O rybáři Vonderkovi

To vám takhle jednou šel starý Vonderka z moře domů, ale jako každý večer se stavil v námořnické hospodě na polévku a rum. Vonderka byl chlapík, silnější postavy, vousy a námořnickou čepicí na hlavě. Často bafal svou dýmku, do níž si kupoval tabák za pár stříbrňáků.

Posadil se ke stolu u kterého sedával už dlouhých pár let. „ Polévku a rum!“ volal hospodský do kuchyně, znaje Vonderku a jeho zvyk.

„ Díky, Pepiku.“ zamumlal Vonderka s dýmkou v ústecha sundavaje si kabát. „ Vonderka, dáš si s náma partičku?!“ volal muž, sedíc opodál a radostně míchajíc karty. Vonderka s nimi někdy hrával. Většinou když měl plnou loď ryb a všechny prodal nebo když se včas vrátil ze sousedního ostrova a uklidil loď. „ Ne, dnes ne.“ odpověděl.

„ Ale díky, díky…“ dodal. Hospodský položil na stůl talíř polévky, lžíci a štamprli rumu. Uspávací štamprli, jak tomu Vonderka s radostí říkával. „ Tak co? Braly, braly?“ ptal se hospodský zvědavě. Vonderka na to jen odpověděl: „ Ále jo, šak to znáš. Jako dycky.“

a pustil se do jídla. V hospodě bylo rušno. Chlapi si povídali a hráli karty, ženské se chichotaly a děcka pobíhali po lokále.

  Sotva Vonderka vypil svou uspávací štamprli rum, přisedl si k němu vysoký, hubený mladík v saku a hned začal: „ Dobrý večer, vy jste pan Vonderka? Námořník a rybář Vonderka?“ „ Ano, to sem.“ odpověděl Vonderka, braje si svou dýmku. „ To jsem rád…“ pokračoval lehce se usmívající mladík „…Já se jmenuji Tonda, Tonda Karas. Já…“ začal a odmlčel se.   Sklopil pohled na zem a opět se váhavě podíval na Vonderku. „ Tak co máš na srdci?“ zeptal se Vonderka vlídně. „ Já…“ pokračoval mladík „… chtěl bych k Vám do služby.“ Vonderka jen zůstal hledět a ujišťoval se, zdalipak slyšel správně: „ Do služby? Ke mně?“ Mladík jen s rozzářenýma očima přikývl. Vonderka váhal. Klučina je to mladý, takže bude učenlivý, ale kde má svaly? Je jen kost a kůže, aby mi ho kotva nestáhla do vody, až ji bude spouštět. A co víc, vypadá nějak nějak študovaně. Tomu Vonderka nemohl uvěřit. „ Opravdu chceš na rybáře? Je to těžká a tvrdá práce.“ přeptal se. „To vím a už jsem se rozhodl. Proč? Myslíte, že se na tu práci nehodím?“ ptal se Tonda zklamaně. „ No, jak se to vezme.“ řekl Vonderka a opřel se. Znovu se váhavě podíval

 na mladého studenta, když v tom řekl: „ Ále co, já to s tebou zkusím. Stejně potřebuju někoho k ruce.“ Tonda samou radostí vyskočil ze židle: „Vážně?“ ujišťoval se. „ Jak sem řek, tak platí.“ Uklidňoval ho Vonderka.

Když se Tonda uklidnil, dojednal s ním Vonderka podmínky, které by měl plnit. Aby spolu vycházeli v dobrém a aby jim šla práce, jak se říká, od ruky. Druhý den ráno se sešli dole v přístavu.

 Vonderka Tondovi ukázal svou loď a hned začal s výukou. Musí mu ukázat námořnické a lodní uzly, které používá, jak zpustí kotvu a jak ji zase vytáhne. Jak napne plachtu, kam dá věci, které převáží a další nezbytně důležité věci. Před polednem se má Vonderka sejít s jedním obchodníkem. Potřebuje dopravit zboží na sousední ostrov. „ Pojď, naložíme to.“ řekl Vonderka plácl Tondu po zádech. Ten jen vyjekl a šel. Moře bylo dnes klidné. Byl krásný sluneční den. Když přijeli na ostrov, vyložili zboží a šli na oběd do nedaleké hospody. S obědem si ale museli pospíšit, poněvadž bylo nutné ještě nachytat pár ryb a dopravit je jednomu kupci, co je na trhu prodá.

Toho večera spolu večeřeli v námořnické hospodě, kde se právě včera poznali. Pojedli, napili se a že už pomalu půjdou. Šli noční ulicí města, lampy svítily, lidé v domech zhasínali ke spánku, když v tom se Vonderka zeptal: „ Ty, Tondo, nechceš jít se mnou na noční lov?“ Vonderka to tak čas od času dělával. Brzy ráno měl čerstvé ryby a nutno podotknout, že také o něco víc peněz, ale pro peníze to Vonderka nedělal.  „ Půjdu velice rád.“ řekl Tonda „ A kdy?“ Vonderka na to jen: „Teď.“ A šli. Bylo už chladno, nikde ani živáčka, jen kosatky pluly blíž u hladiny za doprovodu skákajících delfínů. Slunce už nebylo skoro vidět, jen jeho jemné zbytky paprsků dělali nádherný zlatavý závoj vodní hladině. Právě toho večera chytili plno ryb, které vyplouvají jen v noci a ne jen ty. Byl to slušný lov a finanční odměna byla víc než uspokojivá, řekněmeš.

Vonderka Tondovi navrhoval, aby se po tom večeru pořádně vyspal, ten ale odmítl. Vonderka měl starost. Zrovna dnes potřeboval někoho na pomoc a ne ospalce. Byl ale příjemně překvapen. Tonda na sobě nedal znát nejmenší známku únavy, byl-li vůbec unaven. Pracoval tak čile a pilně, že radostí a štěstím doslova svítil, co svítil, ba přímo zářil.

 Večer šli spolu opět na večeři do hospody, když v tom Vonderku napadlo: „ Kde ty vlastně bydlíš, Tondo?“ „ V hotelu, nedaleko odtud.“ řekl. „V hotelu?!“vyděsil se Vonderka. „Dyť to musí bejt drahý. Hernajs, to neumíš říc?“ zlobil se. Měl pravdu. Z toho, co si na moři vydělal, šla většina za pronájem pokoje. Tonda jen seděl a zíral.   

„Nechceš se mnou bydlet na lodi? Moc velká sice není, ale dva se tam hravě složíme.“ Tonda byl rád, že mu Vonderka něco takového nabídl. Moře má rád a Vonderku konec konců také. „Pokud by Vám to nevadilo, půjdu rád.“ „Jinak bych se neptal.“ upozornil. Tonda jen s úsměvem přikývl. „No a na moři tak budeš pořád, i v noci.“ dodal a vzal Tondu kolem ramen.

Tonda cítil jakýsi druh štěstí. Cítil se s Vonderkou dobře a věděl, že v něm má přítele.

 Druhý den ráno, když šel Tonda do práce, nesl si s sebou batoh se svými věcmi. Před odchodem z hotelu Velryba zaplatil za poslední noc a rozloučil se. Vonderka ho už čekal. V kajutě mu vyklidil horní polici, aby si měl kam dát knihy. Nepochyboval totiž, že nějaké má. Svou skříňku rozdělil na půl. Neměl s tím žádný problém, jen měl místo dvou hromádek jednu. Když Tonda konečně přišel Vonderka se nestačil divit. Čekal zavazadlo obrovských rozměrů a on si nese něco mezi krabicí od bot a bednou na tuňáky. „To je všecko?“ musel se zeptat. „Ano, děkuji.“ řekl Tonda a posadil se na postel. Zprvu vykulil oči, jak byla tvrdá, ale rychle a rád si na ni zvykl. Polici na knihy nezaplnil ani z poloviny, ale domluvil se s Vonderkou, že ji velice rád zanedlouho zaplní. Vonderka nic nenamítal, vždyť právě proto mu ji vyklidil.

 Šlo jim to spolu dobře. Za nějaký čas se Tondovi udělaly svaly 

a Vonderka byl také rád. Nepatřil mezi lidi, co v jednom kuse melou hubou, jak o sobě říkával a Tondovi to nevadilo. Když chtěli, povídali si, když ne, mlčeli. Vonderka už několikrát zpozoroval, že Tonda rád sedává večer na palubě lodi a dívá se do tmy. Nic nedělal, jen seděl, koukal a poslouchal, jak zpívají kosatky a jak se vlny odrážejí od nedalekého útesu. Líbilo se mu, když se ze západem slunce vraceli z lovu a Vonderka mu vyprávěl všechny námořnické historky  a legendy. Někdy se u nich smáli, někdy si u nich povzdychli a někdy se Tonda dokonce až bál. Častokrát také vyprávěl, jaké exotické země navštívil a to Tonda nestačil kulit oči.

 Týden se měnil v měsíc, měsíc zase v rok a Vonderku tak napadlo, že za celou tu dobu ho Tonda ani jednou nepožádal o svolení jet navštívit rodiče. Párkrát o nich mluvil, ale nikdy za nimi nejel nebo oni za ním. Někdy ho viděl psát dopisy, ale nebyl si jistý, jestli je vůbec poslal. Ani na Vánoce neodjel. Vonderkovi to sice nevadilo, právě o Vánocích byl rád, že tam Tondu měl. Ne jen k rybolovu, ale i k převážení zboží.

Jednou večer, když Tonda zase seděl na palubě lodi, přišel Vonderka k němu a zvědavě se zeptal: „Ty, Tondo. Kde máš vlastně rodinu?

A proč si šel zrovna na rybáře?“  Tondu ty otázky vůbec nezaskočily.

Čekal, kdy se Vonderka zeptá, zeptá-li se vůbec. Pootočil se tedy k němu a začal vyprávět svůj příběh: „ Tak, jako jste Vy převzal rodinné řemeslo, měl jsem také já převzít to naše. Již jako malého chlapce mě bavila škola, číst a vzdělávat se. Můj otec, Vladimír Karas, si této skutečnosti všiml a dal mě tedy na vysoké učení, abych měl právnické vzdělání, jako on. Já ale nechtěl. Chtěl jsem se dále vzdělávat, ale ne jako právník, nýbrž jako lékař. Otec na mě naléhal a já, i přes jeho výhružky, utekl z domova.“ Vonderka jen seděl, bafal svou dýmku a tiše poslouchal. „Píši jen mamince, aby o mě neměla starost, že jsem v dobrých rukou a že si poctivě vydělávám.“ Když Tonda skončil svůj příběh Vonderka nevěděl, co na to má říci. Jen seděl a bafal.