Norsko

Přiblížil se nám konec školního roku a tak mi to nedá nevzpomenout, jak jsem při jedné ze svých služebních cest strávil dva krásné dny u norska, jehož pohostinost mi rozzářila jinak šedé dny. Mohu tak směle rozptýlit zde hluboce zakořeněný omyl, že by byl tělocvikářem. Nejen že je norsko zodpovědným učitelem zeměpisu a výtvarné výchovy, ale navíc vštěpuje dětem lásku k přírodě a starým lidem. Jeho přirozený charismat na většinu z nich působí takřka hojivým účinkem a pod jeho rukami se pozvolna formují sociálně zdraví a vyrovnaní jedinci, ne nepodobní jemu samému. O velké přestávce se pak k němu do kabinetu sbíhají i děti z vedlejších tříd, usedají mu na klín a podléhají kouzlu veršů, které jim norsko recituje s mateřskou něhou. Najdou se ovšem i tací nezbedové, kteří milého pana učitele dokáží řádně pozlobit. On však vždy zatne zuby, s citem sobě vlastním je pohladí po vláscích a namísto tělesných trestů se jde raději vyřádit na Písmák. Za to mu patří obří obdiv a má báseň o něm, kterouž mu tímto z celého srdce věnuji.