede,“ část z ní se probudila a okamžitě se přihlásila k reálnému a pragmatickému stylu života.
Bílé perličkovité zuby daly najevo, že úsměvem dnes Fred rozhodně šetřit nemíní.
Symbióza mezi ním a rejnokem byla neuvěřitelná. Ve zlomku vteřiny želatina zmatněla, houbovité polštáře zhmotněly a vesmír byl zase uvězněn za stříbřitým potahem lodi. Isabel žasla. Během následujících pár hodin ho zahltila otazníky, Fred pokojně odpovídal. Rolety stáhl ještě nejméně třikrát.


4.
Plavidlo se zabořilo do jednoho z otvorů a sekundární přístroje utichly. Chobotnice zavěšena u stropu haly - sponzorujíc svou tekutinou řadu přístrojů - začala poklidně hltat svou tekutinu zpět do bání. Jen netenká žíla směřujíc k rukavicím zůstala podezřele hojně zásobena.
„Rychle se vzbuď!“ Fred na Isabel.
„Jsme na místě?“ Zívla a nechala ústa rovnou dokořán. Stovky, možná tisíce rejnoků se jako vesmírné pijavice přisávaly k tvarem podobnému, avšak nesrovnatelně velkému stvoření uprostřed ničeho – to nabízelo svým dětem dialýzu. Kapalina v trubicích se mísila s tmavším, mnohem hustším sérem vstřikujíc otvorem do sosáku vepředu.
„Co to panebože je!“ Zaskočila ji ta nenasytná hostina. Pazvuky, které vydával rejnok, když si náhodou lokl bubliny z trubice matky, ji zněl jako pokažený odpad někde v motelu.
„Ono se to krmí?“
„Jeho matka,“ zasípal Fred na první otázku, taktéž znechucen aktem splynutí.
„Aaaaaaaa…“ vyjekla.
„Co je ti miláčku?“ prudce trhl tělem jejím směrem.
„Neboj se! slíbil mi, že až zjistí, zda-li je jeho rasa stále naživu, hned se pak vypravíme zase my k té naší,“ myslel, že ji novina obveselí a zastínil část výhledu na upatlaný sosák rejnoka. Isabel začala plakat.
„Co se ti to stalo?“ vzlykala hladíc Fredovu tvář – nejméně o třicet let starší tvář.
„Jak to myslíš? Stalo. Jsem trochu slabý, ale to je tou cestou, a taky jsem vůbec nespal. Jsem jen unavený.“ Rád by na chvíli složil hlavu pomyslel, ale rukavice stále vyžadovaly jeho přítomnost.
„Nic nechápeš,“ kroutila divoce hlavou ze strany na stranu, jednotlivé pramínky vlasů postupně překryly celý obličej, „vypadáš jako by ti bylo sto let!“ v očích se jí rozběsnila řeka, objala muže kolem krku a zalykala nářky.
Když se na něj lehounká Isabel zavěsila, Fred pocítil neobvyklou slabost v nohou i pažích. Palčivá bolest se svezla po jeho nervech jako ostří harpuny malou čudlou.
„Co se to děje?“ prolítlo ním. Sebral všechnu vnitřní sílu a vychýlil jeden z lesklejších přístrojů. Naklonil zrcátko blíže k tváři - jeho kontrola nad lodí dominovala.
Než si rejnok stačil uvědomit lidský důvtip, Fred vzhlížel na starce v odrazu desky určené k mapování vesmíru pomocí sektorového paměťového systému.
„Ach to…“ ani ne dvě vteřiny a rejnok vrátil desku na své místo. Rukavice se stáhly - jako pouta.
Fred si přerovnal myšlenky. Zuřil.
„Vše, co mu našeptával vesmírný tvor byla lež!“
Isabel ho políbila, ucítil mokro na svých ztuhlých zádech.
„Sprostě mě využil! Vysává mě zaživa!“ pomyslel a přitáhl rukavice silně k tělu. Rejnok zahřměl a část přídě se vysunula z mateřského otvoru. Chobotnice zasténala. Spirála začala valit tekutinu z bání do přístrojů a zase zpět.
„To se ti nepovede!“ vykřikl a zaníceně znovu několikrát trhl dlaněmi. Loď se po chvíli konečně vyšroubovala. Působila bezvládně.
„Hlavně se pevně drž,“ pobídl ji muž a rejnok se dal roztržitě kolíbavým pohybem vpřed.
„Poznáš něco, co jsem ti o lidech neprozradil,“ zápasil s ním v myšlenkách – některá slova zazněla nahlas.
„Pud sebezáchovy!“ odplivnul spolu se slinou. Jedna z bání dopravujíc tekutinu do kontrolního zařízení pro obsah kyslíku v lodi explodovala. Rejnok zaskočen lstivostí - podle něj podřadného tvora, - okamžitě získal nadvládu nad sadou dalších, neméně důležitých bání. Loď teď měla dva pány.
V místnosti byla krutá zima připomínající drsnou tundru. Isabel usnula schoulena do polohy plodu s dlaněmi u úst. Chvíli se třásla, pak začala snít...
Fred kormidloval rejnoka nehostinným prostorem k domovu – svému domovu. Odstínil jeden z houbovitých polštářů a v dálce uviděl modrou planetu: „Země!“


