Darvinie - Tajemství modré růže (1. Sen)

Měsíc jasně svítil – byl úplněk. Stála jsem na malé mýtině, uprostřed tmavého lesa. Stromy se táhly do výše a zakrývaly další výhled na oblohu, z jedné strany se mezi nimi prolínalo zářivé světlo, jakoby v dáli pořádali obrovský táborák. Kromě šustění v korunách stromů jsem zaslechla pomalu linoucí se zvuk paniky a strachu. Tak to muselo být něco horšího než táborák. Najednou z lesa vylétli neznámí lidé. Dost mě vyděsili, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Co to? Kdo jste? Snažila jsem se ze sebe dostat, ale marně. Cizinci prohlíželi mýtinu, jako by tu snad ještě někdo měl být, ale mě si vůbec nevšimli, jako kdybych tu vůbec nestála. Přišla jsem k nim blíž, abych si je prohlédla. Byli zahaleni v plášti. Proč by se někdo schovával v plášti? Ty už vyšli z módy. Ještě v takové tmě. Stáli tam tři muži a jedna žena. Na první pohled bylo zřejmé, že není obyčejný smrtelník, byla ta nejkrásnější žena, kterou jsem viděla. Dlouhé vlnité vlasy měla rozpuštěné a nechávala vítr, ať si s nimi hraje, její pokožka se jemně třpytila od svitu měsíce. Podívala se na vyššího muže, který stál vedle ní a něžně ji objímal kolem ramen, její modré oči byly plné slz a bolesti. „Larisso, musíme to udělat!“ odpověděl jí tónem plným rozhodnutí, ale i bolesti. Muž naopak vypadal úplně jako obyčejný smrtelník. Měl krátce střižené vlasy a hnědé oči, žádná třpytící se pokožka.. „Udělali jsme chybu, ale ona za to nesmí pykat,“ řekl rozhodně. „Vím, jen… prostě je to pro mě těžké! Bille, vidíme ji pravděpodobně naposled, uvědomuješ si to?!“ utírala si slzy a zpod pláště ji vykouklo malé děvčátko. „Mami, ty pláčeš?“ podívala se na matku smutnýma očima. „Ale to víš, že ne zlatíčko, neboj se,“ nasadila přesvědčivý tón. „Ale já nemám strach.“ snažila se zalhat, ale moc jí to nešlo. „Nezapomeň, že tvé pocity jsou dost zjevné,“ podotknul a pokývnul na Larissu. Že by její manžel? Pravděpodobně, neboť děvčátko se ve velké míře v obličeji podobalo jemu. Ostatní jsem neviděla, protože bylo schované pod pláštěm s kapucí. Odstoupilo od matky a ta si k němu klekla. „Teď mě musíš poslechnout, ano?“ Děvčátko jen přikývlo. „Půjdeš s těmito pány, odvedou tě do bezpečí. Za žádnou cenu se neohlížej a nezastavuj!“ zlomil se jí hlas. Bylo mi jí líto, chtělo se mi plakat, ale dřív než slzy jsem pocítila na tváři kapky deště. Podívala jsem se na oblohu a ta byla zcela zatažená, ani měsíc nebyl vidět. Velice zvláštní, projelo mi hlavou. Ještě před chvíli byla obloha bez mráčků. „Maminko, já nechci nikam jít,“ plakalo děvčátko. „Musíš, je to tu pro tebe nebezpečné, není jiná možnost,“ matka měla stále zlomený hlas. Natáhla si ruce ke krku a sundala si řetízek s přívěskem v podobě květiny. Uprostřed byl průhledný kamínek, který zářil slabě modrým světýlkem. „Až přijde čas vrátit se, poznáš to díky jemu,“ zapla řetízek děvčátku kolem krku. „Zlato, budeme na tebe myslet!“ usmál se Billy. Najednou se ozval výkřik nedaleko nás. „Už musíš jít!“ zašeptala matka „Brokku, Warenne, víte co mate dělat?“ zeptal se Billy dalších dvou mužů. Vypadali stejně smrtelně jako on. Neprojevovali žádné emoce z této smutné situace. „Ano pane,“ opověděl jeden z nich a uchopil děvčátko do náruče. Že by její ochránci? „Já se bojím!“ vzlyklo děvčátko. „Ty to zvládneš, věřím ti,“ řekl otec uklidňujícím hlasem. Z lesa vyskočily dvě postavy. „Tady je!“ zvolal jeden z nich. „Běžte,“ zakřičel Billy, „my se o ně postaráme, hlavně už běžte.“ „Milujeme tě,“ Larissa naposled políbila děvčátko. Oba dva muži se rozběhli i s děvčátkem směrem od světel a hluku. „Jamesi, Richarde?“ Billy se tázavě podíval na neznáme. „Ahoj Billy. Opět se setkáváme.“ „Naši dceru nedostanete!“ Larrisa se výstražně postavila proti mužům. „Co nám uděláš, hm? Smrtelnice…“ Billy se před ní ochranářsky postavil. Smrtelnice? Copak někdo nádherný jako ona muže být pouhý člověk? „Nechceme vaši dceru, k čemu by nám byla? Chceme něco, co patří nám!“ vykřikl jeden nich, přeskakuje očima mezi Larissou a Billem. „To nikdy nedostanete!“ odpověděla Larissa. Zřejmě chápala co mysleli. Ale co mysleli, co tak usilovně chtěli? Druhý muž se s chtíčem podíval na Larissu, chtěl něco udělat, ale najednou ho chytly za nohu kořeny a stáhl ho k zemi. Druhý se nechápavým pohledem podíval na Billyho a na Larissu a ta se zákeřně usmála. Objevil se mu v obličeji výraz, jakoby zrovna na něco přišel, na něco velmi důležitého, ale nepromluvil ani hlásku. Billy se k něčemu chystal, ale najednou mě to začalo táhnout dál a dál do lesa, směrem, kterým běželi muži s děvčátkem. Zaslechla jsem jen výkřik. Co se asi stalo? Velice mě to zajímalo, ale to už se asi nedovím. Najednou jsem se objevila vedle mužů s děvčátkem. Běželi neuvěřitelnou rychlostí… Počkat, něco mi na nich nesedělo. Pořádně jsem si je prohlédla a došlo mi, že vůbec neběží, ale letí! Uvědomila jsem si, že předtím, též přilétli na mýtinu, jak jsem si toho nemohla nevšimnout. Též jsem se vznášela vedle nich. Byl to zvláštní pocit, plný svobody. Letěli jsme tak několik minut. Museli mít v létání dobrou praxi, taková rychlost v tak hustém lese. A co já? Zamyslela jsem se, jak to ovládám? Snažila jsem se zabočit, ale nešlo to. Nechápala jsem to, ale pak mě napadlo, že to musí být sen a já v něm jsem pouhý divák. Ano, proč ne? Tolik snů se mi zdálo jako tento, tedy při kterých jsem se jen dívala. Jako bůh, který sleduje lidi a jejich osudy ze shora. Napadlo mě pokusit se probudit, ale marně. Byla jsem zvědavá, co se stane s děvčátkem, tak mě to nijak netrápilo. Les se víc a víc zhušťoval. Muži zpomalili svůj let, bylo těžší vyhýbat se větvičkám a stromům vůbec. Ve chvíli, kdy jsem myslela, že se budeme muset zastavit a jít pěšky, jsme se ocitli na obrovské louce. I přes tmu bylo vidět, jak je nádherná. Plná květin, vůně se mísily mezi sebou. Kapky deště odrážely měsíční svit, vychutnávala jsem si tento pohled – milovala jsem květiny. Blížili jsme se k jezeru. Z lesa vylétli tři muži, letěli přímo k nám. Brokk si jich všimnul. „Zkus je zdržet! Je to jenom kousek.“ přikázal Warrenovi. Ten se na místě otočil a letěl k nim. Pár metrů se před nimi zastavil a poslal na ně paprsek světla. Jednoho zasáhl, ostatní dva se paprsku vyhnuli. Co…? Nemohla jsem dokončit myšlenku, byla jsem naprosto omámená tím, co jsem viděla. Vyvracelo to teorie učitelů, že žádná kouzla a čáry neexistují a už vůbec ne jiné světy. Byl toto jiný svět? Jestli ano, tak se podobal hodně našemu. Až na neuvěřitelně krásnou ženu, létající muže, kteří ze svých rukou nechávají vycházet divné paprsky. Kouzla? Byli jsme už u jezera. Brokk s děvčátkem si začal něco mumlat. Byl to asi cizí jazyk, nerozuměla jsem mu. Hladina se najednou začala rozestupovat a objevili se schody. Dole bylo nějaké zrcadlo vyplněné divnou tekutinou. „Opravdu musím?“ zeptalo se děvčátko. Brokk jen přikývl. Warenn stále bojoval s dalšími dvěma muži, ale boj začal pomalu prohrávat. „Ne!“ zakřičelo děvčátko. Warren svůj boj prohrál. „Utíkej k zrcadlu a projdi ním! Tohle dej osobě, která tam bude na tebe čekat.“ Dal jí průhlednou flaštičku s tekutinou. „Ale…“ chtěla zaprotestovat. „Běž!“ zlostně vykřiknul. Děvčátko poslechlo a utíkalo po schodech k zrcadlu. Tak moc jsem jí chtěla pomoct, její malé nožky se nemotorně pohybovaly po obrovských schodech. Mohla jsem jen bezmocně přihlížet. Brokk bojoval se vší silou. Jednoho ihned trefil paprskem světla, ale ten druhý, jak se zdálo, byl v tomto boji dobrý. Odrážel paprsky a hledal způsob, jak trefit Brokka. Byl to velice vyrovnaný boj. Ale v jednu chvíli udělal Brokk osudovou chybu. Koukl jedním okem po děvčátku, jestli už prošlo. Toho muž využil a poslal paprsek, který Brokka zasáhl. Okamžitě padnul k zemi. „Vaše snaha byla marná. Umřel jsi pro nic, měl ses přidat k nám!“ znechuceně se na Brokka usmál a překročil jej. „Nebylo to zbytečné. Raději zemřu, než být při vás.“ „To se ti splnilo.“ Řekl si muž pro sebe a letěl za děvčátkem. To pospíchalo, co nejvíc mohlo. Srdce se mi rozbušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Už byla skoro u zrcadla, připravovala se, že jím projde, ale muž ji dohnal a chytil ji za ruku. „Pusťte mě! Nechte mě být!“ křičela. „Nikam nepůjdeš,“ usmál se nad tím, jak se děvčátko snaží vyprostit z jeho pevného sevření. Děvče se na něj upřeně podívalo se zamyšleným pohledem. Ale pak se stalo něco nečekaného - i muž byl tím velice zaskočen. Z vodní stěny kolem schodů vytryskl proud vody přímo do jeho obličeje, proto děvče pustil. Koukala, jako by tomu nemohla uvěřit. Ze zrcadla se najednou natáhla ruka. Ženská? Pravděpodobně, byla jemná, křehká. „Pojď,“ zvolal hlas z druhé strany zrcadla. Chytla děvče a táhla jej k sobě. Muž se vzpamatoval: „Ne!“ natáhl se, ale děvče o kousek minul, zmizela za zrcadlem. Vyskočila jsem z postele. „Co to sakra… Kde to jsem?“ zmateně jsem se rozhlížela po pokoji a praštila jsem sebou zpět do postele. „Jenom sen,“ promnula jsem si oči. Na obloze se objevovaly první sluneční paprsky. Podívala jsem se na hodiny. Teprve šest? Znechuceně jsem se zavrtala do peřin a snažila se usnout, ale nemohla jsem dostat z hlavy děvčátko. Co se s ním stalo? A kdo byla ta na druhé straně? Otázky se mi honily hlavou. Nakonec jsem se přinutila vstát. Mohla bych mamce udělat radost a nachystat jí snídani. Ano, to byl dobrý nápad. Byly jsme jako dvě nejlepší kamarádky, ve všem jsme si rozuměly. Jediná rozdílná věc byla ta, že ona ze všeho nejvíc milovala zvířata a já rostliny. Někdy jsem nechápala mou přehnanou lásku k rostlinám, ale vždy když jsem se o ně starala naplňoval mě pocit uspokojení a ony mi to vracely svou nádherou. Rychle jsem se převlékla a řekla si, že ještě nakrmím zvířata. Mamka bude mít ohromnou radost, těšila jsem se ze svého plánu. Potichu jsem seběhla po schodech a zastavila se u zrcadla. Bože, řekla jsem si pro sebe a prohlížela si své vrabčí hnízdo. Utáhla jsem si nezbedné kudrnaté vlasy do drdolu a vyběhla ven. Sluneční paprsky mě zahřály na tváři. Byly poslední dny prázdnin. Bydlely jsme samy s mamkou na okraji Galloway Forest parku, nechtěly jsme bydlet ve městě, zde jsme mohly chovat zvířata a já tu měla za zahradou svůj vlastní skleník, který byl doslova přeplněný květinami. Otce jsem nikdy nepoznala, umřel, když jsem se narodila, měl autonehodu. „Ahoj Charlie,“ přivítala jsem našeho irského setra. Zvedl hlavu a opět ji položil, jako by mi pozdrav opětoval. Vyšla jsem ke stáji, která stála hned za domem. Chovaly jsme dva koně, často jsme si jen tak s mamkou vyjížděly do parku. Přivítali mě hlasitým řehtáním. Nabrala jsem krmení do kbelíku a nasypala nejdřív Blackovi, velkému černému hřebci. Arnie mu jídlo ihned záviděla a snažila se hlavou dostat ze svého boxu k Blackové misce. „Arnie, nech toho, hned ti dám,“ pokárala jsme ji. Jako by mi rozuměla, najednou stála v klidu a poslušně čekala. Nasypala jsem jí též a poplácala po zádech. Byla to nádherná klisna, hnědá srst se jí leskla a z dálky vypadala jako samet. Koukla jsem na hodinky – půl sedmé. Mamka bude za chvíli vstávat, musím si pospíšit. Rychle jsem udělala těsto na lívance, skočila do komory pro džem a zapla jsem si sporák. Mezitím, než se pánev nahřála, jsem prostřela stůl. Nebylo těžké udělat lívance, mamka o prázdninách byla často v práci, a tak jsem si musela sama vařit. Všechno bylo nachystané, měla jsem ze sebe ohromnou radost. Ze shora jsem zaslechla jemné bouchnutí dveří. Mamka už vstala. „Dobré ráno, Lilly,“ ospale pozdravila. „Ahoj mami,“ odpověděla jsem s napětím v hlase. Asi to napětí vycítila. „Co se děje?“ zeptala se. „Nic, mělo by?“ snažila jsem se o normální tón. Projížděla mě pohledem od hlavy až k patě, jako by byla rentgen. Nakonec asi uvážila, že kdyby se něco dělo, řekla bych jí to. Sešla dolů a zarazila se. Na tváři se jí objevil obrovský úsměv. „Aha, tak tohle se děje. Děkuji, jsi zlatá,“ všimla si nachystané snídaně. „Já věděla, že ti to udělá radost,“ pousmála jsem se. Sedly jsme si ke stolu. „Lívance, mé oblíbené!“ rozplývala se. „To jsi nemusela kvůli mně vstávat, ale…“ „Nevstávala jsem, nemohla jsem spát, zdál se mi podivný sen,“ zarazila jsem se. „Koně už jsou nakrmeni,“ snažila jsem se zamluvit zmínku o snu. „Jsi úžasná. Sen? Jaký?“ dál do sebe vrhala lívanec za druhým. „No…“ váhala jsem „ …o děvčátku. Byl zvláštní, byla tam nádherná paní a dva muži co uměli létat. To na tom asi bylo nejvíce zvláštní. Před někým utíkali a pak to děvče prošlo jakýmsi zrcadlem a já se probudila. Jak jsem řekla, byl to dost zvláštní sen.“ usoudila jsem. Mamka se najednou zarazila, odtáhla si lívanec od úst. „Velice zvláštní, ale jenom sen, že?“ dívala se na mě, jestli nejsem nemocná, něco co by vysvětlilo podivný sen „Ano,“ odpověděla jsem nechápavě. „Co je ti mami?“ „Nic, nic,“ zaměnila vystrašený výraz za klidný. „Musím do práce, uvidíme se později,“ vstala od stolu. „Až večer, jdeme s Mattem ven, pamatuješ?“ Matt byl můj nejlepší kamarád, jsme jako bratr se sestrou. „Ach, ano. Tak tedy večer,“ řekla zamyšleně a odešla. Nechápala jsem její náhlou změnu nálady, ale třeba si vzpomněla na něco z práce, měla toho teď hodně. Pracovala jako ředitelka malého obchůdku v Newton Stewart, kterému se zrovna nedařilo nejlíp.

---