Starožitníkův krám

Jdu křivolakou uličkou

pošmourný podzim

zalézá mi pod kabát

v kapse kaštan hladký a kulatý

a v břiše kručí hlad

Náhle stojím přede dveřmi,

beru za kliku kroucenou

a, překračujíc ztrouchnivělý práh,

ocitám se o sto let nazpátek

Cedule z mosazi hlásá

Starožitníkův krám

Vešla jsem do jiného světa

a milý, leč tajemný

stařík mě zdraví:

„Dobrý podvečer, ctihodná slečno!“

Pohlédnu naň a ustrnu úžasem

Bělavý plnovous a starodávný šat

sklíčko přes oko

kadeře k ramenům

a to nejhodnější podivu:

na rameni havran mu stál.

„Dobrý den,“ odpovím,

leč co dál, netuším…

Pánův zrak mě probodává

a havranův jakbysmet

Pohlédnu okolo

a hřejivo se uvnitř mne rozlije

ten kočár a porcelánová panenka!!

houpací koník, hle! Tu stařičký medvídek…

Vedle pak krabičky a truhličky z mahagonu;

látky vzácné, orientálně vyšívané;

prsteny a náhrdelníky

zlatem a stříbrem prokvétané,

drahými kameny posázené,

čajové dózičky

čínsky vzorované…

v rohu stojí figurína

oděná v šat renesanční…

„Budete si přát?“

Táže se mne havran.

Havran?!

Tu procitám a stojím zase

ve zešeřelé uličce

Hledím v dvéře zteřelé,

v okna rozbitá

dnes už není zde ten krám,

není už havran, ni jeho pán…

já procitám z náhlého zasnění

či byl to návrat zpět?

Co já vím…

---