Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

1. světová válka

08. 07. 2009
1
2
336
Autor
Starvation

Jaké to asi je být vojákem? Zažít hrůzy války a strach o vlastní život?...

      Je tma. Zuřivá bouře dopadajících bomb osvěcuje pustou, prázdnou zem. Krčím se a zimou třepu. Bojím se. Sedím v malé díře a sotva strachy popadám dech. Další silná rána a já cítím, že jestli to tak půjde dál, nevydržím. Pod tlakem a dennodenním strachem usínám, přejíc si, že ráno zas spatřím modré nebe…
 
       ,,Armone,“ šťouchá do mě někdo. Otevírám oči a spočívám jimi na osobě naproti mě. To vojín Durin, můj drahý přítel, mne probral. ,,Vstávej,“ nabízí mi pomocnou ruku. Přijímám ji a následně jej následuji do většího příkopu, kde se podává jídlo. Sliny mi tečou po bradě, vždyť jsem naposledy jedl včera, a to ještě dopoledne - nebo odpoledne? Nevím, čas nesleduji. Moc dobře vím, že by to stejně nemělo cenu. Seřazen v dlouhé frontě na suchý, plesnivý chléb s trochou čaje v hliněných hrníčcích, postupuji dál - před sebou svého přítele. Mlčíme. Fronta ubíhá rychleji, než se na začátku mohlo zdát. Stojím před “kuchařem“, špinavým a vyčerpaným, a poručím si snídani. Jakmile mi je dána dávka jídla, hltavě ji jím, tak, aby ani drobek neupadl! Sotva se posadím, slyším ránu. Ránu, oznamující čilost soupeřů. Jak já je za to nenávidím! Dopíjím studený, hořký čaj a poklidně snídám dál. Durin sedí vedle mě a stejně jako já ukusuje v klidu chleba, ignorujíc ohlušné rány. Zem se pod návalem bomb otřásá, hlína padá do každého kouta malého příkopu a my tu snídáme – ironické, že? Jak dva staří mládenci, co se stavili na šálek čaje a v klidu sledují fotbalový zápas!
,,Armone,“
,,Jo. Já vím,“ rozumím, co mi chce Durin říct – je to přesně to, co nám o pět minut později sděluje nadporučík Louis – mohutný muž s knírkem pod obrovským nosem a optimistickým pohledem na svět.
,,Vstaňte, chásko líná!“ pronáší mužně, avšak ne přísně, nýbrž s komickým nádechem. ,,Je čas to těm prasečím zadkům vrátit!“ vzpíná výhružně pěst na stěnu z hlíny, za jakou se děje všechna ta hrůza, co válka obnáší. Všichni muži se zvedají, a tak i já s těžkými nohy stoupám vzhůru, svou zbraň pevně, skoro až křečovitě, držíc u sebe. Všichni se řadíme v menším příkopu. Nervózně pokukujeme jeden po druhém – naše pohledy říkají jediné : strach o vlastní život.
,,Připravte se!“ křičí Louis v čele naší malé skupinky a rozpřáhá se rukou. Vojáci, Durin i já, se nervózně koušeme do rtů, jakoby nám tato činnost mohla pomoct. Paže padá k zemi – znamení, že máme vystoupit z úkrytu a jako krysy se nechat postřílet! Louis vybíhá první. Jedna z věcí, co na něm všichni obdivujeme – vždy jde první, aby nám, srabům, dodal odvahy. I já, se svým přítelem po boku, vybíhám. Kupa vojáků nás následuje, a tak teď běží zhruba dvacet lidí, převlečených do tmavě zelených uniforem, proti nepřátelské legii. Obhlížím terén. Všude jsou hromady hlíny, rozlétlé hroby a kříže, co výhružně stojí na malých hromádkách. Nohy se mi pletou jedna přes druhou. Koukám doprava – doleva. Můj pohled spočine až na drátech, zatočených dokola u příkopů nepřátel.
,,Durine,“ promluvím na svého přítele, opatrně se přibližujíc k cíli. Až nyní přemýšlím, co vlastně dělat, když se dostanu až na nepřátelské území? Mám do děr vtrhnout a probodat, postřílet nebo uškrtit každého, koho potkám?! Nesmysl! Mé pochybnosti se však první střelou rozplývají. Někdo padá na zem. Přibližuji se k němu a s panikou zjišťuji, že osoba je nadporučík Louis!
,,Nadporučíku,“ klekám si k němu.
,,Vojíne, neztrácej hlavu. – Zab—zab—zabij nepříte-e-“ chrchlá, div, že mu rozumím. Aniž bych vnímal, o čem mluví, koukám na Durina. Má v očích nepřítomný pohled. Jakoby přemýšlel, u koho to vlastně sedím. Když mu konečně dojde, komu patří hlava v mém klíně, rozzuřeně zkřiví tvář a s bojovým pokřikem utíká rychle k nepřátelům, vstříc smrtelným ranám..
,,Ne!“ křičím! Sotva udělá první krok, padá k zemi. Slyším tlukot svého srdce, jako bych ho měl v hlavě. Nic jiného, než strach a úzkost necítím. Pomalu pokládám nadporučíkovu hlavu na zem, abych se opatrně dostal k Durinovi, který momentálně nehybně leží a bolestně heká. Lehám si na zem a jako had se plížím k němu. Mám sucho v krku, jak rozpoznávám rudou tekutinu, která je všude okolo mého přítele. Motá se mi hlava – bojím se toho, co spatřím!