5.
„Byla zmrzlá na kost, když jsem tu děvenku našla…“ přednášela stařenka v klobouku s bílým peřím hloučku - čítajíc asi dvacet lidí. Pak dlouhou hůlkou, nahrazujíc stabilní podpěru chromé části těla, ukázala na sešlý kožešinový kabát – do něj celou chudinku až po krk zabalila.
„Ubohé děvče! Bože je tak mladá! Umře?“ šumělo davem, který se exponenciálně zhušťoval v malém parku. Vznášející se narezlé listí jen navodilo příslušnou podzimní atmosféru.
Náhle - se jeden z čerstvých posluchačů začal neohrabaně prodírat blíže ku středu. Ve chvíli, kdy se jeho vytáhlé kostnaté tělo propasírovalo přes zavalitého tlouštíka, – ten mu dosti komplikoval výhled, - začal na sebe upozorňovat slovy: „S dovolením! s dovolením! jsem doktor!“ Po zdolání vrcholu, a sice středu kruhu, se okamžitě svalil vedle ubohé ženy.
Tvrdá zem ho tlačila do kolen, „ale co naplat!“ zachraňovat životy bylo jeho posláním.
Stařenu mrzelo, že se jí již nedostává pozornosti okolí, a tak mírně zakyslá ve tváři se stala součástí první z řad všudypřítomných očí. Uzounká chodbička prosekána mladým doktorem zarostla v okamžení novými kolemjdoucími s ještě více vytřeštěnými pohledy.
Mladík přiložil sluch na ústa. O profesionalitě nebylo sporu, – ve chvíli, kdy se ucho dotklo chladného líce ženy, druhá ruka vystřelila nevídanou rychlostí směřujíc ke svému sekundárnímu cíli - útlé dlani: „Tep je slabý a srdeční rytmus také, ale dýchá - pravidelně a čistě,“ informoval publikum a sáhl po černé brašně s bronzovou záklopkou. Ta byla dostačující legitimací i pro poslední nedůvěřivce.
„Je to doktor!“ oznámil nakřáplý hlas z hloučku.
„Píchnu ji něco, co ji jistě přivede k životu,“ poklepal do malé stříkačky, špendlík látky vystříkl na kabát z norka.
Jehla zajela alabastrovou pokožkou ženy jako nuž nažloutlým máslem a vpravila veškerou látku do žíly.
„Teď ji dáme chvíli čas,“ řekl doktor a celý medikament doplnil lehkým třením svými o její bílé dlaně. Černovláska s višňovými rty procitla. Dav se ztišil.
„Víte - jak se jmenujete?“ zašeptal zřetelně, už ne tak odborným hlasem možná okouzlen její krásou.
Žena se nadechla, pohlédla na červánky vymalovanou oblohu a tiše pípla: „Isabel.“
///
Freda, ostrov, ani rejnoka už nikdy nespatřila. Zemřela sama za sedmadvacet let od toho dne, kdy se probudila promrzlá na kost v parku, dva bloky od místa, kde před havárií bydlela.

---