Válečné Kladivo Kapitola I.

Zkusil jsem si napsat nějákou povídku...podle mě je to žblept ale aspon jsem se pokusil :)

 

Kapitola I. - Vězení

Byl zrovna nádherný den a šel jsem pomáhát svému strýci v jeho řemesle. Vím že kování mečů a srpů není žádná jednoduchá práce a že vyžaduje určité zkušenosti, ale snažím se tomu co nejlépe porozumět. Bydlíme v malé vesnici hned za hradbami. Není to sice žádný luxus ale nestěžujeme si. Výdělek nám zatím stačí a zakázky přicházejí čím dál tim víc. Snažím se vyučit v dobrého kováře abych jedno koval stejně tak dobře jako můj strýc.

„Neeee co to děláš ?!?!“ okřikl mě strýc.

„Co?“

„Nejdříve musíš ocel nažhavit, nabrousit a teprve potom ji zchladit ve vodě ! Copak ses za ta léta nic nenaučil?“

„Promiň. Jsem ještě trochu ospalý.“

„Tak se koukej probudit.“

A takhle to chodí zhruba každý den. Zpracované železo a ocel prodáváme na trhu nebo dovážíme do hradu aby nedocházely zbraně. A někdy z toho vyjde tučný balík.

Už se schylovalo k večeru. Šel jsem připravit večeři. Venku byl krásný západ slunce a ptáci připomínali černé vlnky.

„Tak to bychom měli.“ oddychl jsem si.

„Zítra skočíš na tržiště a zkusíš něco prodat.“

„Dobře.“

„Kdyby ti něco náhodou zbylo. Což pochybuji. Ale kdyby , tak se zkus zastavit ještě na hradě. A opovaž se nějáké zlaťáky škudlit pro sebe !“

„Jasně. Spolehni se.“

Strýc se zdál někdy tvrdý, ale myslím si že je to dobře jinak bych se asi nic nenaučil. Je velice hrdý na svoji práci. Konec konců to má v rodě. Celý náš rod jsou kováři. Celý rozlámaný jsem si šel lehnout a usnul jsem spánkem unavených.

Další den mě probudil nezvyklý hluk. Nejdříve jsem slyšel hrnčení oceli. Rozeznával jsem různé hlasy. A nakonec jsem poznal hlas hradní domobrany. Vstal jsem tak rychle jako když mě vystřelí z luku a vyběhl jsem ven.

„Co to děláte, to nemůžete !!!“

„Ve jménu krále vás zatýkám. Za podezření o prodeji zbraní nepřátelskému království.“

„COŽE? Co to je za nesmysl ! Pusťte mě !“

Zmateně jsem se na to díval a pak jsem zakročil.

„Co mu to děláte? Pusťte ho.“

„Kliď se odtud skrčku.“ a odstrčil mě.

„Co provedl ?“

„Tvůj strýc je velice podezřelá osoba. Naše království je teď v krizi. A prodávání zbraní cizákům se situace ještě zhoršuje. A jediný slušný kovář je tady tvůj strýc.“

„Ale on žádné zbraně cizákům neprodával!“

„NEZAPÍREJ! Nebo pujdeš taky.“

Nevím co to do mě vjelo. Najednou mi začala krev vřít v žilách a zatemnělo se mi před očima a skočil sem na záda nejbližšímu strážnému. Je pravda, že v hospodských rvačkách jsem často vyhrával. Ale tohle bylo zdaleka něco jiného.

Skočil jsem po něm až se skácel k zemi a začal zběsile máchat rukama. Držel jsem ho pod krkem snažil se nespadnout. Ale bohužel je domobrana na takové případy cvičena. Strážný se zvedl a padal

zádama k zemi. Což jsem nečekal, a v zápětí jsem se rozmázl o chodník. Hlavou jsem dopadl na kámen a byl jsem lehce malátný.

„Vemte toho hajzla taky! Za napadení domobrany.“

Přišli ke mně a jeden mě vší silou kopnul do hlavy až mi z pusy vyprskl obláček krve. Každý mě vzal za rameno, a odvlékali mě do hradu. Po cestě se mi motala hlava a začalo se mi černat před očima jako kdyby už byla noc. Nic jsem si nepamatoval.

Probudil mě až zvuk chřestících řetězů.

Ležel jsem spoután na hromadě sena a kamení. Vedle mě ležel další chudák, který to na první pohled schytal víc než já. Krev mu tekla z pusy a z nosu a ještě jedna tržná rána na zádech.

To jsem to teda vyžral, říkal jsem si. Ale jak jsem se tak ohlížel ,nikde jsem neviděl strýčka. Rozhlédl jsem se kolem. Prostě klasické zatuchlé vězení. Všude krysy okusující zbytky masa nebo už zemřelé vězně. Na zdech samá pavučina a plíseň. Vězni byli buď v bezvědomí a nebo se pokoušeli navázat kontakt s okolím. A najednou se ozval něčí hlas.

„Za co jsi tady?“ zeptal se krvácející muž vedle mě.

„Za napedení domobrany. Co ty ?“

„Jsem tu za to, že jsem podpálil stodolu. Omylem samozřejmě. Ale požár se rozšířil téměř do celé vesnice a způsobil obrovské škody. Lidi jsou svině. Práskli mě.“

A začal si stírat krev z obličeje. Když vztal byla vidět jeho postava. Široký hrudník, mohutné svaly. Je vidět že je pěkně namakaný. Prostě klasický farmář. Po chvíly se i další vezni začali zapojovat do našeho rozhovoru.

„Já jsem tu za zbabělost. Při velké bitvě jsem strachy utekl.“ řekl se svěšenou hlavou vězeň.

Nastalo v tu chvíli velké ticho. Všichni se otáčeli směrem k němu. A potom konečně někdo narušil ten nervy drásající klid.

„Já jsem tu za to, že jsem se před třemi dny v hospodě hrozně vožral. Zpíval jsem moc hlasitě až sem probudil domobranu. Ta se naštvala a šoupla mě sem.“

„Moment.“ namítnul jsem „to ale není zločin za který bys seděl.“

„To ne, ale poslední dobou se časy mění k horšímu. Kvůli válečné krizi teď zavírají lidi i za úplný kraviny.“

Chvíli zase panovalo ticho.

„My jsme ve válečné krizi ?“ zeptal se jeden z vězňů který se právě probral.

„Bohužel jo. Náše království rozpoutalo válku s démonskou rasou. Zatím jsou síly vyrovnáné, ale král dělá vše proto, abychom měli převahu. Myslím si, že po rozsudku půjdeme všichni do armády. Démoni májí hrozně moc špehů rozprostřené po celém našem království. Kvůli tomu se zavírá a vyšetřuje hodně lidí. I nevinných.“

„Sakra! Všechno tady spěje do hajzlu.“ zaklelo pár vězňů.

Najednou se ozvala ráná a proud světla vnikl do temného vězení. Pomalu se začaly rýsovat obrysy dvou robustních postav, které kráčely směrem k nám. Bylo slyšet chřestění klíčů.

„Tak vy špíno, jednotlivě půjdete před soud. Pravidla jsou jasná. Jakékoli urážky, útěky nebo dokonce napadení soudu bude trestáno smrtí. A to oběšením. Je vám to jasné ?!“

Všichni vystrašeně kývali hlavou. Strážníci nejdříve odvlékli vězně úplně u zdi. Když se zavřely dveře a vězení zase zahalila temnota, tak si všichni něco šuškali. Slyšel jsem jen malé útržky rozhovorů :

„....myslíš že to přežije?.....“

„....možná bych měl plánovat útěk..........ale nechci se houpat na šibenici....“

„....co budeme dělat po rozsudku?.........nechci být voják.....“

Otočil jsem se směrem ke zdi a snažil se ještě chvíly odpočinout. Pak se ke mně přišoupl jeden vězeň.

„Hele v pohodě. Málo lidí popravili. Jenom tam přijdeš a oni tě pošlou do armády nebo když budeš mít fakt velký štěstí tak nějáké veřejné práce.“

„Já se nebojím.“ řekl jsem s tichou odvahou a schoulil jsem se ještě více do klubka.

Vězňů tu bylo požehnaně. Tak jsem doufal že budu jeden z posledních, abych se trochu prospal. Ta rána na hlavě bolela jako čert, ale i přes to se mi nějákým způsobem podařilo usnout.

…. krásný slunečný den....ležím na louce a v puse mám dýmku s čerstvím doutnajícím tabákem. Vychutnávám si kouř a přitom se kochám pohledem na otevřenou riviéru.

„Nazdar kluku!“ otočil jsem se, a koho to nevidím „Strýčků!!!“rozběhl jsem se za ním. A vše bylo zase jako dřív. Strýc koval a já mu pomáhal. Chodil jsem do hospody a bavil se s kámošema v nevěstincích. Klasické rvačky jsem vyhrával bez problému a potom vychutnával kořalku vítězství. Cítil jsem se jako -.....

„Hej!!! Seš na řadě! Tak vstaneš nebo tě k tomu mám dokopat ?!“

Vztal jsem s velkým vypětím sil. Popadli mě a vlekli mě přes schody. Viděl jsem jak se vzdaluji od své cely. Poté jsem si uvědomil a seřadil souvislosti. Doufám že to dobře dopadne říkal jsem si. Stoupali jsme stále výš a výš až mě nakonec oslepilo denní světlo.

---