,,Duri-ne,“ hlas se mi zlomí v půlce slova. Neslyším nic – žádné střely, děsivé výkřiky vojáků, či snad děla, rozrývající zuboženou zem. Jakoby se čas zastavil a já pomalu kráčel vstříc pravdě. ,,Durine,“ po tvářích mi začínají stékat slzy. ,,Bude to v pořádku,“ chytám jej za ruku a dodávám mu odvahu, s nechutí přitom shlížím na obrovskou ránu v jeho hrudi. Sípe, sotva dýchá. Ne! Nechci, aby umřel! Nemůže…přeci nejde, aby mě opustil! Jeho oči pomalu pohasínají. Srdce přestává bušit a tep zpomaluje, jakoby v něm koloval jed, který svou poutí po těle saje všechnu zbylou sílu. ,,Durine…“ vidím jeho bledé líce, špinavé od hlíny. Vidím jeho čepici, zapadlou v díře a konečně také vidím všechna ta mrtvá těla kolem sebe! Jakoby do mě uhodil hrom – konečně se vracím do reality! Cítím železo, ten nechutný pach krve! Jak já ho jen nesnáším?! Chci pryč! Tohle je sen, říkám si…tohle je sen, ne skutečnost! Avšak…Durin…proč neotevírá oči? Strkám do něj, plácám jej po ruce…po zkrvavené ruce…Tak proč se sakra nehýbá?! Proč nadporučík Louis nevstává? A proč, kurva, všechna ta těla jen nehybně leží?! PROČ?! Chci pryč! Nejsem bojovník, nejsem hrdina! Jsem člověk! Člověk, který si chce prožít svůj život podle vlastních představ! Už nechci být bezcenná loutka, poslouchající rozkazy tam “seshora“! Chci domů…tam, kde teče křišťálový potůček, v jakém jsem si vždy tak rád smáčel nohy…tam, kde jsou zelené louky a zpívající ptáčci…tam, kde mám rodinu – Evelyne a Viktorii, svou krásnou ženu a maličkou dcerku, kterou jsem byl donucen opustit sotva v jejím prvním měsíci života.
Ohlušující rány – polibky děl, sotva šest metrů ode mě. Konec snění, Armone, je čas jednat! Chceš tu zemřít a už nikdy svou ženu a prvorozenou dceru nespatřit, nebo budeš bojovat? V tu chvíli se ve mně vzedmula vlna hněvu. Vstávám, opouštějíc tak mrtvé tělo svého přítele, a s hlavou vzpřímenou se rozebíhám k příkopům nepřátelské linie. Rány okolo mě sviští, děla buší jak bubny doprovázející smrtelný pochod odsouzence, a křik vojáků ke mně doléhá tak tiše, jakoby to byl pouhý bezvýznamný vánek. Nohy mi rychle kmitají a díry v zemi jakoby se mi úmyslně vyhýbaly. Běžím dál přes zubožená těla a hledám svůj cíl. Jako první vidím mladého muže, schovaného v příkopu, jak nemotorně drží svou zbraň. Bojí se, vidím mu to na očích! Uvědomuji si, jak mi na ústech kvete úšklebek, říkající – ty budeš má oběť! Na tobě si odčiním svůj vztek za smrt Durina! Na tobě všem ukážu, jak moc nenávidím tuhle válku! Na tobě si dokážu, že ještě trocha síly ve mně je! Ale počkat! Ten muž…pláče? Ruce se mu klepou. Bělají mu klouby, jak pevně svírá pušku. Střelí? Stojím a s otazníky v očích na něj hledím. Bojí se. Nikdy nikomu nevzal život a pokud ano, jistě si to ještě nyní vyčítá – zbabělec! Chci se k němu rozeběhnou a ukázat mu, jak moc je snadné zabodnout nůž do něčího těla…Jak snadné je ukončit někomu bezdůvodně život…Jak snadné je pak shlížet do tváře mrtvého člověka… nohy se mi ale nechtějí pohnout. Stojím jak zmražený a uvědomuji si, že JÁ nejsem stvůra. Že JÁ nejsem vrah! Že JÁ jsem otec malé dcerky a muž milující ženy! Cožpak bych se jim pak mohl podívat do očí? Říct jim, že jsem se pro ochranu vlastního života stal vrahem?...Přemýšlím, co dělat. Vrátit se? Utéct? Vzdát se? Náhle se do mě zaboří něčí kulka. Oči se mi roztáhnou v úžasu – ten hoch střelil! Pomalu dopadám k zemi, pociťujíc nehoráznou bolest v pravé noze. Kde je ta kulka? V lýtku, koleni, či snad stehně? Nevím, noha mě pálí, jakoby mi ji hodili do pece a nechali ji tam usmažit se. Slyším se, jak bolestně sténám. Něco opět upoutá mou pozornost – zas ten voják. Ze své skrýše na mě kouká, po tváři mu stéká studený pot. Jeho puška mi míří mezi oči – zabije mě?! Oslepuje mě strach, nechci umřít! Křičím na něj hystericky, aby zbraň odvrátil a nechal mě jít! Křičím na něj, aby ušetřil můj život! Křičím na něj, že chci zas jednou spatřit svou rodinu! Křičím na něj, že nechci umřít!!! Voják na mě s pochopením kouká. Nerozumí mi ani jedno slovo, ale je mi jasné, že z mého zoufalého křiku pochopil, oč žádám. Naše oči se střetávají. Vidím, jak v něm probíhá boj, zda-li mě ušetřit nebo ne. Jestli mě nechat odejít a tím mi darovat nový život. Náhle však zavírá oči! Zbraň zaměřuje k mému tělu a v jednoduchém pohybu, stisknutí spouště, do mě nechává zajet ostrou kulku…!
Tma…
     Vidím střípky svého života…vidím své dětství, své úspěchy…vidím smích a radost…
Polévá mě teplo. Smysli pomalu přestávají vnímat okolní svět…oči nic nevidí – mám je zavřené? Uši nic neslyší – ohluchl jsem snad? Nevím. Je mi ale jasné, že ten muž, co mi uštědřil poslední ránu, teď musí být šťastný…šťastný, že zabil člověka…že si zachránil život a nepřišel při tom k úhoně…šťastný…jak zvláštně mi význam toho slova právě připadá? Začínám se ocitat v mlze…noha přestává bolet a hlava se mi točí, jako bych byl na nějaké nesmyslné atrakci…Konec. Konečně si uvědomuji, že tohle je vlastně můj konec. Strach, chuť žit, poslední síly a zvuk kručícího žaludku – vše mě opouští. Už nevnímám nic. Jsem ztracen. V posledním pohybu svého víčka pohlížím do něčí tváře…do tváře smrtky. Směji se a nechávám ji, ať ukončí mé trápení…
Sbohem, Evelyne, má lásko. Sbohem Viktorie, má krásná dcerko. Žijte prosím dál! Neohlížejte se za minulostí – hleďte do budoucnosti! Žijte tak, jako bych byl s Vámi…Žijte a věřte, že já na Vás budu z nebe shlížet a budu Vašim strážním andělem a poradcem ve chvílích, kdy si nebudete vědět rady, jak dál…

