Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKOSA
09. 07. 2009
4
11
793
Autor
laurabbit
K O S A
Pozorovala s jakou lehkou samozřejmostí vzal do ruky kosu. Jak ji brousil. Úspornými a přesnými
pohyby. Jak si sundal tričko. Jak se mu pravidelně napínaly svaly na ramenou.
Sledovala kapky potu, které putovaly po jeho těle, zaleskly se v zapadajícím slunci, a pak zkropily
zem místo večerní rosy.
Velkými dřevěnými hráběmi odhazovala trávu, která za ním zůstávala, bylo to nádherně
archaické v době, kdy všichni používali motorové a elektrické sekačky a křovinořezy a různé
nástroje a přístroje, které jí naháněly strach. V hlavě se jí vybavovaly scény z filmů pro
pamětníky: postavy mužů, kteří rozepínají své bílé košile a ukazují opálená těla, široké sukně
dívek a jejich smích, a náhle působily její drahé džíny zcela nepatřičně - nešly vykasat, přidržet
nenápadně trochu výš, přeběhnout potok, a odhalit bílou kůži, která by tolik kontrastovala
s mužem, jenž stále usilovně kosil trávu. Už to nebylo potřeba, cesta byla dávno prosekaná, ale on propadl
tomu dávnému rituálu, který civilizační pokrok násilně přerušil. Kosa se stala mocnou zbraní, s kterou
se rozmachoval, krev se vzpěnila touhou pokořit tou zbraní všechno kolem sebe, používal svou
skrytou sílu, aby se pak mohl vrátit k ohni, kde bude mlčet o boji, který ten den svedl, nebude mluvit
o úsilí, které vynaložil. Přezíravě odhodí svou kořist, v tichu počká na svou porci jídla, ona mu pak olíže
rány, a bude se těšit na okamžik, kdy se zmocní i jí.
Nabrala do dlaní tu posekanou louku. Slyšela její nářek i děkování. Vrůstala do země. Její mysl
bloudila někde v těch dobách, kdy se uskutečňovaly ty důležité rituály mezi mužem a ženou, a přitom
stále sledovala muže, který jí nepatřil, ale který byl v tu chvíli nejmocnější. Nebotˇpospojoval
obyčejné věci a vytvořil z nich obraz horoucí cesty.
Nechtěla se vrátit. Chtěla plakat. Naříkat. Trpět v jeho blízkosti. Už se nemohla vrátit.
Ohlédla se po svém nablýskaném autu, kterým sem potají přijeli a zase odjedou. Tedˇ, v tom
večerním slunci, mělo barvu krve.
Rozházela trávu, jak jí radil. Přistoupila k němu. Místo očí měla fialky, které jí jednou natrhal. Napila
se kapek jeho potu, pomalu slíbávala slané moře z jeho svalů a tepen. Podal jí kosu, aby ji uklidila
na místo. Spokojený. Žíznivý. A veliký,
Vzala tu kosu do ruky s lehkou samozřejmostí. Úspornými a přesnými pohyby. Pozorovala, jak si obléká
tričko. Jak se mu napínají svaly na ramenou. Rozmáchla se.
Sledovala kapky krve, které putovaly po jeho těle, zaleskly se v zapadajícím slunci, a pak zkropily zem, místo
večerní rosy.
Pozorovala s jakou lehkou samozřejmostí vzal do ruky kosu. Jak ji brousil. Úspornými a přesnými
pohyby. Jak si sundal tričko. Jak se mu pravidelně napínaly svaly na ramenou.
Sledovala kapky potu, které putovaly po jeho těle, zaleskly se v zapadajícím slunci, a pak zkropily
zem místo večerní rosy.
Velkými dřevěnými hráběmi odhazovala trávu, která za ním zůstávala, bylo to nádherně
archaické v době, kdy všichni používali motorové a elektrické sekačky a křovinořezy a různé
nástroje a přístroje, které jí naháněly strach. V hlavě se jí vybavovaly scény z filmů pro
pamětníky: postavy mužů, kteří rozepínají své bílé košile a ukazují opálená těla, široké sukně
dívek a jejich smích, a náhle působily její drahé džíny zcela nepatřičně - nešly vykasat, přidržet
nenápadně trochu výš, přeběhnout potok, a odhalit bílou kůži, která by tolik kontrastovala
s mužem, jenž stále usilovně kosil trávu. Už to nebylo potřeba, cesta byla dávno prosekaná, ale on propadl
tomu dávnému rituálu, který civilizační pokrok násilně přerušil. Kosa se stala mocnou zbraní, s kterou
se rozmachoval, krev se vzpěnila touhou pokořit tou zbraní všechno kolem sebe, používal svou
skrytou sílu, aby se pak mohl vrátit k ohni, kde bude mlčet o boji, který ten den svedl, nebude mluvit
o úsilí, které vynaložil. Přezíravě odhodí svou kořist, v tichu počká na svou porci jídla, ona mu pak olíže
rány, a bude se těšit na okamžik, kdy se zmocní i jí.
Nabrala do dlaní tu posekanou louku. Slyšela její nářek i děkování. Vrůstala do země. Její mysl
bloudila někde v těch dobách, kdy se uskutečňovaly ty důležité rituály mezi mužem a ženou, a přitom
stále sledovala muže, který jí nepatřil, ale který byl v tu chvíli nejmocnější. Nebotˇpospojoval
obyčejné věci a vytvořil z nich obraz horoucí cesty.
Nechtěla se vrátit. Chtěla plakat. Naříkat. Trpět v jeho blízkosti. Už se nemohla vrátit.
Ohlédla se po svém nablýskaném autu, kterým sem potají přijeli a zase odjedou. Tedˇ, v tom
večerním slunci, mělo barvu krve.
Rozházela trávu, jak jí radil. Přistoupila k němu. Místo očí měla fialky, které jí jednou natrhal. Napila
se kapek jeho potu, pomalu slíbávala slané moře z jeho svalů a tepen. Podal jí kosu, aby ji uklidila
na místo. Spokojený. Žíznivý. A veliký,
Vzala tu kosu do ruky s lehkou samozřejmostí. Úspornými a přesnými pohyby. Pozorovala, jak si obléká
tričko. Jak se mu napínají svaly na ramenou. Rozmáchla se.
Sledovala kapky krve, které putovaly po jeho těle, zaleskly se v zapadajícím slunci, a pak zkropily zem, místo
večerní rosy.
11 názorů
Kristova_noha
05. 08. 2009
úplně jsem viděla tu krajinu, žloutnoucí trávu... atmosféra vykreslená skvěle, jen mi není jasná motivace k tak krvavému závěru - a tím pro mě taky povídka působí nevěrohodně a - promiň mi to slovo - lacině... na Písmoni se najde spousta podobných - krásná atmoška, ztělesnění míru a na konci krveprolití... takže - co víc nabídneš? :) jsem upřímně zvědavá
jo, čte se to skvěle, jenom nějak nechápu motivaci k tý krvi potom.
a soughlasíms talu ben koheletem
Květoň Zahájský
10. 07. 2009
atmosféra na jedničku! pár drobností by se našlo, ale to by ode mně bylo puntičkaření. Ode mne tip
avi
ahoj,díky za tříbení...
pro aleš-novák:zdálo se mi,že i ta krev je velmi něžná,možná je někdy jen potřeba vztah trochu podseknout.:-)))