Siwotta Rikka

Kapitola I. Mohutná katedrála se tyčila nad městem jako mocný velikán, jehož se čas nedotýká. Přesto gotiku dostihl i čas dnešní doby a zanechal jistou stopu v interiérech. Byla smutná, tichá jako hrob. Němé zvíře čekající na povel. Mladík hrál na varhany a snil o večeři, kterou pro něj dnes sestra chystá, už se oblizoval za ušima, když pomyslel na to krásně propečené plecko. Krásnou hudbu dveře katedrály ven nepustily a dál mlčela přede všemi kolemjdoucími. Lidé seděli v lavicích a oddaně naslouchali hlasu. Vzhlíželi k člověku, jenž stál před oltářem ověnčen rakvemi. Všichni se loučili se svými blízkými přáteli, mnohdy ženy se svými manželi i dětmi. Do bělostných kapesníků utíraly hořké slzy a truchlili. Na nikoho se nezapomnělo, slovo bylo dáno všem. Jakmile byly růže shozeny do sklepních hrobů, hodlal hlavní kněz svolat radu. Každý mladý muž i žena vystoupali schody do věže, aby stáli bok po boku a poslechli plán svého vůdce. Rytíři světla zasedli ke stolům a jejich tváře byly stále zasmušilé a temné. Trápili se a stále truchlili. Všichni kolem sedící tušili, co jim chtějí vůdci sdělit. Báli se však, že by to mohlo být ještě horší. Nikdo se teď necítil v bezpečí, neboť spousty dobrých mužů zemřelo a obrana příliš povolila. Nebyla možnost jak se dále ubránit, pokud by nastal nějaký konflikt. Vůdci začaly rytíře obeznamovat se situací a její vážností. Děti byly odvedeny do krypt a ženy opustily katedrálu, vrátily se do svých domovů a modlily se, aby jejich muži se jednoho dne vrátili konečně domů živi a zdrávi. Přesto byl připraven bojovat každý, kdo dokázal v rukou držet meč. Klan Siwotta pocházel z krve démonů. Byla jim dána síla a oni ji využili, aby démony, které peklo vyvrhlo k rozpoutání chaosu na zemi, zničili. Jejich krev se během několika staletí promísila s lidskou natolik, že démony v sobě již téměř necítili a stali se tak plnohodnotnými ochránci lidstva. Jejich jedinou povinností bylo, zachovat život. Za své poslední zásluhy byli konečně uznáni vyššími klany a vzati do kruhu rytířů. Dnes se již tak mohou konečně titulovat. Avšak pouze jedinec, jenž prokáže silou, že je toho titulu opravdu hoden. Teď však rytířům vrtalo hlavou, jak se mohlo tohle všechno stát? Jejich mise byla bez úspěchu, ztratili tolik lidí. Nezažili prohru, každý cítil, že je něco špatně a ve vzduchu visel pach zrady. Stěny mlčely stejně tak hluboce jako stavba sama. Jen jediný hlásek ji dokázal rozechvět. Nárazy bosých nožek byly stále blíž a blíž. Kolem ohnivých loučí proběhla mladá dívka. Jistě ji nemohlo být více jak deset let. Její mladá tvář nezažila žádné útrapy. Otevřela první dřevěné dveře a vstoupila bez optání. Zlomila se v pase a začala oddechovat: „Gabrieli?“ Rozhlédla se po pokoji, ale nikdo nikde. „Gabrieli!“ „San, nemusíš tak křičet, nejsem hluchý.“ Gabriel, ještě dítě, nejspíše tak stejně staré jako dívenka, teď stál přímo za ní a z pusy mu trčel kartáček. „Promiň, hledala sem tě…“ „Proč?“ „Venku, tam venku se něco děje!“ „Počky, počky, neměla by si to nejspíše říct radě?“ Dívka se zadívala do země a zavrtěla hlavou: „Nemohu, nechtějí mě tam pustit.“ Gabriel jí něžně vzal za ruku a vydal se temnou chodbou k menší hradbě kolem nejvyšší věže: „Tak se na to pojďme podívat.“ Opatrně stoupali po točitých schodech. Kdo tudy nikdy neprošel, by nejspíše řekl, že sou nekonečné. Děti se stále držely za ruce a Gabriel dívku ochranitelsky tiskl stále blíže k sobě. Jako každý kluk v jeho věku, byl už trénován, aby nikdo nemusel zemřít a aby ochránil za cenu svého života každou lidskou bytost, jež bude v ohrožení démonů. To nejkrásnější co teď měl, byli jeho přátelé a jeho učitel. Vystoupali k soše krásného anděla. Díval se na ně a v rukou tiskl meč. Mramorová socha tu stála už celá staletí a dohlížela na ty, kteří se po tmě tiše plíží chodbou, aby nakoukli do jiného světa. Gabriel se bos vyškrábal na kraj balkónu a zahleděl se na nádvoří. Moc toho však neviděl z té výšky a kdyby, nerozeznal by ve slabém svitu lamp na ulici kočku od člověka. „Vidíš tam někoho?“ „Ne, nevidím nikoho, jsi si jistá, že…“ „Slyšela sem kroky, hlasy.“ „Kdo by mluvil tak na hlas, že by jej slyšelo i dítě, kdyby se jednalo o vrahy.“ Pomyslel si a pomalu slezl: „Opravdu tam nic a nikdo není, nemusíš mít strach, doprovodím tě do pokoje.“ Dívka neochotně přikývla a opět stiskla jeho ruku. Katedrála zahřměla a dubové, pokované dveře se rozletěly, v pantech však zůstaly, nevítaný a prudký host nehodlal použít hrubé sily ke vniku do budovy. Skupina deseti lovců se rozhlédla po majestátní výzdobě a jejich bystré, vytrénované oči hledaly pohyb. Jediný pohyb však bylo houpání zlatého lustru, jenž rozhoupal průvan po prudkém vniknutí. Bylo ticho. Gabriel zaslechl ránu jak z děla. Obě děti nadskočily leknutím. Jejich zvědavost byla silnější. Po krátkém přemýšlení, zda se schovat, nebo zjistit, co se děje, utíkaly konečně dolů a braly schody po třech. Oba se obávali nejhoršího, ale proč by démoni přicházeli dveřmi. Každopádně museli rychle zburcovat všechny rytíře. Temné postavy pokračovaly po rudém koberci až k oltáři. Jejich vůdce vystoupal schody a poklekl před sochou anděla Ochránce. Pokřižoval se a vstal. Stále čekal, že jej někdo nepohodlně vyprovodí. A konečně se také dočkal. Z temných zákoutí, ze stínů sloupů postupně vycházeli muži. Drželi v rukou silné meče a upírali svůj zrak na nepřítele. Vůdce vetřelců si z tváře odstranil pramen hnědých vlasů a vyhledal hlavního rytíře. Předpovídal, že bude mít tu odvahu postavit se mu v tváří v tvář. Ano, vůdce Siwottů vyšel ze stínu vedle oltáře. Nepřítel klidným hlasem pronesl: „Tak dlouho jsme se neviděli, Michaeli, pravda moc se to tu nezměnilo.“ „Co to má znamenat!“ „Ani ty ses moc nezměnil.“ „Odejdi, nejsi tu teď vítán.“ „Ano,“ na tváři mu vyrazil sarkastický úsměšek, „slyšel jsem, že jsi přišel o hodně bojovníků, lituju tvé ztráty, znal jsem je, byli to dobří muži.“ Michael se snažil potlačit své emoce a věřil, že dokáže nepřítele vyvést ven bez krveprolití. „Aree, nemáš tu co dělat, odejdi prosím tě.“ „Jsi stále tak slabý, že mě musíš prosit.“ „Odejdi!“ Bylo pravdou, že v jeho srdci bylo ještě stále mnoho bolesti a úzkost mu svírala hrdlo, jeho hlas jej opustil. Ares pohlédl na starého přítele upřímněji. Kdysi to byli lidé bojující na straně lidí. Vyznamenáni rytířským řádem. Teď každý vedl svůj klan a bojovali za své přátelé. Michael byl démonem, ale touhy temna z jeho těla vymizely. Neprahl již po moci. Ares byl vždy vznětlivý a arogantní, ale svého přítele by nikdy nenechal ve štychu. Ares opustil hlavní klan lidských lovců a vydal s nyní vlastní cestou. Jakou, to nikdo neví. „Musí to pravdu bolet, taková ztráta.“ „Jak jen můžeš…“ „Rytíři nebes se rozpadli, jsem tu z vlastní vůle, abych dokončil, co my všichni jsme začali. Je čas na odklizení smetí, které jsme delší dobu ignorovali.“ Michael zakroutil hlavou: „To já nedopustím!“ „Pojď, starý příteli, podíváme se, jak ses za tu dobu zlepšil!“ Gabriel rozrazil dveře na konci schodiště a rozběhl se vší rychlostí napříč chodbou. Dívka mu nestačila, upadla na zem a začala plakat: „Já nechci, nechci tam jít!“ „Odpusť mi.“ Prohlásil Gabriel a běžel dál bez dívky. Její zářivé vlasy se brzy ztratily v temnotě a zůstala sama. Katedrálou otřásl dětský křik, jenž náhle ustal. Byl uťat ostřím nepřítele. Rytíři byli zatlačováni. Zem se třísnila krví démonů a po stěnách klouzal řev agónie. Michael odrazil další ránu nepřítele a vyskočil na oltář. Kopl Area do tváře a rozmáchl se. Odkryl nepříteli hruď a nebeský rytíř stojíc na cestě mezi lavicemi hodil svůj meč. Mohutná čepel zasvištěla vzduchem a probodla tělo démona. Náraz byl prudký, strhl Michaela za oltář. Posledním padlým rytířům bylo potupně podřezáno hrdlo. Kolem ležela těla mrtvých dětí, které se marně snažili na nepřítele zaútočit příliš na ně těžkými meči. Ares chtěl pronést k Michaelovi ještě pár ironických poznámek a vyskočil na oltář. Spatřil však jak na něj rytíř upírá svůj vyděšený zrak, ale oči byly mrtvé. Sklonil tvář a po chvíli se ohlédl na všechny své muže: „Bylo to snadnější, než jsem očekával.“ Rytíři nebes oddaně uposlechli poslední rozkazy a chystali se k odchodu. Jejich sluchu však neunikly roztřesené těžké nádechy. Za sloupem byl někdo živý a sledoval je. A nebyl příliš chytrý na to, aby utekl nebo aspoň si rukou zakryl ústa. Gabriel spatřil jak se nepřítel stahuje. Spíše vítězně odchází a nechává za sebou jen spoušť, mrtvá těla jeho jediné rodiny. Byl k smrti vystrašený, sotva lapal po dechu. Tolik krve kolem něj. Jeho tělo se třáslo. Adrenalin držel jeho slzy na krajíčku. Nebyl čas plakat, když byl tolik vyděšen. Úzkostlivě hledal tělo Michaela. Držel se pevně sloupu, schován v jeho stínu a očima bloumal po katedrále. Trocha nepozornosti a už jej držely ruce nepřítele. Kdosi jej pevně sevřel kolem krku a rozmáchl se. Křehké tělo prolétlo nad lavicemi a dopadl na betonovou zem. Dětské tělo bylo rozdrceno. Křičel by bolestí, kdyby měl hlas. Jeho dech se zastavil. Gabriel ležel bezvládně na zemi a jako ryba na suchu otevíral ústa, aby zachytil aspoň trochu vzduchu. Nemohl se hýbat, nemohl křičet. Věděl, že tohle je konec. Padne tu stejně, jako jeho přátelé. Ares uchopil Gabriela za vlasy a s cílem zabít toto štěně jej táhl k hlavnímu vchodu. „Zbavíme se ho.“ Zastavil se až u mohutné lastury zlatem lemované. Byla plna svěcené vody. Vyhledal chlapcův pohled: „Jste démoni, a já nepřestanu, dokud nezničím všechnu vaší krev!“ Vší silou trhl chlapcem a vrazil jeho hlavu do vody. Lastura se naplnila krví. Prudký náraz hlavy na dno rozdrtil chlapci nos. Chlapec sebou zmítal v agónii a snažil se uniknout. Mohl však hýbat pouze trupem svého těla. Ruce mu bezvládně pleskaly o stěnu. Ares nepouštěl, snad se i smál. Tělo se náhle přestalo hýbat. Nepřítel napnul svaly a odmrštil mrtvolu na rudý koberec: „Tak jest dokonáno.“ Lovci opustili katedrálu a vydali se vlastní cestou za krví démonů.

---