Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSvíce osudu
13. 08. 2009
0
0
524
Autor
wolfes
Stalo se to již tříkrát. Již tři infarkty, nutně potřebovala transplantaci,transplantaci na niž již téměř neměla naději. Ona - jeho milovaná manželka, umírala. A on, on věděl, byl jeden z nich. Vědoucí. Z těch co vidí dál než jen za křehkou hranici všednosti a útrpné reality. Seděl jí u postele a míhaly se mu před očima vzpomínky. Na to jak se seznámili, na krásnou loďku, na první polibky na jezeře, na svit luny v jejích vlasech.
Rozhodl se. Otevřel ty dveře temnoty ve své mysli a vstoupil dovnitř. A pak ji uviděl. Smrt.
Byla tak krásná. A Plakala. Upřela na něj své děsivě hluboké oči. Věděla.
Pokaždé pláču, víš. Pokaždé\'\', oslovila ho.
Mladík mlčel.
„Pokaždé trpím, nad každou bytostí, nad každou květinou. Pláču nad každou ztracenou láskou, nad každou opuštěnou rodinou. Ale svíce osudu nelze oklamat, to přece víš.“
Věděl. Věděl a mlčel. Upřel na ní své oči, oči plné bezbřehého smutku.
„Udělám to.“
Ach, ty tedy víš! Nedělej to, není to možné! Osud nelze porazit, pouze si s tebou bude hrát jako s myší! Nikdy ho nikdo neporazil, vezme si vše a nedá nic!“
Avšak viděla že mladík je již rozhodnut.
„Pláču i pro tebe“. Vzala ho za ruku a vzala ho k Němu. Vypadal jako Adonis. A byl tak mladý, tak strašně mladý. Avšak v jeho tváři bylo vepsáno zlo, čisté a nefalšované zlo. To je tedy osud?
Za ním tisíce svící, svící života. A mezi nimi ta její, skomírající a dohořívající.
Osud měl povinnost. Povinnost přijímat výzvy. Nebylo o čem se bavit. Nebylo co řešit. Mladík nevěřil tomu že by mohl vyhrát. I když výhra nebyla možná - pokud padne Osud, nesmí jeho místo zůstat prázdné. Vítěz ho musí nahradit.
Odněkud se ozval gong. „Je čas“,ozval se překvapivě skřípavým hlasem Osud. „Chápeš?“ Chápal.
Zde, v této zemi která v podstatě neexistuje, neplatí žádná pravidla. Všechno je tu tvořeno a stvořeno vůlí a představivostí.
Osud začal. Stvořil si meč. Meč z hněvu, ohně, zoufálství a nenávisti. Mladík neučinil nic. Pouze myslel na svou lásku. Ozvala se rána.
Mladík, vědíc že zbytek jeho svíce se rozdělí rovným dílem mezi Osud a jeho lásku jen zavřel oči a očekával náraz. Avšak kousek před jeho tváří meč prasknul. Rozletěl se na tisíc kousků, ale mladíka ani neškrábl. Zato Osud skončil tváří na zemi. Překvapeně se sbíral, v jeho tváří však již nebylo ani památky po předchozím zlu.
„Existuje! Jinak bys mi můj meč nezlomil!. Víš, obešel jsem celý svět, hledal jsem opravdovou lásku. Skončil jsem až zde, sám a zahořklý neboť místo lásky jsem našel jen pohrdání a zlo. Přestal jsem věřit! Avšak ty jsi mi ukázal, že láska existuje. Za to ti daruji svíci navíc.“
Mladík potřásl hlavou, sebral se ze země u jejího lůžka. Byl to jen sen? Co to bylo? Otevřela oči. Pohlédla na něj. A on si vzpomněl.
Rozhodl se. Otevřel ty dveře temnoty ve své mysli a vstoupil dovnitř. A pak ji uviděl. Smrt.
Byla tak krásná. A Plakala. Upřela na něj své děsivě hluboké oči. Věděla.
Pokaždé pláču, víš. Pokaždé\'\', oslovila ho.
Mladík mlčel.
„Pokaždé trpím, nad každou bytostí, nad každou květinou. Pláču nad každou ztracenou láskou, nad každou opuštěnou rodinou. Ale svíce osudu nelze oklamat, to přece víš.“
Věděl. Věděl a mlčel. Upřel na ní své oči, oči plné bezbřehého smutku.
„Udělám to.“
Ach, ty tedy víš! Nedělej to, není to možné! Osud nelze porazit, pouze si s tebou bude hrát jako s myší! Nikdy ho nikdo neporazil, vezme si vše a nedá nic!“
Avšak viděla že mladík je již rozhodnut.
„Pláču i pro tebe“. Vzala ho za ruku a vzala ho k Němu. Vypadal jako Adonis. A byl tak mladý, tak strašně mladý. Avšak v jeho tváři bylo vepsáno zlo, čisté a nefalšované zlo. To je tedy osud?
Za ním tisíce svící, svící života. A mezi nimi ta její, skomírající a dohořívající.
Osud měl povinnost. Povinnost přijímat výzvy. Nebylo o čem se bavit. Nebylo co řešit. Mladík nevěřil tomu že by mohl vyhrát. I když výhra nebyla možná - pokud padne Osud, nesmí jeho místo zůstat prázdné. Vítěz ho musí nahradit.
Odněkud se ozval gong. „Je čas“,ozval se překvapivě skřípavým hlasem Osud. „Chápeš?“ Chápal.
Zde, v této zemi která v podstatě neexistuje, neplatí žádná pravidla. Všechno je tu tvořeno a stvořeno vůlí a představivostí.
Osud začal. Stvořil si meč. Meč z hněvu, ohně, zoufálství a nenávisti. Mladík neučinil nic. Pouze myslel na svou lásku. Ozvala se rána.
Mladík, vědíc že zbytek jeho svíce se rozdělí rovným dílem mezi Osud a jeho lásku jen zavřel oči a očekával náraz. Avšak kousek před jeho tváří meč prasknul. Rozletěl se na tisíc kousků, ale mladíka ani neškrábl. Zato Osud skončil tváří na zemi. Překvapeně se sbíral, v jeho tváří však již nebylo ani památky po předchozím zlu.
„Existuje! Jinak bys mi můj meč nezlomil!. Víš, obešel jsem celý svět, hledal jsem opravdovou lásku. Skončil jsem až zde, sám a zahořklý neboť místo lásky jsem našel jen pohrdání a zlo. Přestal jsem věřit! Avšak ty jsi mi ukázal, že láska existuje. Za to ti daruji svíci navíc.“
Mladík potřásl hlavou, sebral se ze země u jejího lůžka. Byl to jen sen? Co to bylo? Otevřela oči. Pohlédla na něj. A on si vzpomněl.