Tajemství hřbitova

„Martine! Tak pusť mě už k tomu počítači!“ volala Katka na svého staršího bratra celá nervózní.

„Počkej ještě chvilku, musím napsat něco do školy… Ségra, neotravuj pořád!“

„Ty tu ale sedíš furt!“

„Jsem taky na výšce a počítač potřebuju častěji než ty.“

Katka to vzdala. „Dávám ti deset minut!“ a odešla.

Hnědovlasá Kateřina chodila do prvního ročníku na střední hotelovou školu. Před dvěma měsíci, v dubnu, jí bylo teprve 16 let. Její bratr je o čtyři roky starší a studuje vysokou školu v oboru historie.

Katka se s Martinem často hádala. Úplně rozdílní sourozenci, jako kdyby ani nebyli z jedné rodiny. Martina zajímala převážně historie a doby dávno minulé. Odjakživa miloval knihy a tajemno.

Martinova sestra byla sice hodně odvážná, ale nadpřirozenu se jen vysmívala. Většinu svého času trávila ve svém tenisovém klubu.

„Brácho!“ volala znovu, když se vrátila do pokoje.

„Ještě ne, Katko!“ byl z ní už celý nešťastný, i když vlastně měla pravdu, protože Martin byl u počítače opravdu skoro pořád. „Běž třeba někam ven.“

„Takhle pozdě večer, jo? A nevíš, co bych tam asi tak dělala?“

„Ale není zas moc pozdě!“ odsekl Martin. „Projdi se třeba na hřbitov, a až se vrátíš, tak tě už vážně pustím, slibuju.“

„Co bych dělala na hřbitově? Jestli si myslíš, že se bojím – “

„Ne, to si nemyslím, ale právě proto tě tam posílám. Náš hřbitov není jen tak obyčejný, je tam pohřbeno spousta upírů.“ Martin se zatvářil hrůzostrašně.

„Kolikrát ti mám říkat, že na upíry nevěřím? A moc dobře vím, co se povídá o našem hřbitově v Čelákovicích.“

„Nechceš si osobně ověřit pravdivost těch povídaček?“ usmál se Martin.

„Tss! Až se vrátím, tak si to s tebou pořádně vyřídím, debile!“

Katka vztekle vyběhla z místnosti a zabouchla za sebou dveře. Nasadila si na hlavu černý šátek a vydala se do tmy. Hřbitov sice nebyl až na druhém konci města, ale nebyl ani za rohem domu.

„Brácha, za tohle tě asi zabiju,“ mumlala si po cestě. „Dokážu ti, že se není čeho bát a že upíři prostě neexistují.“ Kráčela černočernou tmou ozářenou jen svitem měsíce a občas i pouliční lampou.

Před Katkou, jenž byla celá zabraná ve svých úvahách, se objevil starý oplocený hřbitov. Přišla blíž, rukama se zachytila plotu a vyšvihla se na druhou stranu. Dopadla na zem a zvedla se.

Tak tady jsem nebyla pěkně dlouho, pomyslela si. Rozhlédla se kolem sebe. I přes svit měsíce viděla spoustu tajemných hrobů a náhrobků. Po zádech jí pře- běhl mráz. V noci tu ještě nikdy nebyla, všechno zde vypadalo jaksi záhadně. Ponejprv dostala strach, ale ten brzy přešel, vždyť se nemůže ničeho bát! Poma- lu se začala plížit ke středu hřbitova. Takový klid je tu! Dodala si víc odvahy a na potvrzení svých slov zvolala: „Upíři! Upíři! Jste tu? Existujete? Vylezte, vy nemrtví!“

Nic…

Strach z Katky rázem přešel úplně. „Jsem blbá? Proč tady tak trapním vyvo- láváním po upírech? Po těch neživých příšerkách? Hned si to jdu s bráchou do- mů vyřídit!“ A už byla na odchodu. Jenže…

Uslyšela nějaké záhadné zvuky a vrzání. Strnula. Pomoc! Chtělo se jí vykřik- nout, ale hlas ji zradil. Ani pohnout se nemohla, i když chtěla utíkat. Jen tam tak stála a čekala.

Temnou nocí se rozezněl strašlivý skřípavý zvuk. Jako kdyby se kámen třel o kámen. Katka teď začala litovat toho, že sem vůbec lezla. Živá se odsud určitě nedostanu! Proč, proč jen jsem Martinovi nevěřila?

Najednou se dokázala pohnout. Otočila se. Před ní se rýsovala jakási vysoká neznámá postava. Stála od Katky asi dva metry daleko. Katka byla v šoku, ale protože bývala hodně odvážná, brzy se vzpamatovala a čekala, co bytost udělá. Ta k ní přistoupila blíž. Káťa neznámého už viděla zřetelněji. Dech se jí málem zastavil. Byl to velice bledý muž. Usmál se na vystrašenou dívku, a ta zahlédla jeho vyčuhující špičaté bílé zuby. Katka ihned poznala, kdo to před ní stojí. Ustoupila o krok dozadu a usilovně přemýšlela, jak by se odsud mohla v po-řádku vytratit.

„Tak upíři neexistují, říkáš?“

Katka zavrtěla hlavou.

„Ztratila jsi řeč, co?“

Tentokrát jen před sebe němě hleděla, vůbec se nezmohla na slovo.

„Tak abych se představil. Mé jméno je Lešek Bělozubý a jsem zdejší vůdce. A ty jsi kdo, hmm?“

Konečně si Kateřina dodala víc odvahy. „Jmenuji se Kateřina Hadánková a zde na hřbitově jsem jen kvůli mému bratrovi, který mě sem poslal. Ty jsi vážně upír?“ zeptala se, i když odpověď znala už předem.

„Nevypadám tak snad?“ zasmál se Lešek. „Pobývám zde již 359 let. Za živa se mi říkalo Václav Moura z Mourovic, ale teď, když nežiju, je všechno jinak!“

„Kolik upírů tu leží?“

„To ti přesně nepovím, protože to sám nevím, ale je nás tu mnoho.“

Katce vyschlo v krku. Stála tady, na čelákovickém hřbitově, úplně sama mezi tolika upíry.

„Mohla bych se, prosím, v pořádku vrátit domů, pane Lešku? Nikomu o vaší existenci neřeknu, slibuju!“

Upír se rozesmál. „Takhle jednoduchý to zase nebude. Navíc lidé přeci o nás vědí, a proto zde nikdo takhle pozdě nechodí.“

„Vždyť to jsou jenom povídačky –“

„Opravdu?“

„Pro ostatní lidi ano, nikdo vás ještě totiž neviděl!“ Katka se na chvilku odmlčela. „A vy jako zabíjíte?“ zeptala se potom.

„Jen tak bezdůvodně ne.“

Dívka polkla. Upírova odpověď jí nešla z hlavy. Znamená to snad, že ji zabije, když se tam tak znenadání objevila? Musí odsud co nejdřív pryč! Na nic nečekala, rychle se otočila a uháněla zpátky k bráně, co jí nohy stačily. V životě snad tak rychle ani neběžela.

Leška Bělozubého Katčin čin sice překvapil, ale nehnal se za ní. Stál pořád na stejném místě. Teď se k němu z celého hřbitova pomalu hnaly další postavy. Nejbližší upír promluvil na svého vůdce: „Proč ji nezastavíš?“

Lešek jen mávl rukou. „Nechte ji; aspoň prozatím. Však ona se brzo vrátí.“

Pak se ozvala jakási upírka. „Budeme ji zabíjet? Vždyť je taková milá…“

„Musíme,“ zazněla odpověď.

Katka, celá udýchaná, konečně dorazila domů. Celou cestu se ani na malý okamžik nezastavila.

Vtrhla do pokoje, kde Martin ještě seděl.

„Co blbneš? Stalo se něco? A kdes byla tak dlouho? Snad ne na tom hřbito- vě?“

Katka bratra chytla kolem krku, jako by ho chtěla uškrtit a málem ho pře- valila na zem.

„Katkoo!“

„Jo, byla jsem na tom prokletým hřbitově! Chtěla jsem ti dokázat, že upíři neexistují!“

„Prosím, neškrť mě!“

Katka jej tedy pustila, ale naštvaná byla pořádně.

„Díky. Tak si o tom v klidu promluvíme, ano?“

Proč jsi mě tam, sakra, posílal?!“

„Netušil jsem, že tam opravdu půjdeš, myslel jsem si, že se jen na chvilku projdeš po městě a pak se vrátíš.“

„Věděl jsi, že se ničeho nebojím a že se na to místo tudíž budu chtít jít podívat,“ řekla už trochu klidněji.

„No jo, ale nemohl jsem vědět, že se něco stane! Tak co, objevili se ti upíři?“

„Jo! Ale viděla jsem jen Leška Bělozubého, vládce v Čelákovicích.“ Zdrcená Katka se posadila na postel. „Myslela jsem, že mu už neuniknu. Mohlo být dávno po mně.“ Podívala se Martinovi zpříma do očí. „Říkal, že bezdůvodně nezabíjejí. Bojím se, že já jsem ten důvod.“

Martin se posadil vedle Katky a objal ji. „Neboj, to zvládneme, já ti pomů- žu.“

„Díky, ale nevím, jak to chceš udělat.“

„To nech na mně. Probereme to zítra.“

„Dobře.“

Katka vstala a zamířila k počítači.

„Víš o tom, že u nás je největší hřbitov upírů na světě?“ stačil Martin zvolat, než odešel.

„Fakt? A kolik jich tu asi je?“

„Mluví se o třinácti.“

Katka spala velmi dlouho, až ji musela vzbudit matka.

„Vstávej, Káťo. Jaktože spíš tak dlouho, vždyť jindy si vzhůru jako první. Co to s tebou je? Vypadáš nějak sklesle.“

„To nic, mami. Výjimečně jsem pozdě usnula.“ Za žádnou cenu ji nesmí o včerejšku nic říct! Co by si o tom pak pomyslela… „Kde je Martin?“

„Martin? Odkdy tě zajímá, co dělá tvůj starší bratr?“

„Ále nezajímá, jen tak se ptám…“

„No taky se dnes po tobě ptal. Jste se snad nějak skamarádili?“

„To ne,“ trošku Katka zalhala. „Kolik je vůbec hodin?“

„Bude 10.“

„Už? No to snad ne,“ zazívala Katka a vylezla z postele. Jen co se převlékla, seběhla ze schodů dolů a vyhledávala Martina. Vrazila do něj ve dveřích jídelny.

„Kam se tak ženeš?“

„Tys mě ale vyděsil! Hledám tě.“

„Půjdeme ven?“ zeptal se Martin.

„Radši jo,“ vypravila Katka ze sebe a už se hnala před dům.

Martin dlouho nečekal, hned se vydal za sestrou. Rozhodli se, že nepůjdou na zahradu, ale že se projdou až k nedalekému lesu. Než tam došli, nepromluvili spolu skoro nic, jen pár slov.

Katka se po chvilce zastavila a chytla bratra za rukáv. „Martine,“ řekla zoufale, „co budeme dělat? Mám strach.“

Martin se na ni podíval a mírně se usmál. „Neboj, my to zvládnem. Co kdy- bychom jsme se prošli až na hřbitov?“

„Jen to ne!“ Katka zalapala po dechu. Nenapadlo by ji, že řekne zrovna tohle.

„Snad nechceš, ať to zajde ještě dál, už tak budeme mít problémy, věř mi.“

Katka se otočila a běžela směrem ke hřbitovu, na Matrtina se už neohlížela; byla rozhodnuta postavit se zlu čelem. I když se tam původně vracet nechtěla, teď jí bylo všechno jedno. Nějak to přece dopadne! I když přitom může přijít i o život.

Martin takovou sestřinu reakci nečekal. Byl velmi udiven jejím chováním. Když se vzpamatoval, tak za Katkou hned vyběhl, aby neudělala nějakou hloupost. Věděl přesně, kam běží. Brzo mu zmizela z dohledu. To ho ale netrá- pilo, stejně ji potom zase zahlédl, konkrétně u zídky hřbitova. Viděl, jak proletě- la bránou dovnitř jako silný vítr.

Když se Martin dostal taky až za bránu, ponejprv Katku vůbec nespatřil. Pozorně se rozhlížel, moc lidí tam opravdu nebylo, ale Katky nikde! Co teď?? Nevěděl, kde má začít, netušil, kde v zemi leží zrovna upíři…

Někdo Martina chytil zezadu za rameno. Ten sebou trhl. Otočil se a spatřil tvář své mladší sestry. „Co blbneš?“ oddechl si.

„Pojď za mnou.“

Katka vedla Martina přes část hřbitova až k místu, kde předtím spatřila upíry. Tam se zastavila a krátce popsala dřívější situaci. Martin pozorně sledoval okolí a přitom bedlivě poslouchal sestřino vyprávění.

„Jak jsi říkala, že se ten upír jmenoval?“ Martin přitom směle hleděl na nějaký náhrobek před sebou.

„Lešek Bělozubý.“

„Myslím jeho dřívější jméno.“

„Ehm… Václav… Václav Moura z Mourovic, říkal. Proč se ptáš?“

„Koukni sem.“ Martin ukázal na náhrobek, který předtím tak bedlivě sledoval. Katce se málem zatajil dech, když spatřila ten nápis. Stálo na něm:

Václav Moura

z Mourovic

Narozen...(nečitelné)

zavražděn roku 1648

Káťa ze sebe nemohla dostat ani slovo. Pohlédla na Martina. Ten ji pohled oplatil.

„Tak co? O tomhletom jsi asi nevěděla, že?“

Katka zavrtěla hlavou. „Co budem dělat?“

„Počkáme, až se setmí, pak určitě vylezou.“

„To jako myslíš vážně?“ žasla Katka. „Na to prosímtě zapomeň, já tady už déle nezůstanu! Ty jsi ještě nezažil ten šok, co já; nevíš, jaké to je! Když se tu už nikdy nevrátím a ani nikomu nic neřeknu, určitě mě nechají na pokoji! Jak mě taky můžou najít?“

„To si na omylu, Káťo. Ty neznáš upíry, nevíš, čeho všeho jsou schopni. Radím ti dobře, zůstaň.“

„A ty je znáš či co?“

„Prosím tě, věř mi. I když jsem se s žádným ještě doopravdy nesetkal, vím toho prostě o nich víc než ty. Mě vždycky zajímaly tajemné a záhadné bytosti.“

„Dobře, jak chceš!“ odfrkla si vztekle a šla se projít dál mezi náhrobky, raději pryč od bratra. Martin ji nechal být. Byl spokojen s tím, že Katku přemluvil.

Už se stmívalo. Katka začala mít strach a radši se vydala hledat Martina, jen co se hřbitov zavřel. Doufala, že zůstal na místě, kde ho viděla naposled. Ale přece jen měla obavu z toho, že zmizel a nechal ji tam samotnou. Jenže to by neudělal! Nebo snad ano?

Martin seděl u upírova náhrobku a přemýšlel. Katka byla najednou moc ráda, že ho opět vidí.

„Tak co? Vymyslel jsi něco?“

„Já? Spíš ty bys měla něco vymyslet, když jdou po tobě, ne?“ zasmál se Martin.

„Martine… prosím…“ Katčin hlas posmutněl.

„Ty si myslíš, že bych to nechal jen tak? Počkáme, až vylezou.“

„A co když se dneska neobjeví?“

„Ale objeví, já vím, jací jsou.“

„Když myslíš…“

A vtom to začalo. Martin i Katka zaslechli tajemný vrzavý zvuk hrobu.

„Ne! Už to začíná!“ zašeptala Kateřina a schovala se za staršího bratra.

„Buď v klídku, Káťo.“

Katku to udivilo, jak on může být v takovém klidu? To se vůbec nebojí smrti? Chtěla utéct, co nejrychleji ze hřbitova. Ale Martin ji pevně držel.

„Ále, ále… dneska tu máme ještě někoho navíc,“ ušklíbl se Lešek Bělozubý, který se tu mezitím objevil.

Martin se před upíra postavil, stále držeje sestřinu ruku, a hned přešel k věci. „Milý Václave Mouro z Mourovic, je mi opravdu moc líto, že Vás moje mladší sestra Kateřina vyrušila, ale oba bychom chtěli mít už klid. Prosím, nezabíjejte ani Katku, ani mě a nechejte nás v klidu odejít. Už o nás nikdy více neuslyšíte.“

„Ó, jak dojemné… A co když řeknu ne? Třeba proto, že ti nevěřím? Nemyslím si, že by jsi zrovna ty snesl v jednom městě několik upírů!“

„Udělám všechno proto, abychom jsme mohli dál v pořádku žít. Tudíž bych Vás tu snést musel.“

„To je pravda, to je pravda…“ uvažoval Lešek. „Tobě život klidně daruju, ale tvé sestře ne!“ zvýšil hlas.

„Proč? Proč chcete zrovna ji?“

„Protože moc dobře víme, jaká ona je! A jestli s tím nebudeš souhlasit, vezmeme si i tebe! Ha!“

Martinovi už došla trpělivost. Věděl moc dobře, že s těmito upíry vůbec nepohne. Ještě že si něco pro případ nouze vzal s sebou. Jen jestli se mu to povede! O upírech toho věděl sice dost, ale jen o těch, o kterých se psalo v časopisech, na netu nebo co o tom slyšel v televizi. Nikdy ho nenapadlo, že se s nima může setkat osobně.

„Nikdo zde nechodí,“ pokračoval Lešek, „a my se taky raději po městě nepotulujeme. Nechceme na sebe přilákat moc pozornosti, ale jsme už hrozně vyhladovělí. Proto jsme byli tak rádi, když se tu objevila Kateřina. Její krev jsme cítili už zdálky. Určitě je moc chutná. Chtěli jsme si ji dát sice včera, ale říkali jsme si, že když ji necháme jít, tak že nám třeba přivede ještě někoho. A měli jsme pravdu. Pravděpodobně si vás vychutnáme oba. Nám neuniknete.“

„Pane Mouro, mám otázečku. Jak a proč jste byl zavražděn? A jak jste se vlastně stal upírem?“

„Už jsem Lešek Bělozubý, žádný Moura, ty holomku! Ale jsi až nějak moc zvědavej, a to není dobré.“

„Tak pane Lešku, prosím, řekněte mi to.“

„No co, máš před smrtí, tak co bych ti nevyhověl,“ ušklíbl se upír. Stalo se to roku 1648, těsně před koncem třicetileté války. Byl jsem vojákem ve službě u císaře. Nepřátelé mě zajali. Mučili mě. A krutě zavraždili. Ale o tom mluvit nechci. Po smrti jsem nenašel klid, stal se ze mě upír. A to i z dalších několika obětí. Žijeme tady na hřbitově a čas od času si někoho vysajeme.“

Pár upírů se přiblížilo k sourozencům. Katka se otočila a zjistila, že jsou obklíčeni. Zatahala bratra za rukáv. „Martine... jsme v pasti,“ zašeptala.

„Schovej se někde a neboj se. Běž!“

Katka se rozběhla napříč hřbitovem a snažila se vyhnout upírům. Když na ni pár zaútočilo, tak se jimi probila zase pryč. Ne, nemůže jim přece uniknout! Je jich tu až příliš mnoho. Katka utíkala ze všech sil. Uháněla mezi náhrobky a snažila se upíry zmást. Jenže oni se rozdělili a snažili se ji dohnat.

Už fakt nemohla! Byla tak vyčerpaná! Zapadla k jednomu hrobu a snažila se být co nejvíc nenápadná. V té tmě ji nemusí hned najít. A jestli jo, tak... ne, už jí to vůbec nemyslí... V hlavě má jen jediné – přežít.

Katčin strach vzrůstal čím dál víc. Co asi dělá Martin? Zachrání nás? Můj život je jen v jeho rukách. Dokud něco nevymyslí, tak se musím hlavně udržet naživu. Za každou cenu.

„Kde může být? Kam se jen mohla schovat?“ slyšela mumlat jednoho upíra, který se nacházel v opravdu těsné blízkosti, kde se Katka nacházela. „Cítím, že nebude daleko.“

Katka se ještě těsněji přivinula k náhrobku a doufala v záchranu. Už pomalu ztrácela naději, že se z tohoto strašného hororu může dostat živa. Upíři byli všude kolem, teď už neuteče. Ale nesmí se ještě prozradit! A jestli ji najdou... to bude konec!

„Lensi,“ ozval se ženský upíří hlas, „taky ji tu někde cítím. Musíme to zde v okolí všechno prohledat. Nám už utéct nemůže.“

„Dobrá, vy dva, Lensi a Marie, ji najděte. My ostatní se vrátíme za Leškem, zůstal tam na toho hocha sám,“ uslyšeli mohutný hlas třetího upíra. Poté se upíři rozběhli zase zpátky, jen dva zůstali na Katku. Ta si trochu oddechla, ale stále se bála.

„Tak kde jsi, děvče?“ zeptal se Lens klidně. „Nemusíš se schovávat, stejně to nemá cenu. My tě tak nebo tak stejně dostanem. Proti upírům nemáš přece žádnou šanci.“

Najednou všichni uslyšeli strašný řev. Martin? pomyslela si Kateřina. Že by ho opravdu dostali? To není možný!

„Tvůj bratr to už má za sebou,“ usmál se Lens. „Tak teď konečně vylez.“

„Lensi... to si nemyslím... nevypadalo to jako kdyby upír vysál člověka...“

„Marie! Ty myslíš, že...“ Ani to nedopověděl, a už oba upíři byli pryč.

Katka se ještě neodvažovala vylézt ze svého úkrytu, až takový strach měla. Ale bylo jí jasné, že se oba upíři přesunuli zpátky k ostatním. Co se tam jen stalo? Neměla bych jít Martinovi pomoct? Nebo se mám raději sama zachránit? K tomu mám teď dobrou příležitost... Ale musím aspoň vědět, co se tam děje!

Katka se pomalu vyštrachala na nohy. Celá se třásla. Skoro nebyla schopna se pohnout. Vtom zazněl tmou opět ten divný skřek. Katka se tentokrát rozběhla směrem, kde Martina zanechala. Nevěděla, zda běží dobře, vůbec si tím nebyla jistá. Ale doufala, že ano.

Za chvíli se jí před očima začaly rýsovat siluety postav. Zpomalila. Pohledem hledala bratra. V tom množství postav nikoho nemohla rozeznat. Ve zmatku, který zde panoval, si uvědomila akorát, že jedna z postav je uprostřed kruhu tvořeném ostatními postavami. Katce bylo jasné, že uprostřed stojí Martin, ale nevěděla, proč se k němu bojí upíři přiblížit. Dodala si odvahy a postoupila blíž k centru dění. Upíři byli zaujati pouze Martinem, jenž se stále něčím kolem sebe oháněl, že si ani neuvědomili, že se k nim pomalu plíží Kateřina. Ta to všechno pozorně sledovala.

Martin si z domu vzal dřevěný kůl se špičatým hrotem a teď se s ním snažil probodávat co nejvíc upírů. Věděl přece, proti komu se vydal bojovat, tak se na to musel patřičně připravit. Na svou sestru se v tomhle spoléhat nemohl, Katku by ani nenapadlo vzít si proti temným silám nějakou zbraň. Všechno nechala jen na něm. Myslel si, že nejdřív nečekaně probodne Leška Bělozubého, když se ostatní upíři rozběhli za Katkou a doufal, že jim uteče. Se zbytkem by si už pak nějak poradil. Ale když se většina potom vrátila, tak se rozhodl jinak.

Jeden mohutný upír se na Martina hned vrhl, ale když spolu byli už v těsné blízkosti, tak Martin okamžitě vytáhl svůj kůl a nastavil ho proti upírově srdci. Ten ani nestačil nijak zareagovat a rovnou se na kůl nabodl. Upír ucítil prudkou bolest a vydal ze sebe neuvěřitelný řev. Věděl, že to je jeho konec. Pak se rozplynul v prach. Ostatní upíři zírali na Martina v němém úžasu. Tohle nečekali. Teď to bude o dost těžší, když upíři vědí, jak se Martin důkladně připravil. A to už na místo doběhli i zbylí dva upíři, kteří měli za úkol chytit Katku.

„Vidím, že nejsi zas tak hloupý,“ pousmál se Lešek. „Ale taky nejsi až tak chytrý, abys porazil vládce upírů! Nade mnou zvítězit nemůžeš!“

„To se ještě uvidí,“ řekl si spíš pro sebe Martin. Byl připraven.

Právě včas vycítil za zády jednoho upíra, který se k němu nenápadně přiblížil. Martinova reakce byla ale rychlejší. Zabil ho.

Katka si všimla jedné kovové tyče opřené o blízký strom. Aspoň nějaká zbraň. Vzala ji a přiřítila se do středu dění.

„Káťo, kde se tu sakra bereš? Běž se schovat! Já to tu zvládnu!“

„Ne! Přišla jsem ti pomoct.“ A už se tyčí oháněla kolem dokola. Upíři se začali vzdalovat. Katka vypadala dost nebezpečně.

„Snad mi nechcete říct, že se bojíte dvou lidských bytostí?“ zahřměl Lešek Bělozubý na upíry.

„Samozřejmě že ne,“ odvětil Lens. „Jdeme na ně!“ A tu se všichni rázem rozběhli na Martina a Katku. Pár upírů sice pomlátili, ale to nestačilo. Lens se nenápadně přiblížil zezadu ke Katce a pevně ji chytil. Ta upustila svou tyč a snažila se dostat se co nejdřív pryč z upírova sevření. Lešek všemu jen s úsměvem přihlížel. Zatím.

Martin byl oproti Katce obratnější, proto se mu docela dařilo s upíry bojovat jako se sobě rovnými. Když zahlédl, že je sestra v pasti, snažil se ji od Lense osvobodit. Musí se Káťa zachránit!

Lens chtěl Kateřinu zabít. Katka ječela. Martin věděl, že už nemá moc času, a pokud rychle něco nepodnikne, jeho sestra bude brzy mrtvá. Všiml si, že tyč, kterou Katka upustila, ležela kousek od něho. Jednu ruku měl zaměstnanou odháněním a zabíjením ostatních upírů, druhou se snažil dostat tu tyč. Už ji skoro měl, ještě kousek... Trochu víc se sklonil, aby na ni dosáhl. Vzal ji do pravé ruky a rychlostí blesku se tyčí ohnal na Lense, jenž stál proti Martinovi zády. Nic netušil, byl zcela zaměstnán Katkou.

„Katko, pozor!“ zavolal na sestru Martin těsně předtím, než urazil upírovi hlavu. Bál se, aby neporanil taky Katku, ale ta se naštěstí stihla sehnout. „Utíkej, Katko! Vrať se domů, já si už poradím! Hlavně se sem už, prosím, nevracej! Běž dokud můžeš!“

Katka tentokrát Martina poslechla a rozeběhla se co nejrychleji k východu. Před chvílí ji málem zabili, nerada by se zase dostala do podobné situace. Utíkala jako smyslů zbavená, vůbec se neohlížela za sebe, nevnímala okolní svět. Musí se jen za každou cenu dostat domů, do bezpečí! Ani neslyšela ostatní hlasy, netušila, zda ji někdo sleduje nebo ne.

„Nesmí nám utéct! Zastavte ji! O něj se už postarám sám, mě přemoct nemůže.“

Těch upírů kromě Leška zbylo už jen pět, zbytek se jim podařilo zabít. Martin si nebyl jistý, zda se Katce podaří utéct, proto se upíry snažil co nejvíc zdržet. Stejně by už mělo brzy začít svítat.

Domů to nemají zas tak daleko, takže má Katka naději. Ale Martinovi bylo také jasné, že i když by těch pět upírů nějak zabil, tak proti Leškovi opravdu nemá šanci. Věděl, že je silný. Daleko silnější než ti obyčejní upíři, byl přece jejich vůdcem. Kdyby Káti řekl pravdu, tak by ho tam tak nenechala a neutekla by. Zemřeli by oba.

„Heej, upíři, tady! Já jsem protivník vás všech! Zabijte nejdřív mě a pak hledejte mou sestru!“

Upíři se zastavili a nevěděli, zda splnit rozkaz Martina nebo Leška.

„Neposlouchejte ho! Za žádnou cenu vám ta holka nesmí utýct!“

Martin se teda rozběhl k upírům a snažil se s nimi bojovat aspoň tak. Jednomu ještě stačil probodnout srdce kůlem, ale ostatní čtyři se už vzdálili za Katkou.

Martin jen doufal, že to zdržení stačilo. Teď se musí utkat přímo s tím nejstrašnějším a nejsilnějším upírem. Předpokládal, že tohle bude jeho poslední boj.

Katka byla už strašně vyčerpaná, ale nemohla se ještě zastavit. Musí to vydržet a zvládnout doběhnout až domů. Je to jen kousek, pár metrů. To snad zvládne! Právě přeběhla cestu, aniž by se napřed ohlédla, zda něco nejede a trochu se jí ulevilo, když spatřila jejich domek. Teď to opravdu nesmí vzdát, takhle před cílem. Modlila se, aby nebyla venkovní branka zamčená. Nevěděla, zda ji rodiče třeba nezamykají. Jestli jo, to by byl její konec. Přes plot by tak rychle přelézt nedokázala. Teda za předpokladu, že ji ti upíři stále sledují. Měla dojem, že jí jdou v patách. Už už se natahovala po klice. Oddychla si, když zjistila, že je branka otevřená. V běhu se snažila vyhrabat z kapsy klíček ode dveří. Vytáhla ho právě ve chvíli, když celá udýchaná dorazila k domovním dveřím a odemkla. Jakmile dveře otevřela a vběhla dovnitř, tak je hned přirazila zpátky. V zápětí uslyšela prudký náraz na dveře. Takže ti upíři jí vážně byli v patách. Ještě že se cestou neotáčela ani nezastavovala, jinak by to nezvládla. Ale teď, teď je už v bezpečí. Ona ano, ale její bratr...? Nechtěla ani pomyslet na to, co se mu mohlo stát.

Katka, ještě stále opřená zády o dveře, se sklátila k zemi a těžce oddychovala. Co jen bude dělat? Už se opravdu začínalo rozednívat.

„Katko?!“

„Mami? Jaktože nespíš?“ Katce se podivila, kde se tam tak náhle vzala její matka Marta, ale také se jí ulevilo, že ji vidí.

„Katko, kde je Martin? A kde jste vlastně byli celej den a celou noc? Já tu na vás čekám, už jsem se bála, kde jste. Tak vysvětlíš mi to nějak?“

„Mami... já mám strach! Ty si vůbec nedokážeš představit, jak hrůzostrašnou noc jsem prožila! A Martin...“ Katka se dala do vzlyku. „Martin...“ nemohla to doříct, jak strašně vyčerpaná a na dně.

„Co je s Martinem? Tak mluv, Katko!“

„Je... v nebezpečí, mami!“

„Cože? V jakém nebezpečí?“

„Na hřbitově.. přepadli nás! Já jsem jim utekla a chtěla jsem přivést pomoc. Ale jak je na tom Martin... já fakt nevím!“

„Celá se třeseš, Katko. Běž si lehnout. S tátou se tam půjdeme podívat. A neboj se už, to dobře dopadne.“

Katka poslechla a pomalu se dokodrcala do postele, ale stejně nemohla usnout, jak se bála.

Než Katčini rodiče doběhli na hřbitov, začalo pomalu už vylézat sluníčko. Mysleli si, že Katku s Martinem přepadla nějaká parta kluků, ale o upírech neměli ani tušení.

Na hřbitově neslyšeli ani hlásek. Nikde nikoho neviděli.

„Martine?!“ Nic, nikdo se ani neozval.

„To je divné... Rozdělíme se a trochu se tu porozhlídneme,“ rozhodl Martinův otec Petr. „Já půjdu doleva a ty doprava.“

Asi po pěti minutách uslyšel Petr strašný výkřik.

„Marto?!“ a rozběhl se tam, odkud se křik ozýval. Martu našel celkem brzy, ale vypadala ještě hůř než Katka, když se vrátila domů. „Co se stalo...?“ Ani to nedořekl, když to taky spatřil. Martin. Teda spíš Martinovo tělo. Leželo nehnutě na kamenné cestě mezi náhrobky, hlavu měl Martin těžce poraněnou a krk dost hluboko prořízlý. Krev z něj tekla proudem a vůbec na něj nebyl hezký pohled. Rodiče poznali, že je mrtev, o tom nebylo ani pochyb.

Pomalu se vraceli domů. Nevěděli, jak o tom říct Katce. Káťa nespala, jen na ně v klidu čekala. Věřila, že se vrátí s Martinem. Když rodiče viděla, tak hned pochopila, co se stalo. Přece jen to nezvládl! Lešek nad ním zvítězil! Katka se vrátila zpátky do pokoje a zamkla se. Nechtěla být nikým rušena. Chce být sama. Teď už bude pořád sama, už je jedináček. Stále tomu nemohla uvěřit.

„Ne, to není možný...“ říkala si sama pro sebe. „Já... já se o vás, upíři, všechno dozvím! Úplně všechno! A pak se pomstím... Pomstím smrt svého bratra! Budu silná, silnější než byl Martin, silnější než ty, Lešku Bělozubý! Já tě porazím, jednou tě určitě zabiju! To ti přísahám!“

Pocit pomsty ji ze ztráty bratra uklidňoval. A až pomstí bratrův život, potom bude moci dále v klidu spát. Dřív ne. I když se s Martinem moc nemuseli a často se hádali, teď by tak ráda vrátila čas, kdyby jen mohla!