2 názory

DaNdÝ
13. 07. 2009
Dát tip
asi tak... můj osobní názor - lidi, který neprožili vlku nemaj o ní psát. Je to prostý - člověk ji nemůže pochopit, skutečně procítit. Ale na druhou stranu každej kdo trochu přemejšlí, přemejšlí i o válce a tak beru tuhle povídku jako takový osobní úvahový přemejšlení o válce. Proto by byla možná lepší forma třetí osoby, i dyž jasn - první osoba, lepší prožite, ale nikdo z nás válk uskutečně prožít nemůže. Můj názor. Tenhle je z těch podobných válečných textíků myslím ten lepší. Dobrá je první světová - není tak okoukkaná. Takhlens - v tomhle dílk usem viděl hodně Na západní frontě klid - i to setkání voják - nepřítel, ale třebas náhoda, a i dyby ne - proč se neinspirovat, proč nepemýšlet nad tou knihou vlastním textem. Na trhu by se to neujalo, tady klidně. Právě k tomu prožitku - víc emocí mi tam schází. No emoí, víc se ztotožnit s postavami, aby mi bylo skutečně líto, že umírají, náznaky tam jsou, mně osobně jich přesto líto nebylo. Jasně jejich poručík byl statečnej, vedl je doře, ale stejně, chtělo ho to vykreslit asi maličko ještě víc než umřel. Pk ten kámoš - tam by se hodila nějaká hlubší jejich společná vzpomínka, vzpomínky jsou myslím na emoce dobrý - taky je tam využíváš, i dyž zrovna vzpomínka na ptáčky a potůček - to není mylsím hluboká, ta citová. Je spíš lehce kýčovitá, většinou použitá v ironii. Asi dost cynické pro vojáka v první linii, ale co já vím jak voják v první linii uvažuje. Naopak hezká je ta scénka s čajem a bouchání bomb. Nakonec trošku rozhodně a ostře řeknu - konec ne! Ty poslední odstavce jsou zbytečné a klišé. Docela velký. Jen jsem je prolétl očima ani pořádně nečetl - můj jasný názor, mělo to skončit tou kulkou a tmou, rozhodnutím toho mladíčka vojáka - to by mělo jistou sílu, kterou konec rozředil. Takže takhle dám tip - trochu takovej motivační, ale musím si hrát na to, že tam ten koenc vůbec není.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru