Počásko...

Shluk myšlenek při bouřce...

Fuj to je hnusně... Co jsem vlastně dělal večer?... Nevím, už si to nepamatuji, asi jsem se byl projít, ale co se stalo.... vím že bylo krásně, svítilo sluníčko a bylo mi teplo, tak jsem se chtěl vrátit domů. Ale pak? To počasí dělá divy - spal jsem nejméně hodinu a už jsem zase ospalý. To se mi nestává. Budu se muset nějak probrat... Asi si dám sprchu.
     No to byla nádhera... hned se člověku lépe vkračuje do života. Ale do jakého života? Do života plného lásky, radostí, krás a...a také nenávisti, násilí a špíny. Proč je takový jaký je? Je to mnou? Je to námi? To nevím... A možná jsem za to i rád. Podívejme se, už se trochu vyjasňuje... Přestalo pršet a vychází slunce. Vyjdu z domu a otevřu garáž, vyndám kolo a jedu. Jedu kam mne čerstvé sluneční paprsky pošlou. Cestu si prodřu lesem i polem, ale městu se vyvaruji. Ten hnusný vzduch, a ten hluk! Vždyť já to nemám zapotřebí! já to nepotřebuji!
     Ten den se balím a jedu na kole do Finska, za krásami přírody. A co tam nevidím? Elektrárna, silnice, město. Fuj. Táhnu se jak krkavčí podsvinče přes půl evropy ekoligicky na kole, a tady tohle! To teda pěkně děkuju! Otáčím se a vracím se zpět do rodného kraje. Ono něco bude na tom pořekadle "všude dobře, doma nejlíp"... Svět je všude stejný, akorát se jinak projevuje navenek. Iluze o tom, že někde se žije lépe, jsem právě pozbyl. A přece někde musí být kousek čisté země, čistého moře a klidu...

---