Vzpoura

Vzpoura     

  Dělalo se jí mdlo z jeho slizského pohledu a teplého dechu, o který již ani střípkem duše nestála. ,,Nedotýkej se mě! Dej mi konečně pokoj, slyšíš?! Jsem šťastná bez Tebe, chápeš to? Tys mi nikdy nedokázal dát to, co mi dává on! Opravdovou lásku, oporu... Dělal sis se mnou cos chtěl, ale to už ti teď prostě nedovolím! Nech mě jednou pro vždy být!!!" uchopil ji za ramena a z hluboka se zahleděl do těch nevinných očí. Měla v nich slzy a v tváři se jí mísila zloba s odporem i strachem. ,,Ale já Tě potřebuju..." hlesl. ,,Ty nepotřebuješ mě, ty potřebuješ doktora..." vytrhla se mu z rukou a rychle pospíchala pryč. Po líci jí skanula slza. Letmo ji setřela a přidala do kroku. Věděla, že se nesmí ani poohlédnout zpět, ať už se za jejími zády děje cokoliv. Byla si jista tím, že kdyby se otočila, z lítosti nad ním by udělala to, co by chtěl, bez pomyšlení na to, jak se k ní kdy choval. ,,Stůj!" .... Ne, nezastaví se, protože už se nechce v životě pozastavovat nad minulostí a dělat něco z lítosti, aby pak mohla býti tou poslední odkopnutou...
        Doběhl ji, prudce polapil za paži a přitáhl k sobě. Bránila se. Uhodila jej do ruky . Snažila se od něj odtáhnout. Marně. Uchopil ji v pase, rukama rychle zabloudil pod zimní bundu. Ucítila studené ruce, na své kůži  ,,Já tě chci...Já tě potřebuji... Odvezu si tě k nám, nikdo tam není. Jednou a naposled. Nic víc už nebudu chtít.. " snažil se ji políbit na ústa, ale zmítala se mu v náruči ,,Pusť! Tak pusť mě! Já nechci! Chápeš to?! Nechci s tebou mít už nic společnýho!" kopla ho do holeně. Konečně ji pustil. Rozeběhla se pryč, ale za chvíli jí byl opět v patách.
        ,,Ty malá mrcho! Myslíš si, že on s tebou bude celej život?! Párkrát se s tebou vyspí a pošle tě do prdele! Stůj konečně, když s tebou mluvím! On tě nechce, slyšíš?! Posloucháš mě?! Já tě chci!" zastavila se. Znenadání se zastavila a zůstala stát s kamennou tváří. Předběhl ji a opět jí hleděl do tváře. ,,Jsi nehorázně pitomá, se mnou bys mohla mít cokoliv! Na rukou bych tě nosil. Zařídil bych nám byt a sotva by ti bylo osmnáct, mohla ses ke mně nastěhovat. Mohlas mít cokoliv! Mohlas.." ,,Sklapni." skočila mu do řeči. Jeho ruka vyletěla do vzduchu rychlostí kulového blesku. Málem se skácela na zem, když jí přistála na tváři. ,,To bylo naposled. Ještě jednou se mě dotkneš a volám policii" zasyčela jeho směrem. ,,Jsi ubohá..." ušklíbl se. ,,Ne, to ty jsi ubohej"  znechuceně na něj pohlédla a jala se k odchodu. Konečně za sebou neslyšela jeho kroky.
Pálila ji tvář, ale byla na sebe svým způsobem pyšná. Před pár měsíci by se mu nedokázala postavit, ale teď bylo dávno všechno jinak... Konečně nalezla své silnější a průbojnější Já a k tomu někoho, jemuž se mohla schoulit do milující náruče...

*Rozhodla se žít pro lásku a neumírat pro nenávist.*

N.v.M.