Spalující žár

Slunce se pomalu schovávalo za mraky, ale pořád působilo svou neutuchající a spalující silou. Už třetím dnem, co tu jsme, se před námi nikdy neschovalo, dokonce i když se včera k večeru spustil osvěžující déšť, pořád nás škádlilo svými paprsky. Vystavovala jsem se jeho síle na balkoně hotelového pokoje, když se rodiče chystali na fakultativní výlet do blízkého italského městečka s návštěvou amfiteátru, kde jim mělo být předvedeno zdejší divadelní umění. Překvapivě svolili, abych mohla zůstat tady v hotelu, a já spřádala plány na čtyři hodiny vlahého teplého večera, který mě čekal a byl plně v mé vlastní režii. Chtěla jsem si vyrazit do místního baru s výhledem na moře a seznámit se s tmavovlasými a vášnivými Italy a uplatnit trochu angličtiny v praxi. Ještě poslední půlhodinka v přítomnosti rodičů, pak konečně příprava spojená výhradně s úpravou zevnějšku. Krátká mini, přiléhavý prodyšný krajkový svršek, jemná vůně s nádechem okvětních plátků růží... a Italové mi můžou padat k nohám (samozřejmě s dávkou ironie a hraného zvýšeného sebevědomí).

            200 metrů napravo od hotelového komplexu ve stínu vzrostlých palem se šinula podmanivá hudba doprovázena veselým hovorem a smíchem. Tam byl cíl mé dnešní samostatnosti. Vstoupila jsem se strachem maskovaným přátelským úsměvem a našla si volné místo k sednutí u baru. Poručila jsem si koktejl a přichomýtnutí nějakého mladíka na sebe nenechalo dlouho čekat. Pozval mě na deci červeného a zabředli jsme do hovoru. Překvapivě jsme se s mou lámanou angličtinou domluvili. „Hi. I know you,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a spatřila animátora starajícího se o děti z našeho zájezdu. I já jsem se nejednou připojila k jejich aerobicu nebo hrám v bazénu, díky čemuž jsem věděla, že je Čech a teď se snad ze srandy pokusil o konverzaci v cizím jazyce. „Jé, ahoj. Konečně nějaký Čech.“

            „Copak, angličtina tě omrzela?“

            „Ne, jen slyšet mateřštinu je takové uvolňující a vyvolávající bezpečí.“

            „Pravda. A co ty tu tak sama?“

            „Rodiče odjeli na výlet. A mi začíná chvilka svobody.“

            Podíval se na hodinky: „Do jejich návratu máme ještě celé tři hodinky. Proč toho nevyužít?“

            „A co navrhuješ?“

            „Procházku po pláži a tanec při západu slunce,“ usmál se a ukázal své zářivé zuby.  Souhlasila jsem, tak jsme sešli po kamenité cestičce na pláž. Vzdouvající se vlny přinášely trošku příjemného ochlazení, slunce pomalu ztrácelo na své intenzivní záři a písek se mi zarýval do prstů. Bavili jsme se o tomto místě, zájezdě, našem životě, když najednou zastavil a prst zabodl do místa daleko před sebou: „Podívej. Slunce zapadá.“

            „To je nádhera,“ hlesla jsem.

            „Ano. A s tancem to bude úplná romantika.“

            „Já chodila do tanečních loni,“ bránila jsem se.

            „Ale, ale. Určitě si toho dost pamatuješ. Neboj a nech se vést. Zkusíme pomalou rumbu, hm?“

            „To je taková ta pomalá chacha?“ zavzpomínala jsem ve své mysli.

            „Přesně tak.“ Jednou rukou mě uchopil za dlaň a druhou pod lopatkami. Pomalu jsme začali. Podívala jsem se do jeho hnědých očí. Čím déle jsme tančili, tím víc jsem stěží odolávala pohledu do jeho nádherných očí. Rozprostíralo se ve mně teplo.  Jeho pomalé dotyky mnou projížděly jako nabité elektrody. Byl to pěkný kluk. Tmavá hříva, snědé opálení, výborný a něžný tanečník. Líbil se mi už od začátku zájezdu, přiznávám, ale při tanci jsem v něm nacházela víc a víc zalíbení, touhy po jeho dotycích, spalujícího žáru, který jsem v sobě pociťovala. Nevěděla jsem, jestli pociťuje to samé, to mi mělo být vyjeveno až o pár hodin později. Když jsme se vraceli zpátky do hotelu, tak abych byla na pokoji dříve, než se rodiče vrátí, vzali jsme to právě kolem bazénu, mě zničehonic chytil za ruku. Zastavil se a řekl: „Byl to krásný večer. Moc rád bych si ho ještě zopakoval.“

            „Já taky. Děkuji,“ usmála sem se a pohlédla trošku déle do jeho očí. Zachytil můj pohled, následovalo několikaminutové dívání se  z očí do očí provázené tichem nás dvou a ševelícím větříkem. Přerušil to krásné ticho svým šepotavým „můžu?“ a dotkl se jako hebký vánek mých rtů. Přikývla jsem a on mě začal dlouze a s vášní jemu přiřčenou líbat. Srdce mi bilo hlasitě na poplach a v těle se mi vzedmul oheň, který spaloval necitelně všechno, co volalo o pouhé přátelství s ním. Všechno v těle a duši volalo po slově z pěti písmen, po slově LÁSKA. Nebylo tomu úniku.