A v dlani mi spal bůh

Ten podzim se zatím vyvíjel přímo pohádkově. Chodila jsem na vysokou a ještě pořád mě bavily přednášky i profesoři; ve volných chvílích jsem brigádničila ve vinárně na náměstí a okouzlujícím úsměvem lidi přemlouvala k nákupu drahých vín; a ty opravdu volné chvíle jsem trávila posedáváním v miniaturních zahrádkách zapadlých kaváren a vyhříváním se na měkkém podzimním sluníčku.

Tahle brigáda a ještě mnohé další drobné práce mi dovolily zabydlet se v podnájmu; mrňavém, zatuchlém pokoji, jemuž se ze zdí odlupovaly velké pláty omítky, prolezlé plísní – ale já tu byla šťastná. Nastěhovala jsem si sem kytky, kterým vlhko vyloženě prospívalo, a tak bujely jak v pralese. Nastěhovala jsem si sem knížky a malinkou, přenosnou ledničku.

Byla jsem tu doma.

Nebo spíš – byli jsme tu doma.

Usadil se u mě bůh. Už ani nevím, kdy přesně to bylo, nedokázala bych ani určit, zda pár týdnů nebo měsíců. Čas s ním plynul trochu jinak. Při přednáškách mi sedával na rameni a současně s profesory odříkával jejich látku a jim pochopitelně neušlo, jak se celou dobu culím, a měla jsem problémy.

Občas se toulal mými květináči – nebyl v tu chvíli vyšší než můj prostředníček – a to jsem ho vídala, jak s typickou cestovatelskou čepicí jako od Livingstonea mizí v divokém porostu a zkoumá neprobádané hlubiny.

Večer sedával na listu dracény a debatovali jsme o světě a o životě. Já kouřila cigarety a popel odklepávala do květináčů, aby domácí nevěděla; on požitkářsky potahoval z pravého kubánského doutníku velikosti zrnka rýže, zaručeně uváleného na stehně té nejkrásnější Kubánky.

„Čeho seš vlastně bůh?“ zeptala jsem se ho. Po celé krabici levného vína se mi už trochu pletl jazyk.

„Čehokoli,“ pokrčil rameny a vyfoukl kouř.

„To máš docela dost práce,“ zachechtala jsem se a můj smích zněl po krabicáku hrozně hrubě. 

„Ani ne. Většinu těch podstatných věcí si rozebrali ostatní. Na mě zbyly jen drobnosti. Je to zajímavej džob,“ potáhl z doutníku, „abych tak řekl.“

„Co třeba?“ Lehla jsem si na postel, zvrátila hlavu přes její okraj a koukala na něj vzhůru nohama.

„Jsem bůh zvláštností. Tříokejch ryb a šestiprstejch dětí. Pralesní žirafy okapi a taky ostrorepů. Jsem bůh much s utrhanými křídly, utopených koťat a nechtěňátek, lásky z nutnosti a sexu z lásky, lidí s každým okem jiný barvy a albínů všech druhů. A tak.“

Zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl být taky můj bůh, protože mě si ještě zaručeně žádný nerozebral. Prohlásil, že o tom bude přemýšlet a já mu to docela věřila.

Pak jsem usnula, tak jak jsem byla, oblečená a bez ponožek, s jednou nohou visící přes okraj postele, snící o tom, že neusínám sama, nýbrž s Ním. A v dlani mi spal bůh.

On byl můj spolužák a já se do něj beznadějně zakoukala na první pohled. Bůh to pochopitelně věděl, ale byl zřejmě příliš noblesní na to, aby si mě kvůli tomu dobíral. Já mu za to byla vděčná.

Myslím, že On pro mě byl v tu chvíli životní láska. Ze strachu, abych o ni nepřišla, jsem se ji ani nepokusila získat a tak jsem seděla o tři řady dál, zírala na jeho zátylek a tiše trpěla.

Přišla zima a bůh se ztratil. Možná měl ve zvyku na zimu odlétat do teplých krajin jako vlaštovky; možná to souviselo s tím, že jsem se tenkrát s prvním sněhem rozhodla, že nikoho, nikoho nepotřebuju a on se zkrátka rozhodl to respektovat.

Viděla jsem Jeho. Objímal se před školou s jinou holkou – byla mu podobná a já se chvíli utěšovala, že je to jeho sestra, když jí však políbil tak vášnivě, div že pod nimi neroztála námraza, ztratila jsem veškeré iluze.

Večery jsem trávila doma ve své džungli, kouřila a pila krabicák, ale víc než sebelítost a žárlivost mi vadilo to ticho a chybějící vůně doutníků. Květiny i přes sebelepší péči umdlévaly; podezírala jsem boha, že při svých cestovatelských výpravách provádí cosi nekalého – třeba že si s nimi povídá.

Nejspíš nám chyběl všem.

Když příroda ožila jarem, přerušila jsem i já svůj zimní spánek – nebo spíš zimní kóma – a vylezla z kutlochu. Courala jsem se městem, dýchala vzduch ostrý vůní tajícího sněhu a On už mi nechyběl; zato ten malý nesmírně. V parku na lavičce, ještě mokré, jsem se jej snažila v mysli přivolat, vlastně se k němu modlila, když se to tak vezme. Na rameni jsem náhle ucítila něčí váhu a do nosu mi pronikla vůně tabáku. Když jsem se – radostí ze shledání celá bez sebe – ohlédla na své levé rameno

nebyl tam.

Courala jsem se domů a nadávala na to nejmizernější jaro, jaké kdy svět zažil; doma se mi odloupla skoro celá stěna a zasypala květiny mokrou vápennou drtí a mým milovaným knížkám se vlhkem zvlnily strany jak Vysočina.

Plácla jsem sebou na postel a zjistila, že polštář už všudypřítomnou vlhkostí nasákl taky. Bylo mi to jedno. Zabořila jsem do něj obličej a pořádně ho kousla. Na pláč jsem byla příliš vzteklá, příliš mrzutá.

Když mě stiskem rozbolely zuby, povolila jsem a zvedla hlavu, abych se mohla nadechnout.

A on seděl na listu dracény jako obvykle, rostlinky kolem se přímo chvěly radostí a já nejspíš taky.

Špička doutníku se mu rozzářila a on mohutně potáhl.

„Stran mé duše,“ prohlásil, jako by se nechumelilo (tohle jsme probírali kdysi před prvním sněhem v listopadu) „nejspíš žádnou nemám.“

„To přece nejde,“ namítla jsem. Jako by se nechumelilo. Jako by letos nebyla ta hnusně prázdná zima. „Každej má duši.“

„Nepřerušuj mě,“ odpinkl mou námitku lehce jako pingpongový míček. „Nemám duši, protože nemůžu umřít.“

Nějak jsem jeho logiku nepobrala.

Pustil se do vysvětlování a já ho poslouchala, popíjela krabicové víno a když už ho zbývalo jen na dně, konečně jsem ho pochopila. Neřekl mi, co dělal v zimě ani kde byl a nebylo to důležité; povídali jsme si, jako by nikdy neodešel a já pak usnula, tak jak jsem byla, oblečená a bez ponožek. Snila jsem o tom, že takhle usínám už napořád, a v dlani mi spal bůh.