Voda a vzduch

Voda a vzduch

Tiše ležím a sleduji, jak se vzduch dotýká mořské hladiny,

je pozdě, ale mně se nechce spát, nevnímám teď hodiny.

Líbí se mi, jak tu vodu hladí a tvoří na ní vlny,

jako křivky mého těla, tebou tolik oblíbeny.

Zdá se, jako by se líbali, na obzoru tvoří modrobílý pruh

a je těžké rozeznat, kde začíná voda a kde končí vzduch.

Šeptají si spolu skrze mořskou pěnu, skrze vánek,

Jsou jako my dva – žádný hlad a spánek…

 Dívám se na ně celou noc, až do samého rozbřesku,

kdy na nebi jsou červánky a voda plná odlesků.

Závidím jim, že jsou spolu navěky a napořád,

a ani s ranním sluncem nemusí si sbohem dát.  

Jsem jako voda, co potichounku mele břehy,

někdy příliš horlivá, jindy plná něhy.

Živoucí jen z přívalových dešťů lásky,

které občas ostatním dělají spíš vrásky.

Ty jsi jako vzduch, bez kterého nelze žít,

díky tobě můžu dýchat, díky mě ty můžeš pít.

Poslouchám, co vlny chtěly by mi pošeptat,

šeptají, že vítr topí se v mých očích rád.